Problém zvaný Náhorní Karabach

Na jižním úpatí Kavkazu se znovu schyluje k válce a je patrné, že se do komentování podstaty problematiky Náhorního Karabachu evropským politikům moc nechce. Tento konflikt má totiž mnoho historických i aktuálních aspektů.

Podstatou konfliktu, který se poprvé rozhořel již po rozpadu Sovětského svazu, je území Ázerbájdžánu obývané převážně Armény, na kterém se během arménsko – ázerbájdžánské války v letech 1992-1994 vytvořila separatistická enkláva, která dnes nese název Republika Arcach (dříve Náhorně-karabašská republika). Hodnocení problematiky Náhorního Karabachu je složité.  Můžeme být sváděni paralelami jiných problematických území bývalého Sovětského svazu, která si územně či mocensky nárokuje Rusko nebo ve kterých jsou silné separatistické tendence, ale přestože obecná podstata problémů může být podobná, je třeba vnímat mnohé zcela zásadní odlišnosti a také rozličné historické, politické i náboženské aspekty.

Tím prvotním obecným problémem byl nepochybně vznik Sovětského svazu jako federace natolik rozdílných zemí (svazových republik, autonomních republik a autonomních okruhů), které rozhodně nevznikly vždy na základě svobodné vůle jejich občanů. Permanentní kvas v podobě kulturních, etnických, historických, náboženských i ekonomických rozdílů byl potlačován mocenskými nástroji, a tak není divu, že po rozpadu SSSR se většina republik vydala vlastní cestou. Problematickou záležitostí se však stalo to, v rámci jakých hranic se takový vývoj uskuteční. Sovětská vláda se přes deklarované principy nezávislosti, dobrovolnosti, svobody a akceptování kulturních i náboženských specifik snažila vše centralizovat, sjednotit a rozdíly potlačovat. V rámci této koncepce docházelo k ohromným přesunům obyvatelstva, a to právě z toho důvodu, aby byla co nejvíce narušena národnostní a kulturní identita lidí.

První konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií vznikl vlastně už mezi lety 1918 a 1920, kdy oba státy usilovaly o svou samostatnost a vymezovaly svá území. Do konfliktu se vložil Sovětský svaz, který oba státy začlenil do právě vznikající federace. Již sovětský Ázerbájdžán nesouhlasil v roce 1920 s připojením Náhorního Karabachu, který byl z velké většiny osídlen Armény, k sovětské Arménii, a tak byl roku 1923 oficiálně připojen k Ázerbájdžánu. Během sovětské éry Arménie bezúspěšně usilovala o připojení Karabachu ke svému území. Konflikty provázely poslední roky existence Sovětského svazu a ihned po rozpadu SSSR v roce 1992 (na Kavkazu prakticky už v roce 1991) se Karabach stal předmětem válečného konfliktu obou nově vzniklých nezávislých států. Tříletá válka si vyžádala až 30 000 obětí a během ní se Náhorní Karabach prohlásil již zmíněnou samostatnou republikou, která ovšem nebyla uznána žádnou zemí, dokonce ani Arménií ne.

Výsledkem války bylo to, že se Náhorní Karabach jako enkláva prakticky odstřihl od Ázerbájdžánu a připojil k Arménii, stejně jako se pod kontrolu Arménie dostalo ázerbájdžánské území mezi Karabachem a hranicemi Arménie tzv. Lačinský koridor. Ázerbájdžán tak prakticky ztratil kontrolu nad poměrně velkou částí (16%) svého území. Došlo také k masivní „výměně“ obyvatel.  Z Ázerbájdžánu odešlo 413 000 Arménů, zatímco Arménii v důsledku konfliktu opustilo 724 000 Azerů, což je název pro obyvatelstvo (národ a do jisté míry i etnikum) turkitsko – kavkazského původu vyznávající převážně šíitský islám, které obývá jako majorita Ázerbájdžán, ale je podobně jako Kurdové rozptýleno v podobě diaspory ve všech okolních zemích i různě ve světě.

