Ten článek se mohl jmenovat „Někdo to dělat musí“, ale k jeho napsání mě inspirovaly dva zážitky s revizory, jichž jsem byl s odstupem několika dní svědkem. Tímto se také předem omlouvám těm, kteří z mého pohledu velmi neatraktivní povolání vykonávají dobře a slušně, což se týká nejen revizorů, ale všech, o kterých bude řeč.
Ve své podstatě není práce jakéhokoli revizora horší než třeba policisty, jde přeci jen o dodržování pravidel a s tím i jakéhosi zavedeného řádu. Předpokládám, že asi každý chápe, že se za dopravu musí platit, stejně jako je nutné dodržovat zákony a většinu obecně platných norem. Přesto mají lidé patrně raději hasiče či záchranáře než policajty a revizory. Důvod je prostý, policejní složky jen nepomáhají a nechrání, ale prosazují dodržování i těch předpisů a pravidel, ke kterým máme obecné výhrady nebo jsme aktuálně těmi, kteří cosi porušili a jsme tak objekty příslušné represe, což se asi nelíbí nikomu.
Problém nastane v okamžiku, když si příslušník nějaké represivní složky tu represi užívá a v důsledku toho jedná neadekvátně. Lze to přirovnat ke stavu, když se pracovník na jatkách v zabíjení zvířat vyžívá. Je to ovšem složité. Může takovou práci dělat někdo, kdo má s jatečními zvířaty soucit a jejich zabíjení provádí s odporem, a může být revizorem ten, kdo cítí empatii k lidem, kteří se nestali černými pasažéry úmyslně? Působí to asi divně, ale osobně si myslím, že právě tak by to fungovat mělo.
Asi většina lidí chodí do zaměstnání, která je zcela nenaplňují, a i těm šťastnějším, kteří dělají to, co vždy dělat chtěli, lehko práci znepříjemní jejich nadřízení, podřízení, kolegové, zákazníci, pacienti, požadavky systému či cokoli jiného. Osobně jsem léty dospěl k názoru, že je někdy důležitější, s kým pracuji, než co reálně dělám. To jsem trochu odbočil, ale chtěl jsem tím jen vyjádřit přesvědčení, že i obecně neatraktivní zaměstnání mohou mít svá pozitiva, počínaje dobrou mzdou a jinými benefity, konče třeba výbornou partou kolegů.
Vrátím-li se k meritu věci, je asi nepatřičné, aby na jatkách zaměstnávali sadisty, zoofily či jinak narušené jedince, a u represivních složek je pak jistě nežádoucí, aby u nich pracovali lidé, kteří se v té represi vyžívají a užívají si ten dočasný pocit nadřazenosti a moci. To se bezezbytku týká i oněch „nešťastných“ revizorů, kteří jako ti mnou sledovaní vymáhali pokutu na cestujících, kteří si odeslali SMS jízdenku před nástupem do autobusu, ale její potvrzení jim přišlo až během kontroly.
Jsou pracovní činnosti, o kterých jistě vím, že bych je normálně dělat nemohl, a pokud bych k tomu byl někým nebo okolnostmi donucen, byl bych z toho zoufalý. Svým způsobem tak obdivuji ty, kteří to zkousnou, a tu ošklivou práci dělají a dělají ji dobře a slušně. Ti, kteří ji však dělají s radostí, by ji asi dělat neměli, respektive by jim to nikdo neměl umožnit.