Znovu na Východ

„Za touto výhybkou,“ vážně poznamenal Miloš, „začíná Orient.“ Byla to nadsázka, ale pro toho, pro něhož bylo do té doby Slovensko největší exotikou, byl ten nejvýchodnější východ východního Slovenska nefalšovaným Orientem.

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 1. kapitola: Znovu na Východ

Šelesnik, ty si vyrost!“

„Nazdar náčelníku, myslíš za ty tři týdny, co jsme se neviděli?“

„My jsme už spolu letos někde tančili?“

„Lednice, Miloši, tesaříci, brýle, potápění, sklípek...“

„Je to špatenka, mám to nějaký zamlžený, to je asi těma brejlema…“

Stáli jsme pod skleněnou kupolí Hlavního nádraží, já s novým batohem, Miloš s novými brýlemi a můj táta s novým zaměstnáním, všichni o rok a dva měsíce starší.

Miloš Kybal se nikterak nezměnil, ani za ty tři týdny od víkendové akce na jižní Moravě, ani za rok od poslední expedice v Poloninách. Právě předváděl herecké číslo „jak si nemohu vzpomenout, co jsem nedávno prováděl v okolí lednického parku“. Bylo zcela nepravděpodobné, že by na to opravdu zapomněl, když si na to já pamatuji přes čtyřicet let docela přesně a grotesky onoho dne bavily kolegy entomology několik měsíců.

Odehrálo se to následovně: Miloš při této, Československou entomologickou společností při ČSAV organizované akci v okolí Lednice tak usilovně po louce pronásledoval jakéhosi letícího tesaříka, že přehlédl slepé rameno Dyje. Tesaříka nelapil, spadl do vody a tradičně ztratil brýle. Já jsem se nabídl, že mu je vylovím. Potápěl jsem se však natolik náruživě, že Miloš v jednu chvíli usoudil, že se již nevynořím a skočil do vody mě zachránit, načež jsem upustil brýle, v té chvíli právě nalezené. Ty se tak staly ztracenými navždy, neboť nám můj otec další vstup do Dyje zatrhl. Oběma.

Nyní však již byla polovina června a nás čekala další expedice na Východ.

„No a co škola?“ vyzvídal Miloš, aby řeč nestála.

Včera skončila“, odvětil jsem s uspokojením. Táta mi totiž pod nějakou dost komplikovanou záminkou zařídil ukončení školního roku o čtrnáct dní dříve. Sám ukončil svůj dosavadní pracovní poměr před několika dny a od 1. července nastupoval k mé nezměrné radosti do pražské zoologické zahrady.

Miloš to pochopitelně všechno věděl, ale vedl takovou konverzaci, číhajíc na nějakou záminku k šaškárně. Ta se naskytla o chvíli později v přeplněném Laborci. Když jsme totiž vstoupili do místenkového vozu a našli naše kupé, zjistili jsme, že ho již obývají jiní cestující, samozřejmě bez místenek. Byla to cikánská rodina a po krátké diskusi bylo jisté, že dobrovolně svá místa neuvolní. Otec se s nimi nehádal, otočil se a šel vyhledat nějakého zřízence, aby vše vyřídil úřední cestou. Miloš naopak setrval a začal si celou skupinu pečlivě z chodbičky prohlížet. Po chvíli se jich slušně zeptal, zdali mluví maďarsky. Když mu již trochu z míry vyvedení Romové zdráhavě odvětili, že ano, bez předchozího varování na ně zařval zhruba toto:

 „Týloš, elien, vendeglato,kuťa harap, három, bazmek kečke,nemserete fekete.“

Výsledkem bylo, že ti si hned začali balit své saky paky a opouštět kupé.

Miloš se na každého u dveří usmál a pronesl: „šalom.“

Hleděl jsem na něho s obdivem.

„Cos jim to řek, Miloši?“

„Najdi si to v maďarsko-českém slovníku.“

„Já žádný slovník nemám.“

„To je ovšem neodpustitelné.“

V tu chvíli dorazil otec s trochu nerudným průvodčím. Když zjistili, že my již sedíme u okýnka a není tedy co řešit, stal se zcela nerudným. Samozřejmě ten průvodčí.

