Když dítě napadne a vážně zraní pes

Je to nejen tragédie a v pohledu na nedávnou událost na Petříně zločinné chování majitele psa, ale vždy taková mediální zpráva vyvolá ve společnosti emoce a diskusi, která osciluje od smysluplných úvah po zcestné projevy hysterie.

Nejdříve musím zdůraznit, že jsem dalek toho, abych onu událost jakkoli bagatelizoval, jedná se o „kriminální chování“ psa a kriminální chování (teď již bez uvozovek) majitele. Pevně věřím, že ten člověk bude vypátrán, přísně potrestán a pes mu bude okamžitě odebrán a pokud je to možné tak resocializován. To pochopitelně zpětně nic nevyřeší, ale musí to být zcela jasně prezentovaný precedent a také je nutné zabránit tomu, aby se něco podobného u dotyčného psa (majitele) opakovalo.

Tímto se dostávám ke konstatování faktu, že tato událost, ač to tak může vypadat, není jednou z mnoha takových událostí. Prostě se běžně nestává, že by dítě v parku na procházce napadl a potrhal pes a je třeba se také důrazně ohradit proti názorům, že psi typu, o kterém je řeč (zcela zásadně se bráním označení „bojový pes“), mají takové chování nějak zakódované a takové incidenty v jejich případě hrozí na každém rohu. Realita je taková, že každý podobný případ je natolik medializován (což nemíním jako kritiku), že to může na neznalého člověka takto působit, a ve společnosti to může vyvolat i určitou iracionální touhu po nějaké paušální odplatě a překotné nápravě.

Psi s přízviskem „bojový psi“, tedy američtí pitbulteriéři, američtí stafordšírští teriéři, američtí stafordšírští bulteriéři, angličtí bulteriéři a jejich všemožní kříženci a příbuzní nejsou primárně psi nebezpeční lidem, tím méně dětem, což platí i pro rasy, které se do této kategorie často nějak emočně řadí, tedy třeba argentinské dogy, rotvajlery, různé buldoky a molosoidní plemena vůbec.  Je to spíše naopak, tito psi bývají dostatečně sebevědomí, aby neutočili ze strachu, což je s přehledem nejčastější důvod, kdy pes na člověka zaútočí, a mají také nízký práh bolestivosti (respektive jinak vnímají bolest) čímž si právě od dětí nechají mnohé líbit, aniž by se třeba jen zvedli a odešli.  

Je pravdou, že tito psi disponují vrozenou bojovností a dominancí, což jejich chovatelé musí vědět a tímto směrem zaměřit i řádnou výchovu. Čivavy a jezevčíci někoho pokoušou možná stokrát častěji, ale intenzita napadení a tím pádem i jeho důsledky jsou logicky zcela jiné. Psů výše popsaného typu se ve městech aktuálně vyskytuje obrovské množství a je to proto, že drtivou většinu jejich chovatelů oprávněně fascinují kladné vlastnosti těchto psů. Bohužel se ale najdou i lidé, kterým imponuje něco úplně jiného. Ti se pak mohou se svými psy stát veřejným nebezpečím. Nebezpečného psa lze však udělat ze psa jakéhokoli většího a fyzicky disponovaného plemene či z křížence.

Vyrůstal jsem s bulteriéry a denně se se svými psy setkáváme na našem „psím hřišti“ se stafordy a pitbuly a myslím, že jsem se dosud nesetkal se psem, který by měl tendenci bezdůvodně napadat lidi, tím spíše děti. Může dojít ke konfliktu mezi dospělými psy i dospělými fenami, ale právě k tomu slouží včasná socializace těchto i jakýchkoli jiných psů. Je smutnou skutečností, že mnoho majitelů tuto nutnost podcení, ze strachu či z lenosti se k tomu neodhodlá nebo to prostě ignoruje. Po světě se svými pány chodí velké množství špatně vychovaných psů, ale jen velmi malá část z nich představuje nebezpečí pro jiné lidi.

Jsem přesvědčen, že stejně jako v jiných případech nic neřeší nepromyšlené restrikce, ale naopak osvěta a určitá dobře uvážená systémová opatření. Hysterické hurá akce následující po nějaké ojedinělé tragédii se vždy zcela míjí účinkem. Zakáže-li se chov stafordů, nějaký idiot udělá psího asociála třeba z pasteveckého psa, proti kterému může být i zkažený „bojový pes“ úplný beránek. Osobně bych se spíše přimlouval k budování systému „řidičáku na psa“. Dokážu si představit systém rozdělení psích plemen do několika kategorií, v rámci kterých by musel majitel prezentovat určité znalosti a základní ovladatelnost psa. U trpasličího pudla by to mělo být výrazně jednodušší než u brazilské fily nebo kavkazského pasteveckého psa.

Jsem si ale vědom toho, že v systému, který nebyl schopen za třicet let sjednotit registr psů, který by zabezpečil legalitu a zákonné parametry chovů, dodržování veterinárních předpisů, systém poplatků a tím pádem i obecnou evidenci, tedy „spárování“ každého majitele s každým konkrétním psem, jako je to v případě neživých aut, je to asi úplná utopie. Nezbývá tak než apelovat na majitele psů, aby výchovu svých miláčků nepodceňovali a na všechny ostatní, aby byli všímaví, neignorovali asociální chování psů, které potkají a adekvátně takové projevy řešili. Je docela pravděpodobné, že výše zmíněný narušený jedinec se svým narušeným psem už nějaký incident spáchali, ale neskončil „dostatečně tragicky“ na to, aby se něco stalo.

Poznámka „po uzávěrce“:

Právě jsem se dočetl, že se majitel, respektive „venčitel“ psa přihlásil na policii, což asi nikterak nemění nic z toho, co je v článku uvedeno, kromě obratu, že: „snad bude dopaden…“