Pokud bychom dnes Rusy neporazili, je nutné alespoň rozmlátit kanceláře Aeroflotu!

Výhra nad Ruskem by zcela zásadně zvýšila naše národní sebevědomí, které bylo zásluhou některých našich představitelů značně pošramoceno. Bijte se, hoši! Nepřátel se nelekejte, na množství trestných minut nehleďte!

Jako by se historie opakovala: Když nám okupujete zemi, my vás alespoň potupíme na ledě!  Když jste nám vyhodili do luftu vrbětický muničák, my se vás pokusíme vyhodit z bojů o medaile na mistrovsví světa!

Taková prohlášení působí úsměvně, ale emoce pracují.  Rozum říká: Je to sport, ne válka! Co mají společného hokejisti s putinovským režimem, s akcemi tajných služeb a s politikou jako takovou? Možná, že nic, ale možná to někdo vnímá úplně opačně.

Rusové jsou typičtí tím, že často sport vnímají jako Velkou vlasteneckou válku a byli, a patrně stále ještě jsou ochotni pro svoji „pabědu“ udělat ledacos. „Maršála Tichonova“ sice nahradili humanističtější trenéři, ale „státní dopingový program“ v jiných sportech v Rusku fungoval ještě nedávno.

Dnes při úvodním zápase MS budu vést souboj sám se sebou. Budu sice nadšeně fandit, ale nechtěl bych ztratit soudnost, a tak si budu říkat: Nejsme jako oni! A tím nemyslím všechny Rusy, ani všechny hokejisty, ale pouze ty, kteří neumí hledat a nacházet hranici mezi zdravým vlastenectvím a nacionálním šovinismem.

Kanceláře Aeroflotu nebude třeba rozbít ani tehdy, pokud potupně prohrajeme. Můžeme si také klidně  k večeři dát ruský boršč, po něm ruskou vodku a pak si přečíst něco od Gogola. A také si docela normálně říci: byli lepší. To jsou ovšem poraženecké řeči. Přeci vyhrajeme, ne?