Těch několik slov, která Miloš použil, jsem si ve slovníku později v městské knihovně skutečně našel, ale moc moudrý jsem z toho tedy nebyl, neboť překlad zní asi takto: týloš (tilos) - zákaz, elién (Éljen!) – zvolání: Sláva! Ať žije! vendeglato (vendéglátó) - restaurace, kuťa haráb (kutya harap) - kousnutí psem (často ve smyslu varování: pozor kousavý pes), három (három) - číslice tři, bazmek kečke (baszd meg a kecskét) – ojebat kozu (s maďarskými vulgarismy je to složité, i docela šílená úsloví se stala běžnou součástí lidové mluvy, jako kletby, ale třeba i jako projevy údivu), nemserete fekete (nem szeret fekete) - nemá rád černé. Tedy: zakázán, sláva, restaurace, pozor kousavý pes, tři, ojebej kozu a nemá rád černé. Patřičná změna slovosledu nabízí i velmi zajímavé výklady, ale Miloš tím při své naprosté neznalosti maďarštiny jistě nic konkrétního nemyslel. Jak si to však vyložili oslovení, nevím.

Po této peripetii jsme se řádně usadili do kupé rychlíku, kterým jsme opět směřovali na východní Slovensko.  Miloš této cestě s nadsázkou říkával „Drang nach Osten.“, což z historického hlediska evokuje různé germánské expanze na Východ, ale vzhledem k tomu, že Miloš nebyl ani Germán, ani neměl žádné militantní sklony, to byla prostě jenom hláška. Tentokrát jsme kromě Nové Sedlice chtěli navštívit další dvě doporučené lokality. Remetské Hámre, osadu v samém srdci pohoří Vihorlat a oblast řeky Tisy v opačném, jihovýchodním cípu Slovenska. Měli jsme na to čtrnáct dní.

Cesta probíhala vcelku standardním způsobem, moji dospělí společníci popíjeli nakoupené pivo, jedli jsme otcův rostbíf a já jsem většinu času tradičně strávil na chodbičce u okna. Občas jsem se však i posadil na svoje místo v kupé, což Miloš komentoval slovy, že patrně dospívám.

„Ale aby ses stal plnoprávným členem expedice, musíš začít pít pivo,“ dodal.

Než se plnoprávní členové expedice stali nezpůsobilými k jakémukoli plánování, probírala se chronologická organizace výpravy. Bylo ujednáno, že začneme na Tise, a to bez zajištěného ubytování.

„Dorazíme do Čierne pri Čope dopoledne, Šelesnik, bude čas zaimprovizovat,“ vysvětloval Miloš tátovi, který takové situace neměl rád.

Tři dny by nám tam měly stačit, ale uvidíme, bude záležet na počasí, hoši.“

Následně byl naplánován přesun, jak jsme s oblibou po vojensku říkávali zrychlený přesun, na Vihorlat, kde již byl zamluven nocleh u hajníka v Remetských Hámroh.

„Za čtyři dny přejdu Vihorlat po rukou,“ kasal se Miloš. Doba pobytu tím byla stanovena.

Zbylý týden jsme měli strávit v Nové Sedlici u pana Hopčaka. Konec června tam sliboval úlovky v dubnu neulovitelné.

„Kassa Hauptbahnhoff!“ probudil mě Miloš řvoucí z okénka kupé toto maďarsko-německé označení košického hlavního nádraží kamsi mezi zelené kopce u Margecan.

„Co blbneš, Miloši, dyť jsme ještě někde na Spiši,“ ozval se táta.

„Trénuju,“ smál se do růžova vyspalý náčelník.

Když jsme přijeli na košické hlavní nádraží, táta s Milošem tvrdě spali, na vlak do Čierne jsme tak přestupovali v tradičním zmatku.

Cesta vlakem z Košic na východ je o poznání méně zajímavá než z Košic na západ, kde po chvilce jízdy začíná oblast Slovenského krasu, členité krajiny se skalami, hrady, soutěskami a planinami. Na východ od Košic se rozprostírá Panonská nížina, víceméně zemědělská krajina s nízkými, jakoby zaprášenými kopečky sady a vinohrady. Je to však nejteplejší oblast Slovenska, ve které se šestinohá středoevropská fauna mísí s faunou, jak název evokuje, panonskou.         

Není-li oblast kolem Slovenského Nového Mesta, Somotoru a Kráľovského Chlmce příliš divácky zajímavá, je okolí Čierne nad Tisou z tohoto hlediska úplně katastrofální.

