Příběhy biblických frazémů

Říkáme: Od Adama, Kainovo znamení, Lotova žena, chlupatý jak Ezau, Jobova zvěst, egyptské rány, pýcha předchází pád, nevěřící Tomáš nebo Jidášův polibek, ale víme vždy, jaký biblický příběh je zdrojem toho rčení?

1. díl: Prolog

Bible (tedy Starý zákon, jeho židovské zdroje a Nový zákon) stanovuje nejen základní teologické parametry křesťanství, ale i etické a společenské normy. Bible je ovšem také zdrojem kulturním, literárním a v neposlední řadě i jazykovým. Už v okamžiku, kdy jsem si počal shromažďovat informace o antických mytologických frazémech, jsem si uvědomoval, že dalším, ještě zásadnějším zdrojem rčení, přísloví, pořekadel, podobenství, pranostik, úsloví, různých příměrů a symbolických označení je mytologie židovská a křesťanská. Nechci označením „mytologie“ urážet náboženské přesvědčení věřících, přesto jsem přesvědčen, že výraz mytologie je zcela namístě. Uvědomuji si, že dějiny živých náboženství jsou vnímány zcela jinak, než těch zaniklých či pro nás exotických, a tím pádem v jistém smyslu cizích, ale i v tomto ohledu je nutné rozlišovat mezi privátní vírou, reálnou náboženskou praxí často spojenou se symbolickými náboženskými rituály a onou židovsko-křesťanskou mytologií. Ani tu ale není třeba nijak banalizovat, natož zesměšňovat, protože je nositelkou mravního a etického kodexu, moudrosti a také je do jisté míry zdrojem historickým.

Zásadním zdrojem židovské mytologie je Tanach, hebrejská bible, kterou křesťanství částečně převzalo v podobě Starého zákona. Řekl bych, že Starý zákon lze snáze vnímat jako text mytologický než jako historický, protože je založen na tradovaných představách a příbězích, které mají postupně s dobou vzniku stále větší podíl historických reálií. Je však třeba mít stále na paměti, že reálně doložená existence některých starozákonních postav a událostí neznamená, že lze příslušnou legendu brát jako historicky podloženou událost. Konečně i Troja, která je dějištěm jedné z nejznámějších antických bájí, reálně existovala (objevil ji inspirován Homérem Henrich Schliemann) a existovaly i Mykény včetně jejich krále Agamemnóna, jehož zlatá maska je exponátem Národního archeologického muzea v Athénách. To ovšem neznamená, že Iliada je zdrojem nějakých konkrétních historických reálií. Podobné to je i se starozákonními příběhy a postavami.

Mnohem problematičtější je vnímat jako mytologii Nový zákon, protože ten se daleko více dotýká podstaty živého náboženství a víry jako takové. I v tomto ohledu však musíme brát na zřetel často pochybnou historickou relevanci událostí a postav novozákonních evangelií. Vždyť ani existence jejich hlavního „protagonisty“ není zcela spolehlivě doložena, respektive osoba Ježíše není zcela ztotožněna s jednou reálnou historickou postavou a reálnými událostmi. Starý zákon utvářela staletími předávaná tradice, ale Nový zákon vznikl jako účelový „dokument“ nového náboženství, přičemž jeho obsah byl utvářen cíleně a finální podoba se ustálila až po dlouhých staletích.

Historicita bible byla předmětem pochybností a sporů již od starověku. Problémy s autenticitou biblických textů vznikly již při aplikaci Aristotelovy filozofie, kterou ve středověku křesťanství přijalo, a následný rozvoj přírodních věd, prosazování vědeckého přístupu a kritického myšlení zcela popřely mnohá náboženská dogmata. Archeologie sice potvrdila faktickou existenci řady starozákonních postav i událostí, ale naopak nepotvrdila či přímo vyvrátila popisované činy a skutky a odhalila mnohá chronologická zmatení, což potvrzuje obecnou charakteristiku mýtu, který má své historické jádro, ale jeho „obal“ je produktem lidové tvořivosti i účelového záměru.

Nový zákon je poměrně přesný z hlediska pozadí stěžejního příběhu. Jsou v něm uvedena skutečná místa, skutečné postavy i události té doby. Pominuli nadpřirozené děje a skutky, které nemá smysl jakkoli hodnotit, je problematický i věcný obsah evangelií, skutků apoštolů a epištol (Zjevení Janovo pak prakticky žádná fakta neobsahuje). Ani nejstarší Markovo evangelium napsané kolem roku 60, jehož autorem byl pravděpodobně Jan, zvaný Marek, není svědectvím přímého účastníka, ale pouze zápisem vzpomínek a úvah apoštola Petra, který měl být Ježíšovým učedníkem. Matouš a Lukáš, respektive autoři takto nazvaných evangelií pak už jen Markovo evangelium na základě svých vlastních pohnutek a informací upravili. Janovo evangelium, jehož autor se prezentuje jako Ježíšův učedník (tradice mu přiřkla i autorství tří Janových listů a někdy i Janova Zjevení) vzniklo patrně kolem roku 100 a o jeho historicitě panují značné pochybnosti. Blíž k reálným událostem jsou, a tudíž i větší věrohodností disponují listy apoštola Pavla. Listy Galatským a Tesalonickým jsou datované kolem roku 50, tedy přibližně 20 let po ukřižování. Pavel ve svých listech píše téměř o všech klíčových věcech týkajících se Ježíše jako o historických faktech.  

