Proč se říká…(V.)

…panický strach, Pandořina skříňka, Prokrústovo lože, Pyrrhovo vítězství, sisyfovská práce či Tantalova muka? Jak se do frazémů dostal Prométheus, Penelopa, Sfinga, Sirény, Skylla s Charybdou, Titáni a vládce bohů Zeus?  

Panický strach

Panický strach pochází od Pána (latinsky Pana), kozonohého boha lesů, lovců a pastýřů. Když se narodil, jeho matka nymfa Dryopa kvůli jeho zvířecímu vzevření v hrůze prchla.  Pan vyrostl v lesích a pastvinách a k lidem se choval většinou hezky, ale pokud ho někdo popudil, uměl mu nahnat strach přímo panický. Traduje se, že vystrašil i celé vojsko Peršanů, čímž napomohl k vítězství Řeků v bitvě u Marathónu. K tomuto v zásadě neškodnému bůžkovi se váže taková mytologická hádanka. Nějakými podivnými cestami se stala jeho antická podoba předlohou pro fyzickou podobu ďábla v mytologii křesťanské.

Pandořina skříňka

Mysogynové tvrdí, že Pandořina skříňka, respektive její otevření je frazém vyjadřující skutečnost, že všechno zlo světa pochází od ženy. Realita onoho mytologického příběhu je však taková, že zlo a utrpení jsou dílem bohů, kteří ženské zvědavosti pouze využili k potrestání lidstva, které díky Prométheovi překotně vyspělo a přestalo bohy uctívat. Pandořina skříňka je tak symbolem čehosi, co má zůstat uzavřeno a její otevření je chápáno jako nedomyšlení možných následků zbytečného a neuváženého počinu. Pro pořádek je třeba uvést, že Pandora byla kráska stvořená bohy za účelem omámení Prométheova bratra Epiméthea, který se do ní vskutku zamiloval a pojal ji za ženu.

Věrná jako Penelopa

Slovy dvacet let čekala Odysseova manželka na návrat svého muže, a to nejdříve z trojské války a potom z cesty, kterou mu bozi olympští náležitě protáhli a zdramatizovali. Pénelopa odolávala nápadníkům a stále věřila v manželův návrat. Její věrnost byla odměněna tím, že jí i jejího muže bohové omladili a po letech strastí jim dopřáli spokojený život na Ithace. 

Prokrústovo lože

Prokrústés, v překladu „napínač“ byl proslulý lupič, který číhal na pocestné, které zdvořile zval do své chýše a pak je povalil na lože, na jehož míru je buď „zkracoval“, nebo naopak „natahoval“. Jinými slovy přepadené nelidsky mučil, čemuž učinil přítrž až hrdina Théseus, který Prokrústa na jeho vlastním lůžku zkrátil o hlavu. Pelech zmíněného zloducha se stal synonymem muk a mučení.

Prométheus

Přívlastkem „prométheovský“ se může zvát počin, vzor, osud, ale lze tak označit i utrpení nebo snahy ve prospěch lidstva. Titána Prométhea chápou řecké mýty jako stvořitele a ochránce lidí, který se v jejich zájmu vzepřel bohům včetně Dia. Trpěl kvůli tomu přikován na kavkazské skále, než ho osvobodil hrdina Héraklés. Nakonec se Prométheus s bohy smířil a bozi se i jeho zásluhou smířili s lidmi. 

Pyrrhovo vítězství

Tento frazém je možná jen legendou, ale není příběhem mytologickým, neboť épeirský král je historickou postavou. Tento válečník a nepřítel Římské republiky měl pronést po bitvě u Auscula (279 př. n. l.)  slova: „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni“. Podstatou slovního spojení je tak formální vítězství či úspěch, které ve skutečnosti a ve svých důsledcích žádným vítězstvím či úspěchem nejsou.

Pýthická odpověď

Věštby Apollónovy kněžky Pýthie bývaly často velmi nejasné a skutečné kněžky v delfské věštírně v extázi vydávaly spíše jen nesouvislé výkřiky, které interpretovali tamní kněží. Pýthická odpověď je tak synonymem odpovědi, kterou si lze vyložit různě.    

Tvářit se a mlčet jako Sfinga

Těžko říci, jestli se taková rčení vztahují k té Sfinze, co žila u Théb a dávala lidem hádanky, které když neuhádli, tak je rozsápala, nebo obecně ke sfingám, které patří k nejstarším výtvorům lidské fantazie a vyskytují se od Egypta přes Mezopotámii až po starověké Řecko. Sochy s ženskou hlavou, lvím tělem a ptačími křídly působí záhadně, tajemně a ve své kamenné monumentálnosti také pochopitelně mlčí. Thébská Sfinx z bájí rozhodně mluvila a jako ta sfinga se asi tvářila až poté, co Oidipus její hádanku uhádl a ona se vrhla ze skály do moře.  

Sirény

Tyto obludy s ptačím tělem a ženskou hlavou lákaly svým kouzelným zpěvem námořníky na svůj skalnatý ostrov, kde je zardousily a vysály jim krev.  Měli s nimi co do činění Argonauté i Odysseus. Ti jediní na ně vyzráli. V prvním případě je „přezpíval“ Orfeus, v druhém dal Odysseus svým druhům do uší vosk a sebe přivázal ke stěžni. Zpěv Sirén má symboliku intenzivního vábení se smrtícím dopadem.  Se Sirénami souvisí i zvuk zařízení s hlasitým a typicky kolísavým zvukem, jenž má většinou signalizovat nebezpečí. Zvuk sirény nebývá smrtelný, ale ani se nepodobá božskému zpěvu. Sirény jsou i mořští savci, tzv. mořské krávy, které nejsou lidem nikterak nebezpečné a ptakohlavým ženám se také moc nepodobají.

