O zbytečnosti politických stran

Neumíme-li si představit systém bez politických stran, neznamená to, že každá politická strana naplňuje smysl svojí existence. Myslím, že je to spíše naopak. Řada stran je zbytečných a neslouží systému, ale jen svým zakladatelům. 

Občas zaregistruji názor, že politické strany, potažmo politika jako taková jsou něčím zcela zbytečným. Přijde mi to jako nedomyšlené stanovisko, které sice mnohdy vyjadřuje opodstatněné zhnusení politikou, ale svět a lidskou společnost bez politiky si představit neumím. I když tomu tak neříkáme, politika vznikla v okamžiku, kdy se stal člověk člověkem a počal tvořit nějaké společenské formace. Patrně už mezi neandrtálci byli konzervativci a liberálové, vůdci i řadoví členové tlup a jejich frakcí. Starověcí myslitelé dali těmto principům teoretický základ, na který středověk poněkud pozapomněl, ale v 19. století se politický systém asi nadobro ve společnosti ukotvil.

Svět bez politických stran si lze představit asi jen jako totální přímou demokracii nebo totální diktaturu, tedy systémy, ve kterých buď všichni rozhodují o všem, nebo systémy, kde nikdo kromě diktátora nerozhoduje o ničem. Ten první systém je zcela utopický, technicky nerealizovatelný a všechny pokusy o jeho nastolení se vždy zvrhly v systém druhý. Je totiž založen na rovnosti lidí, která neexistuje, respektive může existovat jen v rovině práv a povinností, nikoli v rovině kvalitativní. Druhý systém se mnohdy docela osvědčil, ovšem jeho potíž spočívá v tom, že málokdy málokterý diktátor nezačne svoji moc různě zneužívat.

Systém politických stran je tak jakýmsi kompromisem. Existence státní moci je čímsi nevyhnutelným a účast na ní v podobě volby, je pro občana jeho zásadním právem tuto moc ovlivňovat. Dovolím si vsuvku v podobě názoru, že zastupitelská demokracie je vyspělejším, praktičtějším, a hlavně bezpečnějším systémem než demokracie přímá. Politické strany by tedy měly ve společnosti sdružovat občany s určitými názory a zájmy. V soutěži stran by tak měly vítězit názory a zájmy majoritní a na takových principech se obsazovat zastupitelské orgány a jejich prostřednictvím vláda.

Obecně to takhle u nás, stejně jako v jiných civilizovaných zemích funguje. Otázkou však je, jestli ony úspěšné strany skutečně reprezentují názory a zájmy svých voličů. Víme vůbec, jaké mají voliči názory a co je jejich zájmem? Něco asi víme. V podstatě jediným zájmem každého člověka je prožít dobrý život, duševně ani materiálně nestrádat, být zdravý a těšit se z téhož u svých blízkých. Všechny vznosné a sofistikované ideje nejsou ničím jiným než snahou o naplnění tohoto prostého principu. Tímto se dostáváme ke kardinální otázce politiky: Jak toho dosáhnout?

Na jedné straně stojí víra občana, že tento politik a jeho strana tu jsou skutečně proto, aby jeho zájmy naplnili a na druhé je věcné zhodnocení toho, zdali se tak opravdu děje, respektive jestli se to vůbec dít může. Strana, která nemá potenciál něco takového uskutečnit, je logicky zbytečná. Jak to ale poznat, když každá velká strana s potenciálem byla někdy malou stranou bez potenciálu? Nezbývá než se zaměřit na lidi, kteří takovou stranu zakládají, na základní ideje a na prezentaci způsobu, jak něčeho dosáhnout, tedy na program.

