Zpráva o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku konstatovala jen suchá fakta znamenající faktický konec kauzy, která v této chvíli měla vlastně už „jen“ právní a morální podstatu, protože děti odebrané Evě Michalákové Barnevernetem jsou již zcela integrovaní dospívající Norové, kteří by se k matce patrně nevrátili, i kdyby byl verdikt soudu opačný.
V Norsku jsem byl jen jednou před lety na rybolovu, a tak na základě obecně dostupných informací o této zemi nejsem schopen norský systém hodnotit. Nicméně byl bych velmi opatrný na přirovnávání Norů k nacistům a jejich sociální systém k nacistickému programu „Lebensborn“, a to přesto, že bych na rozdíl od ústavních činitelů takto opatrný být nemusel.
Je zjevné, že Norové se řídí poněkud jinými společenskými i úředními normami než my, ale pokud my sami obecně požadujeme, aby zde žijící cizinci respektovali naše normy, tak moc nerozumím tomu, proč by našinci žijící v Norsku, neměli ctít normy norské. Navíc dle mých informací neměl nikdo z kritiků možnost seznámit se s konkrétními skutky, které vedly norské úřady a všechny soudní instance včetně ESLP k příslušným verdiktům, takže zůstává nejasné, jestli nedošlo k něčemu, co by bylo důvodem k odebrání dětí i u nás.
Sledoval jsem určitý rozbor této kauzy ve včerejším pořadu 180 hodin a musím ocenit přístup redaktorů, kteří zde neprezentovali žádná svá subjektivní stanoviska, ale v podstatě jen podobné pochybnosti, jaké mám i já. Jinými slovy se podivovali nad radikálními a neobjektivními vyjádřeními politiků nemajících relevantní informace, nad tehdy vyvolanou společenskou hysterií zakládající se spíše než na faktech na dezinformacích, a také nad tím, že tak prestižní orgán, jako je Evropský soud pro lidská práva, neshledal žádná pochybení.
Právě to mně osobně přijde v danou chvíli nejpodivnější. ESLP totiž není žádným spolkem aktivistů, soudcové tohoto soudu jsou evropskou soudní elitou a je z jiných kauz patrné, že nepodléhají nějakým tlakům konkrétních zemí a režimů. Proč se tedy tento soud nezastal ženy, která by podle argumentů kritiků rozhodnutí norských soudů měla být v právu?
Četl jsem dnes i článek pana europoslance Zdechovského, který se touto kauzou intenzívně zabýval, a kterému slouží ke cti, že se nevyjadřuje bulvárním způsobem jako prezident republiky, ale i jeho argumentace u mě vyvolává pochybnosti, a to i proto, že ony argumenty nejsou podloženy věcnými důkazy. Měl okresní soud v Hodoníně, který u nás formálně tuto kauzu řešil, skutečně k dispozici všechny důkazy, a jak to pan poslanec může vědět? Jsou všechny informace o Barnevernetu skutečně objektivní, a nejsou některé z nich založeny na tom, že málokterá organizace tohoto druhu bývá oblíbená? Není to pořád jen hra na emoce, které pochopitelně u nás vyvolává odebrání dětí matce, jako to nejzazší řešení nějakého problému?
Na druhou stranu tato kauza vyvolává i pochybnosti zcela opačné. Některé, doufám že pravdivě zdokumentované postupy Barnevernetu působí opravdu podivně, a to zvláště ta skutečnost, že paní Michaláková nebyla obviněna, a tudíž ani odsouzena, což by asi při dokázání jejích pochybení být měla, a dál v Norsku žije, pracuje s dětmi a další dítě vychovává. Je také těžké akceptovat nenapadnutelnost Barnevernetu a z toho vyplývající aroganci s jakou byly odmítány veškeré požadavky matky a jejích zástupců a zastánců.
Jak už jsem naznačil v úvodu, pro mě je celá tato kauza komplexem všemožných pochybností, ale nemohu si odpustit vyjádření názoru, že politikové zdárnému vývoji této kauzy spíše uškodili, zvláště pak ti, kteří se prezentovali jako Miloš Zeman nebo poslankyně Chalánková skandálními výroky, neověřenými informacemi, a vyvolali tím radikalizaci společenských nálad a primárně i druhotně mezinárodní diplomatický konflikt. Je to pochopitelně spekulace, ale dost možná tím jen podpořili nesmlouvavý přístup a postup norských úřadů.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kauza_rodiny_Michal%C3%A1kov%C3%BDch