„E fructu cognoscitur arbor,“ po ovoci se pozná strom. Košatá jabloň českého fotbálku plodí jablíčka zkažená, a pokud ne přímo otrávená, tak alespoň pěkně otravná. Je to skoro deset let, co proběhl telefonický rozhovor mezi Ivanem Horníkem a Milanem Brabcem, který policie zaznamenala a Petr Čtvrtníček zpopularizoval (viz odkaz pod článkem). Fotbaloví funkcionáři byli usvědčeni z korupce, symbolicky potrestáni a národ byl autenticky konfrontován s tím, co vlastně všichni tušili. Nikdo asi nepochyboval o tom, že se ve fotbalu dějí lumpárny, ale málokdo si dokázal představit, jací primitivové český fotbal řídí.
Ve stínu několik let staré kauzy Miroslava Pelty a v souvislosti s jeho nedávným odsouzením (dostal zatím nepravomocně 6 let a exnáměstkyně ministerstva školství Simona Kratochvílová 6,5 roku) je namístě se ptát, jestli se od předešlé ostudy něco změnilo. Nově se rodící skandál, ve kterém figuruje Berbr, Damková, Nezmar, Pepa Chovanec a možná i Jaroslav Tvrdík, nasvědčuje tomu, že se nezměnilo vůbec nic. Snad jen to, že jsou bafuňáři opatrnější.
Říkám si, jestli je sám o sobě profesionální fotbal (potažmo vrchový sport) tak toxickým prostředím, že nejen přitahuje kreatury všeho druhu, ale i z do té doby bezúhonných a snad i slušných lidí dělá korupčníky, podvodníky a hochštaplery. Myslím si, že není těžké si domyslet, že samotný fotbal za to nemůže, že problém asi bude v systému a v samé podstatě fungování populárních odvětví vrcholového sportu. Lumpové, jak známo, vyhledávají prostředí, kde se lumpárny dělat dají, a takové klima pochopitelně skrze peníze, slávu a moc kazí všechny zainteresované. Slušní lidé pak do tohoto byznysu (je to už více obchod než sport) nejdou, nebo, když zjistí, jak to funguje, urychleně odejdou. Nebo také neodejdou, a to prostředí je semele.
Vrcholový fotbal je až na dřeň zkažený penězi. Penězi z vysílacích práv a z reklamy a z toho plynoucích astronomických bonusů, penězi ze sázek a penězi z dotací. Z toho se odvozují absurdní částky, za které se fotbalisté kupují a prodávají, a také jejich nesmyslné gáže. Souvisí s tím i vlastnictví klubů, které už dávno nejsou společenstvím nadšenců dýchajících pro ten „kulatý nesmysl“, ale investicí molosů a oligarchů, které zajímá všechno jiné než sport jako takový.
Nevěřím, že nějaká jednoduchá opatření mohou tento z mého pohledu tristní stav změnit. Lumpárny a různé amorality se budou dít dál, jen sofistikovaněji a opatrněji, protože změnu by mohl přinést jen návrat ke kořenům, tedy ke sportovní podstatě sportu, a to je asi zcela nereálný proces. Říkalo se, že sport má blahodárný vliv na harmonický rozvoj člověka, zvláště dítěte. U rekreačního sportu to stále platí, ale masová a populární odvětví vrcholového sportu už mnohdy nedisponují vzory, které ospravedlňovaly jeho podporu ze strany státu. Tu fangli dnes nesou spíše malá a finančně živořící sportovní odvětví. Ten vzor se totiž ve fotbale posunul od hráčského mistrovství a džentlmenství ke gáži, tržní ceně a sledovanosti na Instagramu. Představitelé klubů a fotbalových asociací jsou pak jen makléři obchodující se zbožím a přehazující lopatou peníze z hromady na hromadu tak, aby na té lopatě vždy něco zůstalo. Zkažený strom plodí zkažená jablka.
Poznámka: Název článku i text perexu jsou parafrází autentického rozhovoru