Tenkrát na blízkém Východě (3. kapitola: Noční lov)

3. kapitola: Noční lov

              „Ukažte mi, hoši, toho, kdo není pronásledován, a já vám ukážu mrtvolu. Každý lovec je zároveň kořistí, každá mysl, která si je vědoma sebe sama, je sledována. Lovíme a jsme loveni, to je neúprosný zákon džungle…“

(Miloš Kybal)

              Některá fakta z Milošových předexpedičních výroků vzala v konfrontaci s realitou za své. Buď si je náčelník expedice vymyslel, nebo se změnila za dobu od jeho poslední návštěvy. Tak například část Nové Sedlice byla elektrifikována, přestože vedení nebylo po cestě ze Zboje nikde vidět a většina obyvatel přes zjevnou možnost na tuto civilizační vymoženost rezignovala. Pár školních dětí a několik obyvatel pracujících mimo Sedlici svážel autobus zajíždějící po jiné cestě k odbočce k družstevnímu ovčinci ležícího ve svahu na půl cesty mezi Sedlicí a Zbojem. Vedle hospody, která byla formálně ve vlastnictví jakési Jednoty, to byla jediná nesoukromá organizace v okolí. Uvážíme-li, že píši o době normalizace, jeví se tato skutečnost docela pozoruhodnou, ale nám, lidem zvyklým na standard budování socialismu, to tehdy přišlo zcela neuvěřitelné. 

V Sedlici žilo velmi málo mladých lidí, většina z nich utekla z těchto nehostinných a odlehlých míst do větších obcí a měst, jako to učinily i děti pana Hopčaka, které jsem za osmnáct let svých vcelku pravidelných návštěv nikdy neviděl.  V osadě vlastně sídlili jen soběstační hospodáři a jejich neoficiální zaměstnanci, kteří byli většinou nějak postižení a často se nacházeli v různém stádiu debility, ať už vrozené nebo zapříčiněné alkoholismem. Většina obyvatel také příležitostně pracovala v lese a mnoho místních mužů jezdilo za sezónní prací do měst na Slovensku i v Čechách, zvláště do cukrovarů na řepné kampaně.  Z takto utržených prostředků pak nakupovali jednou za čas to, co nebyli sto vypěstovat či vyrobit. Hopčak několik dalších gazdů také poměrně dobře prodávali různé zemědělské přebytky, které od nich asi s poměrně velkým ziskem nakupovali jacísi překupníci.

              Z toho je patrné, že vlastní zemědělská výroba, rostlinná i živočišná, byla pro zdejší obyvatele zcela zásadní, stejně jako v dobách jejich otců a dědů. Jelikož výkyvy počasí už v tak drsném klimatu neměly na hospodaření až takový vliv, byla jediným zásadním nebezpečím pro obživu domorodců divoká zvěř. Část roku ohrožovali stáda ovcí a koz vlci a divočáci plundrovali políčka na svazích polonin vesměs permanentně. „Sezóna vlků“ v době naší první návštěvy již minula, zato divočáci se po nedávném osetí a osázení políček formovali k zásadní ofenzívě. Jinde byla tato doba dobou hájení, zde se schylovalo k „bitvě o přežití“.

              Asi v polovině našeho pobytu jsme po náročné výpravě ve Stužickém pralese odpočívali před seníkem, hodnotili jsme úspěšný den a Miloš poznamenal, že bychom také měli panu Hopčakovi nabídnout v následujícím odpočinkovém dni, který k mé nelibosti následoval po každé větší výpravě, pomoc v hospodářství. Nakonec to nebylo vůbec potřeba, protože za malou chvíli za námi přišel hospodář v nezvykle bojové náladě. Vyrozuměli jsme z toho, co říkal, že prasata minulou noc zpustošila část pole jeho souseda s nedávno nasázenými bramborami.

              „A už ich tu zase mame, divjakou, v noci budeme strážiť pole.“ Díky použitému plurálu bylo patrné, že se s námi počítá.

              Miloš byl touto zprávou naprosto nadšený, na tátovi jsem naopak viděl určité obavy. Ptal se neustále Miloše, jak vlastně takové hlídání pole probíhá. Ten se jen usmíval a neurčitě odpovídal, že uvidíme, ať se nechá překvapit. Nakonec dodal: „Divjaky nebrat.“

              Otcovy chmurné představy se zřejmě naplnily, když jsme po chvíli spatřili Hopčaka, jak sedíc na zápraží, utírá od oleje kovové součástky nepochybně patřící ke starým ruským samopalům „Špagin“. Omyl nepřicházel v úvahu, všichni jsme je, odchováni sovětskými válečnými filmy, znali: děrovaný plášť hlavně, kulatý zásobník…

              Samopaly byly dva a Miloš se okamžitě hlásil jako druhý střelec s tím, že ho jeho vojenské zařazení pro to předurčuje. Tvrdil totiž, že má od známého z vojenské správy ověřenu informaci, že číslo jeho vojenské odbornosti odpovídá pozici člena popravčí čety.

              „Miloši, ty už jsi někdy něčím takovým střílel?“ ptal se táta, dobře věda, že Miloš, jako vystudovaný geolog, sloužil na vojně u kartografů a jeho nejnebezpečnější zbraní bylo kružítko.

              „Popravčí četa, šelesnik“, odpovídal Milošek a v očích měl podivný lesk.

              Vyzbrojeni slaninou, bochníkem chleba, butylkou samohonky a dvěma samopaly jsme zanedlouho vyrazili na okraj brambořiště.

              Večer na improvizovaném střeleckém stanovišti maskovaném větvemi a drny probíhal klidně až romanticky. Šeptem jsme si vyprávěli příběhy ze života, já jsem sledoval neuvěřitelně hvězdnaté nebe, nevybledlé od jiných světelných zdrojů v okolí jako u nás a na rozdíl od ostatních jsem usrkával ze skleněné láhve malinovku. Možná jsem si jednu chvíli i trochu zdříml, protože podnět k palbě mi unikl. Netušil jsem do té doby, jak hlučná může být střelba ze samopalu. Hopčak držel samopal v jedné ruce a zkušeně nazdařbůh kropil okraj pole vzdálený asi třicet metrů. Miloš držel samopal oběma, ale střílel někam do oblasti vrcholu Kremence, nemoha za žádnou cenu sklopit hlaveň níže nebo dát prst z kohoutku.

              Za několik vteřin bylo po všem.  Pan Hopčak jen lakonicky poznamenal: „Dněs už něprijdů, ráno uvidime, čo zme zastrelili.“

              Nemohl jsem dospat, ale byl jsem z nás třech asi jediný, kdo se těšil na to, čo jsme zastrelili. Na rozdíl od pesimistických předpovědí mého otce, balancujícími mezi chráněnými druhy zvěře a pozdě se vracejícími dřevaři, ležel ráno na okraji pole pěkný lončák a druhého jsem podle krvavé stopy dohledali nedaleko. Nebylo třeba balistické expertizy k určení úspěšného lovce, přesto naše zásluhy nebyly zapomenuty, k večeři byl vynikající guláš s vnitřností. Podílel jsem se i na bourání masa, čehož se člen popravčí čety nezúčastnil a komentoval to slovy, že není řezník ani hrobař. Táta produkty z divočáků zcela striktně odmítal s tím, že nemá žádné zásluhy, ale pravý důvodem byl jeho odpor ke zvěřině jako takové, přestože vepřové miloval. Když jsme s Milošem další den okusovali pečená kančí žebírka, mazal si paštiku na chleba a přidal k tomu jakési zamyšlení o kultuře barbarských národů.