Sama Čierna je vlastně jen taková větší vesnice, ve které je významné pouze nádraží a překladiště z důvodu změny rozteče kolejí.

 „Za touto výhybkou,“ vážně poznamenal po vysednutí z vlaku Miloš, „začíná Orient…“

Poněkud demotivováni jsme pěšky podle mapy vyrazili směr Malé Trakany a po několika stech metrech se nám celá lokalita ukázala v plné kráse. Ne snad, že by zkrásněla, ale začala se jevit zajímavěji. Pastviny před námi byly protkány sítí umělých kanálů a za blízkou vsí se dalo tušit slepé rameno Tisy.

„Řeka je asi tři kilometry od nás a tvoří hranici s Maďarskem, která technicky vzato prochází středem řeky. Po několika kilometrech po proudu Tisa opouští území Československa a po stejné vzdálenosti proti proudu také, přičemž vytváří hranici mezi Maďárií a Sowiet Union, aby dále k pramenům zase oddělovala Rusáčky od Rumunů,“ poučoval Miloš – kartograf.

Taká pojebaná reka to je,“ dodal, jako by si v hrůze uvědomil, že mluvil minutu vážně.

Díval jsem se asi nechápavě, tak to shrnul:

„Pramení prostě v Karpatech, tvoří hranici mezi Ruskem a Rumunskem, Maďarskem a Ruskem, Československem a Maďarskem a vlévá se do Dunaje před Bělehradem, tedy v Jugošce. My máme jenom tak osm kilometrů pravého břehu.“

A doplnil: „Maďary nebrat.“

Nedaleká hranice s Ukrajinou (v té době Ukrajinskou sovětskou federativní republikou) procházela původním lužním lesem, který se rozprostíral na několika kilometrech čtverečných námi tak oblíbeného trojmezí, tentokrát československo-maďarsko-sovětského.

V Trakanech žili milí lidé, ale nebylo jim nikterak rozumět, neb mluvili pouze maďarsky, což my, přes Milošovy nebezpečné pokusy, nikoli. Usmívali se na nás, plácali nás po zádech a říkali: nem tudom.

Až nějaké školou povinné dítě nám slovensky vysvětlilo, že na břehu Tisy na pokraji lesa blízko hranice s Ruskem je rybářský kemp.

Vyrazili jsme tam s nadějí, přestože Miloš vyjadřoval pochybnosti:

Tady nikdy žádnej kemp nebyl! Dezinformátoři jsou to už od dětství!“ vedl si svou. „Maďar je Maďar, nemůže za to, protože jeho maminka byla Maďarka, tatínek Maďar, ale je potřeba mu dát do držky. I vy kuci maďarský, vy budete zalejzat do kanálů, až se dozvíte, že se sapér Vodička vrátil,“ přešel Miloš s výhružným tónem volně na švejkovskou notu.

Zanedlouho poté, co se na chvíli odmlčel, u nás zastavil traktor, na jehož valníku nás traktorista sám od sebe odvezl až do kempu, aniž by tam měl cestu.

Každý si asi pod pojmem kemp představí něco jiného. To, kam jsme byli dovezeni, byla menší loučka končící písečnou pláží s jednou dřevěnou boudou. Jinak nic. Traktorista nám pantomimicky vysvětloval, že právě tam máme jít. Načež odjel.

„Dobro došli,“ pronesl Miloš pro změnu srbochorvatsky a tradičně vesele.

Otec byl ve střehu a vyjádřil se k dané situaci asi takto:

„Nemáme stan. Ta chata je nějaký skladiště. Nikdo tu není. Za chvíli přijedou policajti a zašijou nás. “

Konfrontace reality s těmito zoufalými výkřiky dopadla následovně:

Stan jsme nepotřebovali.

Chata byla skladiště, ale spát se v ní dalo.

Za chvíli přijel jakýsi samozvaný správce a ubytoval nás (rozumí se v tom skladišti).

Za další chvíli přijeli policajti, ale nezašili nás.

Jediné, co jsme nedokázali vysvětlit správci ani esembákům, byla skutečnost, že se zde chceme ubytovat, ale nechceme chytat ryby, a proto také nemáme povolenku. Před deportací nás zachránilo, že jsme neměli ani pruty. Ale podezřelými jsme patrně zůstávali.

Poobědvali jsme z domácích zásob, poklidili kůlnu a vyvalili jsme se na pláž.

