O marnosti „covidových“ diskusí a podobenství všem přístupné hospody

Diskuse je přínosná, a to jak privátní, veřejná, tak i společenská. Marnou se stává, když není akceptováno, že neexistuje jen jeden dobrý názor a jedno správné řešení. „Covidová“ problematika je toho ukázkovým příkladem.

Už jsem se několikrát zařekl, že se k tomuto tématu nebudu vracet, ale nějak se mi to nedaří. Od současné reality lze utéct do antické mytologie, literatury či kamkoli jinam, ale pandemie do takové míry ovlivňuje naše životy, že asi není možné se od této problematiky odstřihnout zcela.

Ve svém minulém článku jsem poukázal na jakousi televizní diskusi odborníků (dost možná i pseudoodborníků) a na anketu, která se týkala jejich důvěryhodnosti, tedy vlastně názorů na řešení covidové problematiky. Je to asi pochopitelné, ale u žádné z osmi veřejně frekventovaných osobností jsem nezaregistroval pochybnosti o vlastních názorech, a hlavně pak o zcela zjevné skutečnosti, že žádný správný názor a tím ani žádné, obecně dobré řešení neexistují.

Jediné, na čem se asi všichni shodneme, je, že by epidemie už konečně měla skončit, ale píši-li, že neexistuje žádný jeden univerzálně dobrý názor a ani žádné jedno správné řešení, míním tím to, že prostě nic takového ani být nemůže. Na světě totiž není ani žádný jeden správný režim, žádná jediná dobrá ideologie, žádný jeden nejlepší právní, ekonomický či sociální systém, ani žádné jedno správné náboženství. Není to mu tak, protože jsme jako jednotlivci různí, naše názory, emoce, stanoviska či přístupy determinuje mnoho faktorů, což z nás činí zcela originální bytosti.

Samozřejmě to neznamená, že by se na základě výše uvedených skutečností nedalo vyčlenit to, co je obecně špatné. Zcela jistě existují zločinné ideologie, špatné systémy, a hlavně jednoznačně špatné přístupy lidí založené na lži, dezinformaci, snaze někoho poškodit, někomu ublížit, a to jako projev sobeckosti, násilí, pocitu nadřazenosti apod. Vyloučíme-li však extrémy a nekalé praktiky, zbude ještě velká část spektra názorů a postojů, které nelze jednoduše smést ze stolu jako špatné a nadřadit jim nějaké jiné.

Covidová problematika jasně ukazuje, jak i takřka protichůdné postoje mohou být obhajovány zcela relevantní argumentací, kterou lze zpochybnit jen na základě vlastního přístupu, ale nikoli pomocí nějakých obecných norem. Náš přístup k této epidemii je totiž určen tím, jací obecně jsme, naším postojem k nemocím, naší zodpovědností, ohleduplností, ale i opatrností nebo ustrašeností. Zcela zásadním faktorem je pak náš žebříček hodnot. Pod tímto klišé mám na mysli třeba to, jak lpíme na osobní svobodě, lidských a občanských právech a z čeho všeho jsme naopak ochotni slevit pro pocit bezpečí či jen pořádku a řádu.

Aktuálně všude probíraný vstup do hospod těm, kterým byl doposud odepřen na základě (od dnešního dne) protizákonného rozhodnutí vlády, může být tím lakmusovým papírkem našeho postoje. Můžeme totiž s takovým opatřením souhlasit na základě přesvědčení, že toto opatření jednak nutí občany k očkování, což je správné, a může možná do jisté míry eliminovat šíření nemoci nezodpovědnými lidmi. Můžeme ovšem s takovým nařízením také nesouhlasit, a to nejen z věcných důvodů zpochybňujících účelnost, ale i z důvodů principiálních, v rámci kterých je nepřípustné, aby byla omezována něčí práva pouze na základě spekulativní a neověřené možnosti, že je neočkovaný člověk nebezpečný a že k očkování nelze občany nutit, a to ani nepřímo.  

Tento princip lze snadno aplikovat na mnohá covidová nařízení i na náš osobní přístup k tomuto fenoménu a v zásadě stejně lze tímto fokusem nahlížet i na všemožné jiné projevy státní moci, na principy svobody, demokracie apod. Lze takto posuzovat i jakékoli covidové diskuse, ve kterých jejich aktéři hájí své postoje, které ovšem velmi často sklouznou z věcné argumentace do oblasti čistě osobní. Možná tak není úplně od věci si uvědomit, že našimi názorovými oponenty nejsou jen lháři a dezinformátoři, potažmo pitomci, ale třeba také pouze lidé zcela jiného založení. Je to stejné jako v případě vyznavačů jiného nebo žádného náboženství. Nemusíme a mnohdy ani nemůžeme ty druhé pochopit, ale můžeme je respektovat.

Je nepochybně správné bránit se manipulaci založené na nekalých či zištných úmyslech, lžích, spekulacích a vyslovených hloupostech, ale je-li absurdní diskuse ateisty a věřícího založená na snaze toho druhého veřejně či privátně přesvědčit o své pravdě a jeho nepravdě, mohla by být, a myslím, že i je, stejně marná diskuse dvou seriózních lidí snažících se o totéž v problematice covidu.