Konflikty i pokusy o smír provázely celé období od roku 1994 do dnešních dnů, kdy se opět schyluje k válce.  Byla-li řeč o Azerech, je třeba zmínit historickou podstatu Ázerbájdžánu. Ten vznikl nakrátko jako nezávislý stát v roce 1918 (těsně po ruské bolševické revoluci se stal na několik měsíců součástí Zakavkazské demokratické federativní republiky), ale již v roce 1920 ho obsadila Rudá armáda a stal se součástí sovětské federace. Veškeré předchozí dějiny Ázerbájdžánu se váží k Persii, jejíž byl faktickou součástí a měl s ní souběžný kulturní vývoj a náboženství v podobě šíitského islámu, přestože Azery nelze považovat za Peršany, ale za svébytný národ.

V historickém smyslu jsou dějiny Arménie a Arménů výrazně pestřejší. Arménie je prastarý unitární národní stát, který existuje na přibližně stejném území už od 9. stol. př.n.l., tedy tři tisíce let.  Jednalo se o království Uratu a později Arménské království, které se sice dostalo postupně pod nadvládu Byzance, Sasánovců, Seldžuků a Osmanské říše, ale vždy si zachovávalo jasnou národní i územní identitu. I Arméni vytvořili a stále tvoří výrazné diaspory, přičemž jejich menšinu v Osmanské říši postihla v období 1. světové války systematická turecká genocida. Osud Arménie pak byl od počátku roku 1918 totožný s Ázerbájdžánem.

Arméni jsou v naprosté většině křesťané a dalo by se říci, že jsou to křesťané nejkřesťanštější, protože Arménské království jako první státní útvar na světě přijalo roku 301 křesťanství jakožto státní náboženství. K arménské apoštolské církvi, nejstarší národní církvi na světě, se dodnes hlásí takřka 95 % obyvatelstva (po odchodu Azerů, připadá zbylých 5% na Kurdy, kteří lokálně praktikují specifická náboženská vyznání na rozhraní zoroastrismu, islámu a křesťanství). Osud arménského národa je pohnutý nejen díky osmanské genocidě, ale i díky poválečnému uspořádání turecké Anatolie, díky níž přišli Arméni i o část svého historického území, které je včetně posvátné hory Ararat součástí Turecké republiky.

O Náhorním Karabachu se však jako o historickém území Arménie dá mluvit jen těžko, stejně jako to rozhodně není historické území Persie (potažmo Ázerbájdžánu). Tato část Zakavkazska byla vždy na pomezí různých mocenských zájmů a struktur, stejně tak se v průběhu dějin měnilo složení zdejšího obyvatelstva. Pro připojení k Arménii jistě vede aktuální naprostá majorita Arménů na tomto území i jednoznačný výsledek tamějších voleb, nicméně Arménie prakticky anektovala území jiného státu, a to i přesto, že vymezení jeho území nebylo předmětem nějakých dohod a bylo do jisté míry v rozporu s reálnou i historickou situací. Z těchto skutečností plyne i ona patrná nejistota politiků ohledně vyjádření nějakého zásadního postoje.

Důležitých aspektů je však mnohem více. Ázerbájdžán je významným vývozcem ropy a zemního plynu, čímž tato země jednak bohatne (může investovat do zbrojení), jednak se stává významným hráčem minimálně v regionu. Zcela zásadní je vliv Ruska, které, byť bylo u pramene sváru, se cítí být arbiterem všech sporů na svém bývalém území a neméně podstatný je také vliv Turecka, které chová k Arménii i Arménům historickou a dost možná i aktuální nenávist. Naproti tomu Evropa vnímá Arménii jako demokratický stát se stabilním politickým systémem a poměrně dynamicky rostoucí ekonomikou, který si takříkajíc „žije sám pro sebe“.

Z výše uvedeného plyne i poměrně komplikovaná dohoda na půdě OSN (pomineme-li samotnou diskutabilnost vlivu OSN), stejně jako jakýkoli nástin řešení trvalého konfliktu. Na jedné straně Arménie ovládá Karabach v rozporu s mezinárodním právem, na druhou stranu nechce nechat jasně převažující arménské obyvatelstvo pod vládou Ázerbájdžánu, přičemž obavy o jeho osud mohou být poměrně oprávněné. Jako i v jiných případech by řešením mohla být dohoda vedoucí k osamostatnění území Náhorního Karabachu, stejně jako výrazná autonomie v rámci Ázerbájdžánu, nebo připojení k Arménii na základě určitých kompenzací. K ničemu takovému se však evidentně neschyluje.