Sisyfovská práce

Sisyfos byl náramný chytrák, ale příslovečnou se nestala jeho chytrost, ale podsvětní muka za to, že se snažil obelstít smrt i samotné bohy. Povedlo se mu to hned dvakrát. Nejdříve zavřel boha smrti Thanata do sudu a na zemi se přestalo umírat, potom umluvil pána podsvětí Háda, aby ho z podsvětí propustil zajistit pohřební oběť, a už se nevrátil. Napotřetí už přišel exemplární trest: na věky v podsvětí valí balvan na vysokou horu, který mu před vrcholem vyklouzne, a tak musí začínat svou zbytečnou práci znova a znova. A právě zbytečnou, marnou a bezvýslednou práci nazýváme tou sisyfovskou.    

Uniknout Skylle a skončit v Charybdě/ mezi Skyllou a Charybdou

Blízko ostrova Sirén čekalo na plavce snad ještě větší nebezpečí: Skylla, mořská obluda se šesti hlavami, dvanácti rukama a nohama a náramným apetitem, a hned proti ní vražedný vír Charybdis, tedy Charibda. Kdo unikl Skylle, toho pohltila Charibda, a naopak, kdo se vyhnul víru, skončil v útrobách druhé obludy. Proplout se podařilo jen Argonautům, Odysseovi, Aeneovi a poradil si s nimi i Héraklés.  Smysl rčení vyjadřuje bezvýchodnou situaci či volbu mezi dvěma možnostmi, z nichž je jedna horší jak druhá.     

Tantalova muka

V podsvětí, hned vedle Sysifa si odpykává svůj trest Tantalos. Král Sipylu a syn samotného Dia byl miláčkem bohů. Jeho hromovládný otec měl pro něho takovou slabost, že mu odpustil, že kradl na Olympu nektar a ambrosii, vyzradil božská tajemství a prošlo mu i drzé odmítnutí nabídky jakéhokoli splněného přání. Nakonec však došla trpělivost i Diovi. Tantalos se totiž rozhodl prověřit božskou vševědoucnost, a to zcela skandálním způsobem. Zabil a upekl svého syna Pelopa a předložil ho bohům při hostině na talířích. Olympšťané to pochopitelně poznali, Pelopa oživili a Tantalos okamžitě putoval do Hádovy říše, kde mu byl uložen zvláště odstrašující trest. Stojí ve vodě, trpí žízní, ale nemůže se napít. Má hlad, ale nedosáhne na ovoce nad svou hlavou, a navíc ho mučí věčný strach z balvanu, který každým okamžikem hrozí zřícením. Tantalova muka jsou prostě strašná.   

Titáni

Titáni byli druhou generací bohů, byli to synové a dcery Úrana a Gaie. Jejich vládcem byl Kronos, který zbavil Úrana mužství a převzal po něm vládu. I on byl však nakonec poražen a svržen svým synem Diem. Titáni, kromě těch, kteří Diovi v boji pomáhali, skončili v Tartaru (nejhlubším místě podsvětí) a na zemi po nich zbylo jen jméno vyjadřující velikost.

Trojský kůň

Trojský kůň je fakticky totéž, co již zmíněný „danajský dar“, ale použití takového obratu je poněkud jiné. Trojským koněm se v přeneseném smyslu rozumí cizí nastrčený element způsobující škodu či přímo zkázu.  

Zeus

Vládce bohů patrně nefiguruje v žádném obecně používaném rčení, ale přijde mi, že se jaksi sluší (a to „Z“ se přímo nabízí) ukončit jeho jménem toto vyprávění o mytologických postavách, příbězích a událostech, které prošly branami věků a dodnes v podobě frazémů obohacují náš jazyk a jeho literární podobu. Zeus byl, a v jistém smyslu stále je vládcem olympských bohů, jejichž podobu, systém i hierarchii vytvořil národ, který se pro nás zásadní měrou podílel na tom, čemu říkáme kultura a umění. Neuvěřitelně kreativní staří Řekové však nevymysleli jen panteon bohů a tisícovky božstev, příšer, reků, panovníků a jiných zajímavých lidských i nelidských bytostí, ale také tisíce příběhů, které nás fascinují dodnes. Ten o Diovi vypráví, jak ho lstí zachránila jeho matka Rheia, jak osvobodil své sourozence z útrob jejich otce Krona a po dlouhém boji ho i s monstry bojujícími na Kronově straně svrhl do Tartaru. Pak převzal vládu nad zemí a jeho bratři Poseidón a Hádes nad mořem a podsvětím. Na starořeckých bozích včetně Dia je mimořádně sympatické, že kromě nadpřirozených schopností měli i vysloveně lidské vlastnosti, a to včetně těch záporných, a ani jejich moc nebyla absolutní, mohl se jim postavit i výjimečně disponovaný smrtelník a také se museli bezezbytku podřídit Osudu. Zeus přes své chyby i slabosti vládne moudře a spravedlivě, takže ho můžeme chápat jako zosobněním řádu tohoto světa.

(konec série)