5. kapitola: Zdvořilostní návštěva
„Krátká návštěva potěší, žádná přímo nadchne. Jsou ovšem návštěvy, které se vyznačují strategickým významem. Jsou to diplomatické počiny, které v divočině cestovatelé absolvují u kmenových vůdců a šamanů. Ne vždy je přežijí."
(Miloš Kybal )
Mohlo by se zdát, že po vítězném zápase o post našeho ubytovatele, bylo v této záležitosti již nadobro jasno. Naše i gazdova spokojenost a stále připravený Hopčakův „pravý hák“ by tomu nasvědčovaly. Leč nebylo tomu tak zcela. Křivda a ponížení jsou emoce zcela universální a jejich aktuálním nositelem byl dle důvěryhodných zdrojů v Nové Sedlici největší místní kulak Dulhún, který díky náhodné absenci v hospodě propásl příležitost nás u sebe ubytovat. Navíc již pražské entomology včetně Miloše Kybala ubytovával, takže náš čin se dal chápat jako zrada. Mohlo se nám to zdát sebevíc směšné, ale Dulhún byl zde natolik významný člověk, že ignorovat tuto skutečnost by mohlo mít nepříjemné důsledky. Vždyť jenom vyslovení jeho jména se stalo první den expedice propustkou i jízdenkou do Nové Sedlice.
Avizované i potenciální nepříjemnosti bylo tedy třeba eliminovat. Usoudili jsme, že řešením je vykonání zdvořilostní návštěvy s následným vysvětlením a omluvou. Poté, co jsme Hopčaka ujistili, že se od něho neodstěhujeme, nám i on tuto variantu doporučoval. Následovala tedy další mise do „zakusočné“ v době kdy byla zcela jistá Dulhúnova přítomnost.
Vasil Dulhún byl vysoký, statný padesátník, který mohl tak, jak nás uvítal u svého stolu v hospodě, v tu ránu do prvorepublikového dramatu ze Zakarpatské Ukrajiny: Černý oblek, bílá košile bez vázanky, četný klobouk s širokou krempou. Choval se sebevědomě, ale přátelsky. Odmítl naše pozvání „na borovičku“ a okamžitě nám každému deci borovičky objednal. Bez velkých průtahů nám oznámil, že nás čeká u sebe na statku zítra po šesté. A bylo to.
Vyzbrojena kartonem cigaret a lahví vodky vyrazila naše delegace po úspěšném loveckém dni do spodní části vesnice, kde se na nejkvalitnějších pozemcích rozprostíraly Dulhúnovy latifundie. Statek měl kulak rozlehlý a na místní poměry poměrně málo zanedbaný. Po přípitku následovalo pohoštění. Marně jsme hledali, kdeže jsou další hosté, než jsme pochopili, že to neuvěřitelné množství delikátních potravin je určeno pouze pro nás.
Po první ochutnávce následovala krátká prohlídka polností, jejichž kvalita byla zaručena menším než dvanácti procentním sklonem, v tomto kraji zcela neobvyklým. Následovala prezentace koní, krav, ovcí, prasat, drůbeže, traktoru, mlátičky, manželky a dvou „nevidatých“ dcer. Pán domu se nijak netajil tím, na co je z tohoto výčtu nejvíce pyšný. Dominovali vskutku krásní koně, nejhůře na tom byla očividně paní Dulhúnová. K inventáři patřili ještě jacísi dva poloretardovaní čeledíni, kteří se v přehledu majetku pro svoji bezvýznamnost ani neobjevili.
Dcery hospodář prezentoval asi tak, jako jalovice na trhu, a to se zvláštním přihlédnutím na chovnost. Nepamatuji se, zdali byly hezké, neboť jsem se tak příšerně styděl, že jsem se na ně od té chvíle, co se Dulhůn začal zálibně dotazovat na moji osobu, už ani nepodíval. V průběhu večera se tato záležitost kvůli Milošovi ještě několikrát přetřásala. Ten totiž neustále konspiroval na téma permanentní entomologická základna na Nové Sedlici. Hospodář očividně nechápal, o čemže je řeč, ale ženich z Prahy mu přišel určitě jako terno. Je zajímavé, že tato myšlenka natolik Milošovi ulpěla v paměti, že se jejím rozborem začal okamžitě zabývat, kdykoli jsme se potom v průběhu let viděli. Zcela v souladu s jeho zvyklostmi to vyprávěl kdekomu a soudě podle reakcí posluchačů, byla tato historka rok od roku pikantnější.
Čas naší návštěvy klidně plynul od stakanu ke stakanu, od klobásek ke slanině a od slaniny k uzenému. Ač jsme byli při chuti, a já už v té době extrémně žravý, po čase už nebylo kam co dát. Rozjařený Dulhún si to však asi vyložil úplně špatně, protože po jednom zdvořilém odmítnutí nějaké delikatesy náhle zařval: „Bachněm barana!“
Když jsme náležitě nereagovali, zařval znovu: „Bachněm kravu!“.
To už znejistěla i do té doby tichá až neviditelná hospodyně. Připomněla mu však už patrně dříve probíraný nápad, že u příležitosti našeho odjezdu uspořádá rozlučkovou akci, na které osobně upeče „žíváňskú“. Pod vlivem překotně se vršících událostí jsme na to pak úplně zapomněli. O to více jsme se podivovali, když oslava opravdu proběhla, a kromě nás se jí zúčastnila téměř celá vesnice. Jenom pro upřesnění ona „žíváňská“ měřila jeden a půl metru a vážila minimálně půl metráku. Od té doby jsem nic podobného neviděl opékat a máloco mi také tak chutnalo.
Následující den od rána pršelo, což byl zástupný důvod setrvat na Hopčakově seníku s několika kilogramy tuhých i tekutých lahůdek, které jsme u pana Dulhúna dostali „na cestu“. Po poledni jsem to však už nemohl vydržet, sbalil jsem si entomologické nádobíčko, několik klobás a vyrazil jsem sám „do hory“. Nebyl jsem si úplně jistý, zdali si toho moji společníci vůbec všimli.