Výraz „ideologie“ mnozí považují za sprosté slovo, ale bez toho by se politika dělat neměla. Ideologií je mnoho, ale je docela zajímavé, že v základních ideologických principech se v demokratickém světě většina zásadních politických stran vůbec neliší. I drtivá většina našich stran se hlásí k obecným demokratickým principům, k zastupitelské demokracii, k tržní ekonomice, k občanským svobodám a právům a k sociálním jistotám pro všechny. Kromě nějakých bláznů či extrémistů nikdo tyto principy nezpochybňuje.  Diferenciace idejí spočívá tedy někde hlouběji.  Rozdíly se dají vyjádřit otázkami: „jak až moc?“ a „jakým způsobem?“

Jak až moc má být ekonomika tržní? Co tedy má a nemá podléhat „neúprosným zákonům trhu“? Co má být státní, a co soukromé? Jestli zastupitelskou demokracii nemá někdy nahrazovat demokracie přímá? Kdy, jak a kým mohou a mají být svobody občanů omezovány? Jestli sociálních benefitů mají požívat všichni bez rozdílu? Jak má být nastaven vztah stát a občan? Jak zajistíme vnitřní i vnější bezpečnost? Obecnou otázkou pak je, jak se konečně dopracovat k tomu blahobytu?

Přijde mi rozumné zamýšlet se nad co nejkonkrétnějšími odpověďmi na tyto otázky, a naopak nerozumné mi přijde věřit těm, co nic nevysvětlují, jenom slibují, že právě oni zařídí, že bude všechno fajn, případně do toho vloží nějakou návnadu v podobně konkrétního ožehavého problému. Osvědčila se doprava a státem garantované prachy. Je smutným obrazem současné politiky, že si takto počínají prakticky všichni, protože kdo to neudělá, jde z kola ven. Ideologie populismu válcuje vše, protože typický občan už kašle na všechno a zajímá ho jen to výše zmíněné: „Chci se mít dobře a chci prožít dobrý život. Jak to uděláte, je mi jedno.“

V tomto stavu je logicky nutné se vracet k aspektu víry: „Sice nás moc nezajímá, jak to uděláte, ale musíme věřit, že to udělat chcete a umíte.“ Chcete a umíte to? Zásadní otázky. Není asi rozumné představovat si, že do politiky lidé vstupují s nějakými mesiášskými pohnutkami, takže bych spíše sázel na to, že pro svůj úspěch, který je žene, potřebují úspěchy. Nejde tak o nic jiného, než o využití ambiciózních a schopných lidí. Kdo se posléze ukáže jako neschopný a čí ambice nelze využít k něčemu smysluplnému a obecně prospěšnému, musí dostat padáka a nahradit ho má někdo jiný.

Asi jenom tímto způsobem se lze dobrat k nějakému progresu. Pěstovat si politiky, kteří se ukázali jako neschopní a obecně se neosvědčili, je holé bláznovství a stejným bláznovstvím je bez jakýchkoli známek racionality věřit těm, kteří by je chtěli nahradit, ale nedisponují ničím, co by mohlo kohokoli přesvědčit, že právě oni představují onen progres. Strany vznikající na základě ambicí jediného člověka jsou pak z tohoto principu primárně nedůvěryhodné, protože je pravděpodobné, že ta ambice je jediným smyslem a bývá zcela iluzorní představa, že někdo zjevně nekompetentní, bude tím, jehož ambice se přetaví v naplnění veřejného zájmu.

Nebudu zastírat, že jsem příznivcem modelu dvou silných, obecně demokratických stran, které se dostatečně liší, aby bylo smysluplné mezi nimi volit, ale neliší se tak, aby bylo pro téměř polovinu občanů katastrofou, když vyhraje ta, kterou nevolili. Pravidelné střídání takových stran u moci, třeba i s ohledem na sinusoidu ekonomiky, by pak mělo zabezpečovat určitý balanc a také alespoň trochu bránit uzurpaci moci a prorůstání politických struktur do všech nepolitických oblastí. Různé názorové proudy pak mají být součástí příslušných stran a v jejich rámci také soutěžit.

Pokud by měl být výsledkem tohoto zamyšlení nějaký apel, bylo by to pouze to, aby potencionální voliči v blížících se volbách volili větší partaje či jejich koalice, preferovali standardní politické subjekty před politickými firmami a dobře zvážili, jestli dát důvěru těm, kteří ji ztratili a selhali morálně i kompetenčně.