Stali jsme se pro Rusko nepřátelskou zemí, Rusko je ale pro nás nepřítelem odjakživa

Přestože Rusko vystupovalo v roli spojence, slovanského bratra, opět spojence, osvoboditele, vzoru, opět „osvoboditele“ a partnera, bylo vždy nepřátelskou mocností a my pro něho vazalem, který nyní „povýšil“ na nepřítele. 

Výše uvedené konstatování může působit kontroverzně, ale je třeba rozlišovat, co je pod pojmem „Rusko“ míněno. Pokud bude řeč o mnohých jednotlivcích, organizacích či institucích, můžeme často mluvit o partnerství, kolegialitě i přátelství, ale budeme-li mínit režim a jeho aktivity a záměry vůči nám, je těžké použít jiné slovo než „nepřítel“, a to jak v minulosti, tak i dnes.

Více jak sto let neexistuje žádný přátelský ruský režim. Carské Rusko je v tomto ohledu těžké hodnotit, ale od revoluce (říkali jsme jí VŘSR) se v Rusku střídají více či méně zločinně působící režimy, které pouze na konci 20. století na chvíli nahradil režim, který se alespoň snažil působit přátelsky a liberálně, což sice pomohlo nám a dalším ruským satelitům získat nezávislost, ale v Rusku samotném to vedlo k destabilizaci země, což mělo posléze za následek vznik režimu putinovského.

Rusko se chová jako nepřátelská velmoc ze své vlastní podstaty a ruské režimy jsou nepřátelské i vůči vlastnímu lidu, což je jeden ze základních rysů bolševismu, který ve své „neo“ podobě v této zemi přetrvává. Tento stav však většina obyvatel takto nevnímá, protože žádný přívětivý režim Rusové nikdy nezažili, a dá se předpokládat, že v takovém režimu by ani nebyli schopni žít. To dokumentuje těch několik málo let gorbačovské perestrojky, která po vzoru Západu způsobila destabilizaci, chaos, ekonomický úpadek a vznik oligarchie, která do ruské společnosti vnesla propastné rozdíly podobné těm za dob carismu.

Putin Rusko do značné míry konsolidoval, ale nenabídl Rusům nic víc, než přetrvávající kult „pabědy“ založený na zkreslených či přímo prolhaných interpretacích dějin a historických událostí, a kult velikosti, síly a moci založený pouze na velikosti geografické a moci vojenské, nikoli na síle ekonomické, kulturní či snad morální. Imperiální politika Ruska, jeho velikášství a z něho plynoucí arogance jsou tím, na čem ruský režim staví národní hrdost a sebevědomí svých občanů.

Není to sice proto, že by Rusko nemělo co jiného světu nabídnout, má kulturu, vědu, sport a mnoho jiného, ale i s tímto ruský režim často nakládá jako s mocenským kapitálem bez pokory a schopnosti tyto hodnoty oddělit od nacionálních pohnutek. Rusové se odpradávna upínali k moci, k moci vládců nad nimi samotnými a moci své země nad jinými národy a zeměmi. Na tom se však dá v dnešní době postavit prestiž možná v Asii, ale v Evropě je to už poněkud jiné. Změkčilá, zhýčkaná, nezdravě liberální a nevyhraněná Evropa je postavena na zájmu o blaho člověka jako individuality, čemuž asi moc nerozumí v Rusku nebo v Číně.

Evropané naopak přestávají rozumět tomu, že by stát měl ještě jinou úlohu než jen ono naplnění spokojeného a plnohodnotného života jeho obyvatel, že by snad měli občané nadřazovat zájmy státu nad zájmy vlastní, a to nejen v případě obecného ohrožení státu, které je logicky i ohrožením jeho občanů. V „asijském“ pojetí je řadový jedinec zanedbatelný, o to však jsou významnější vůdci. Pro nás je důležitý každý lidský život a vůdci by měli být v civilizovaných zemích chápáni jen jako schopná nájemní síla k řízení systému, který prostě někdo řídit musí.

Ten rozdíl je propastný a má přesah do mnoha oblastí. Mám někdy pocit, že určitý souboj o charakter naší země je právě soubojem zmíněných přístupů. Myslím, že principy Západu jsou nám vlastní, ale stále se nabízí možnost to zpochybňovat, respektive jsou lidé, kteří se o to pokouší. Třeba náš aktuální prezident a premiér. Oba jsou ve své podstatě reprezentanti Východu. Jeden má móresy ruského monarchy, z čehož plyne jeho chování, vystupování i zahraničněpolitická orientace, a druhý se ze své podstaty podobá ruskému oligarchovi, který si nekoupil anglický fotbalový klub, ale rovnou celou zem.  

Úroveň, vliv, síla a moc státu měřená počtem multimilionářů, kompetencemi vůdců či počtem jaderných hlavic je poněkud pofiderní. Kritériem úspěšnosti je v Evropě životní standard těch nejchudších vrstev. Významným atributem důstojnosti a sebevědomí je i udržování přátelských vztahů se zeměmi, které se přátelsky chovají, ale nepodvolování se tlaku a hrozbám ze strany zemí znepřátelených. Ruský režim se jen těžko s někým spřátelí, ale je vždy možnost budovat s ním korektní vztahy. To je ovšem musí Rusko chtít budovat. Aktuálně tomu nic nenasvědčuje.

https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3303981-ceska-republika-je-pro-rusko-nepratelskou-zemi-kreml-ji-zapsal-na-seznam-vedle-usa-ci