Když budete zlobit, přijde si pro vás omikron!

Britové se rozhodli problémy spojené s covidem začít ignorovat, my se je naopak snažíme hledat. Všechna zpravodajská média přináší v různých podobách totéž – sofistikovaná strašení a alarmistická vyjádření.

Už jsem to tady napsal několikrát, nejsem žádný antivaxer a v zásadě nemám problém s tím, že vláda připravuje nějaké krizové scénáře, ale té mediální masáže snažící se malověrné občany přesvědčit, že jsme stále na hraně Armageddonu, mi už opravdu leze krkem. Na jedné straně k nelibosti těch nejurputnějších alarmistů vláda upustila od povinného očkování, na straně druhé přetrvávají absurdní a nic neřešící opatření, a k tomu přibyla pro velkou část populace povinnost se otestovat, a to ne zcela spolehlivými metodami.

Osobně mi přijde tato testovací mánie zcela samoúčelná. Variantou omikron se patrně nakazí velká část populace, většina z nás to ani nepostřehne, u někoho se projeví běžné chřipkové příznaky a možná u jednoho člověka z tisíce si průběh nemoci vyžádá hospitalizaci, ale jen asi u jednoho z padesáti hospitalizovaných dojde k ohrožení života. Každý s problematikou seznámený lékař vám potvrdí, že tento stav počíná velmi nápadně připomínat sezonní chřipková období, ve kterých je kdekdo „nachcípaný“, ale málokdo skončí v nemocnici či rovnou na krchově. Nicméně i v době předcovidové existovaly těžké průběhy respiračních onemocnění, na které se ve specifických případech také umíralo.

Odpovědní činovníci tvrdí, že je předčasné považovat omikron za finální fázi pandemie, kterážto by se mohla stát onou chřipečkou. Souhlasím, není důvod se unáhlovat a překotně rušit protiepidemická opatření, ale stejně tak je nepatřičné další opět těžko obhajitelná opatření vymýšlet. V prvé řadě je však třeba přestat lidi strašit. Bylo by dobré začít covidovou problematiku upozaďovat, nevydávat každý den na světlo světa přehršle nic neříkajících či řádně nevysvětlených statistik, nedávat přehnaný prostor zástupům často vzájemně si protiřečících odborníků, pseudoodborníků a prakticky všem s nějakým mediálním potenciálem, kteří jsou ochotni se s ostatními podělit o svá covidová moudra.

Je zcela absurdní, neetické, a hlavně naprosto zbytečné seznamovat veřejnost s tragickými příběhy lidí, kteří na covid či s covidem zemřeli. Je totiž prakticky nemožné každý jeden takový případ detailně popsat a pregnantně zhodnotit, protože těch pár lidí, kteří příslušné relevantní informace mají, je nikomu nesdělí, respektive ani sdělovat nesmí. Výsledkem tak jsou jen mediálně výživné spekulace a vytváření falešné představy, že to, co postihne jednoho člověka ze sta tisíc, je reálnou hrozbou pro každého z nás. Typickým příkladem je medializace smrti zpěvačky Hany Horké.

Myslím si, že bychom se měli s covidem již naučit žít tak, jak žijeme s rizikem infekčních a jiných nemocí (kardiovaskulárních selhání, onkologických onemocnění apod.). Většina lidí je také smířena s riziky, která souvisí s přírodními silami, dopravními prostředky, zločinností, lidskou nedbalostí i s principem prosté nešťastné náhody. Mnohým rizikům se lze do jisté míry bránit prevencí, což jistě platí i u infekcí, covid nevyjímaje, ale není dobré žít život v permanentním strachu. Tento strach může mnohé paralyzovat a posléze je jím paralyzována celá společnost.

Je už načase (dle mého bylo načase vždy), aby se zpravodajské pořady a stránky prezentovaly především dobrými zprávami, relevantními dobrými zprávami, jako je třeba ta, že stále klesá počet hospitalizovaných a fatálních průběhů nemoci, a ne že kdesi v Brazílii „vyvraždil“ covid šestičlennou rodinu včetně nemluvněte. Není třeba zavírat oči před nepříjemnými informacemi, ale kdybychom se měli živit všemi hrůzami, které se po celém světě dějí, nezůstal by nám prostor už ani pro kousek radosti.

Neodpustím si v této souvislosti zmínit fenomén zvaný nocebo, což je vlastně opak placeba, které je také založeno na principu sugesce. V případě placeba může na člověka pozitivně působit představa, že zabírá domnělý účinný lék či léčba, kdežto v případě noceba působí negativně, tedy zhoršením zdravotního stavu nevíra v účinnost léku, léčby či jen prosté očekávání potíží. Myslím si, že v jistém smyslu tento princip působí i společensky. Dokud budeme neustálá zhoršení a problémy očekávat, budeme je stále mít, byť jen v oné pocitové rovině. Řekl bych, že aktuálně nejlepším lékem na covid je pozitivní přístup a veselá mysl.