„Po poledním klidu navrhuji rekognoskaci terénu,“ vzkřikl náhle vedoucí expedice.

„Schváleno.“ Zazněla dvojhlasná odpověď.

Tisu vnímají obyvatelé středních Čech jako řeku velikosti Cidliny u Chlumce. Nebyli jsme s otcem výjimkou. To, co jsme spatřili v té nejmírnější fázi ročního cyklu, byla řeka velikosti Labe u Hřenska v době tání sněhu. Jak jsem mnohem později zjistil, v místě soutoku s Dunajem nebylo na první pohled patrné, která řeka je která. Po tání sněhu v Karpatech Tisa pravidelně zaplavuje lužní lesy a pastviny v celé oblasti. Vesnice chrání sypané protipovodňové hráze a slepé rameno, které jsme minuly, je pozůstatkem jarního jezera.  Místo, kde jsme tábořili, je pak v tomto období ostrovem.

„Tam žije,“ pronesl do ticha Miloš, a probral nás tak z poobědové letargie.

„Právě tady“ a ukázal bradou na úzký písečný ostrov asi v jedné třetině toku, „Cicindela soluta panonica, tady a nikde jinde u nás…“

Autor: Jiří Turner | neděle 15.8.2021 12:09 | karma článku: 14,80 | přečteno: 495x
  • Další články autora

Jiří Turner

O mrtvých jen dobře?

Říká se to a mnozí se dle tohoto rčení také chovají. Je to však nutné? Argument, že mrtvý se nemůže bránit, je asi jediným relevantním argumentem. Já si myslím: O mrtvých jen pravdu.

26.4.2024 v 9:39 | Karma: 20,46 | Přečteno: 471x | Diskuse| Ostatní

Jiří Turner

Už začínám věřit tomu, že ANO příští parlamentní volby nevyhraje

Proč? Inu proto, že část aktuálně nespokojených voličů pochopí, že Babišovo hnutí není konstruktivní politickou silou, ale spíše destruktivní „sektou“.

24.4.2024 v 9:25 | Karma: 27,67 | Přečteno: 935x | Diskuse| Politika

Jiří Turner

Křtili Spiknutí

Zeman, Hašek, Volfová, Duka, Paroubek, Bohdalová, Mynář, Balák, Bobošíková, Lipovská, Slováček, Foldyna, Ovčáček, Konečná. Chyběl Sládek, Vandas a Rajchl. I tak: Tým snů!

18.4.2024 v 11:58 | Karma: 28,16 | Přečteno: 881x | Diskuse| Společnost

Jiří Turner

V kolika letech bych si zasloužil jít do důchodu?

Už jsem tam měl dávno být a brát přitom pěkný balík. Dřel jsem jako kůň a také jsem se staral o kupu dětí. Jsem moc rád, že si pan předseda Babiš myslí totéž.

17.4.2024 v 9:49 | Karma: 32,88 | Přečteno: 3553x | Diskuse| Společnost

Jiří Turner

Jestli ti odpůrci elektromobility náhodou netrpí neofobií?

Když vyjely první automobily se spalovacím motorem, před kterými běhal běžec s praporkem, zastánci koňských spřežení říkali, že tudy jistě cesta nevede.

15.4.2024 v 9:36 | Karma: 27,29 | Přečteno: 5153x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce

19. dubna 2024  15:44

Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...

Má přejít česká ekonomika na válečný režim? Doba míru je pryč, říká Pojar

27. dubna 2024

Vysíláme Britský premiér Rishi Sunak nedávno oznámil, že jeho vláda uvede zbrojní průmysl do válečného...

Každý druhý učitel v Německu zažívá ve třídách násilí. Brutalita na školách roste

27. dubna 2024

Premium Německý učitel se stává docela riskantní profesí. Násilí se stává stále běžnější částí vyučování a...

Biden nečekaně kývl na předvolební debatu. Kdykoli kdekoli, říká Trump

26. dubna 2024  22:27

Americký prezident Joe Biden se v pátek nechal slyšet, že by chtěl do debaty se svým předchůdcem...

USA mění systém pomoci Ukrajině: už ne sklad, ale zbraně přímo ze zbrojovek

26. dubna 2024  21:30

USA chystají dosud největší balík vojenské pomoci Ukrajině v přepočtu za více než 140 miliard...