Všechny tyto informace uvádím jen za účelem dokreslení podstaty toho, co se stalo oním kulturním, literárním i jazykovým zdrojem. Míra historicity bible na to nemá prakticky žádný vliv a její kulturní odkaz by měl být stejný pro věřícího, pochybujícího i ateistu. Biblické frazémy jsou součástí onoho kulturního odkazu, protože za nimi skryté události, příběhy, skutky, postavy a výroky, ať už reálné, nebo smyšlené, patří k základům naší kultury. Výše uvedený stručný úvod také můžete brát jako jisté ospravedlnění toho, že s biblickým textem nezacházím jako se slovem božím, ale jako se slovem lidským, což nevnímám jako žádnou degradaci, ale naopak jako výraz obrovské invence, představivosti, fantazie a konečně i moudrosti našich předků.

K následnému rozboru biblických frazémů je asi užitečná i trocha jazykové a literární teorie:

Frazeologie je lingvistická lexikologická disciplína o ustálených slovních spojeních. Základní jednotkou je frazém, tj. obrazné, ustálené víceslovné pojmenování.

Frazém neboli frazeologismus (nebo také idiom) je ustálené spojení slovních tvarů slov s vlastním významem. Jedná se například o pranostiku, rčení, pořekadlo, přirovnání či přísloví. Frazeologismy většinou výrazně posunují původní význam slov směrem ke zcela jinému smyslu sdělení.

Náboženská frazeologie je soubor všech frazeologických jednotek, které pocházejí z jakýchkoliv náboženských zdrojů (tj. náboženské spisy, knihy – Bible, Korán, Talmud), rituálů či zvyků – např.: když nechce jít hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře; svatá válka apod.

Křesťanská frazeologie je souhrn frazeologizmů, které pramení z knižních církevních, ale i světských zdrojů; jejich vznik je spjat s křesťanským náboženstvím, souvisí s církví a církevní hierarchií – např.: šedá eminence, je s ním ámen apod.

Biblická frazeologie je skupina frazémů pocházejících z bible. Jejich výskyt na rozdíl od křesťanských frazémů můžeme doložit citací. Jsou to:

a) Frazémy, které se v bibli nacházejí ve své ustálené, nezměněné podobě - např.: marnotratný syn (Lk 15, 13; 15, 30); sedm úrodných let (Gn 41, 29); alfa a omega (Jn 1, 8) atd.

b) Frazémy, které jsou spojeny s konkrétní událostí – např. posílat někoho od Annáše ke Kaifášovi (Jn 18, 28); obětní beránek (Iz 53, 7); fíkový list (Gn 3) aj.

c) Frazémy, jejichž součástí je jméno osoby z bible – často se jedná o frazeologizmy, které pomocí epitet vyjadřují chování a fyzický vzhled dané osoby – např. chlupatý jako Ezau (Gn 25, 27(; starý jako Metuzalém (Gn 5, 27); Adamovo žebro (Gn 2, 22); nevěřící Tomáš (Jn 20(; jidášský polibek (Mt 26) aj.

Typy biblických frazémů z hlediska původu:

1) Frazémy proverbálního typu - např. kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. (Př 26,27),pýcha předchází pád.( Př 16,18)                                                     

2) Frazémy vycházející z podobenství - např. kolos na hliněných nohách (Dan 2,31-36)                                                

3) Frazémy, jejichž základem jsou reálné citace a obrazy z bible - např. být v lůně Abrahámově                                                                                                                                            

4) Původně metaforické výrazy, které později získaly symbolickou hodnotu - např. v hodině dvanácté, v jámě lvové                                                                                                                                          

5) Frazémy související s biblickými reáliemi - např. pamatovat Abraháma, být starý jako Metuzalém    

Typy biblických frazémů z hlediska sémantiky:

a) Frazémy, které se používají bez větších změn do současnosti.                                                                  

b) Frazémy, které v současnosti existují v dubletních variantách.                                                                 

c)  Frazémy totožné ze sémantické stránky, ale zcela odlišné ze stránky formální.                               

d) Frazémy, u nichž došlo k sémantickému posunu a k částečné změně z formálního hlediska. 

 e) Zaniklé frazémy.

Česká jazykověda je v podstatě nejednotná v tom, co je přísloví, rčení, pořekadlo, úsloví, přirovnání či pranostika a není ani mým cílem pokoušet se amatérsky o nějakou kategorizaci. Může se tak stát, že v následujícím textu se vedle sebe objeví poměrně nesourodá slovní spojení mající rozdílnou lingvistickou podstatu. Tím podstatným je však pro mě vedle společného zdroje příběh, který dal vzniknout příslušnému frazému, a který je podstatný pro jeho pochopení a tím pádem i použití. 

Antické mytologické frazémy jsem třídil abecedně, protože jejich chronologie není podstatná a mnohdy ani určitelná. Biblické frazémy, které zde budu v několika dílech prezentovat a vysvětlovat, jsou naopak řazeny chronologicky, protože i jejich zdroj – bible je víceméně takto koncipována.