Skončila 2. světová válka vítězstvím dobra nad zlem?

Vítězstvím a porážkou jistě skončila, otázkou je, jestli zvítězili všichni ti, co zvítězit měli, a jestli vedle těch, kteří měli být poraženi, nezůstali i nadále neporaženi ti, kteří si nijak nezadali se zlem německého nacismu.

Ze všeho nejdříve vyjádřím názor, že slavit velmi komplikovaný soubor událostí starých 77 let mi přijde zcela absurdní. Myslím si, že jediným smyslem připomínání si válečných konfliktů a hrůz, které je odjakživa provázely, je prevence, tedy snaha o to, aby se nic podobného neopakovalo.  Je však docela zřejmé, že to takhle automaticky vždy nefunguje, neboť třeba stát a národ, který povýšil vítězství v 2. světové válce na náboženství, vede nyní válku, která má mnoho podobných aspektů jako válka, ze které v Rusku povstal „kult pabědy“.

Dovolím si v této souvislosti vyjádřit poněkud kacířskou myšlenku: Pro zlo jménem německý národní socialismus, chcete-li hitlerismus, měla fatální porážka se všemi svými důsledky jakýsi očišťující efekt. Němci, podobně jako Japonci prodělali velmi bolestnou sebereflexi, jejímž výsledkem jsou státy a národy, které mohou být v mnohém příkladem demokracie a pacifismu. Jiné zlo v podobě ruského bolševismu zvítězilo, respektive nebylo nikdy poraženo a ve své neopodobě patrně ani nikdy neprohraje. Důsledkem toho je, že ono zlo v národě a jeho režimech stále přežívalo a ve „vhodné“ chvíli se opět projevilo.

Už řadu desetiletí si klademe otázku, jak mohl civilizovaný, kulturní a vzdělaný národ, jakým byli Němci na počátku 20. století, takto selhat, jak se mohla jeho velká část nechat svést zločinnými ideologiemi, které vyústily v hrůzné činy. To je bezpochyby memento, které je užitečné si v rozumné míře připomínat. Pokud selhal civilizovaný, kulturní a vzdělaný národ, není divu, že zločinné ideologie, a ještě zločinnější praxi si snadno osvojil národ necivilizovaný, nekulturní a nevzdělaný, jakým bylo a do jisté míry stále je Rusko. Nenechme se v této souvislosti mýlit tím, že se tento stát prezentoval a prezentuje špičkovými umělci, vědci či sportovci. To jsou celebrity tvořící jen malou špičku ledovce, to, co se skrývá pod hladinou, je právě ona masová necivilizovanost a nekulturnost, se kterou se setká každý důkladnější návštěvník Ruska, a které jsme aktuálně svědky i na Ukrajině.  

Nechci výše uvedenými názory podněcovat nenávist k Rusům jako k jednotlivcům, se kterými se kdekoli setkáváme. Jako v jiných národech jsou mezi nimi i lidé slušní a dobří, ale pokud drtivá většina tohoto národa schvaluje a podporuje to, co se děje na Ukrajině, nelze to ignorovat. Nálady ruského obyvatelstva se mimo jiné snadno odhadují rétorikou, kterou na něj působí ruský režim. Jinými slovy ruská propaganda říká to, co Rusové slyšet chtějí a s čím se ztotožňují. Je mi to líto, ale neobstojí omluvy typu, že jsou ti lidé neinformovaní a zmanipulovaní. Jistěže jsou, ale ani nadšeně hajlující Němci se po 2. světové válce nemohli hájit tím, že vlastně vůbec netušili, jak se nacismus projevoval. Všichni to dobře věděli. Ti lepší se na tom nepodíleli, jen zavírali oči, a čest a slávu si zaslouží jen aktivní odpůrci hitlerismu.

Historii nelze přepsat a úvahy o tom, co by bylo, kdyby…, jsou marné. Důležité je ale vnímat realitu v onom historickém kontextu, který je zdrojem poučení. Dnes máme – mnohdy oprávněně – za zlé západním i našim politikům, že se od devadesátých let snažili Rusko skrze výhodný byznys kultivovat a civilizovat. Většinou byl asi primární pohnutkou ten byznys, ale obecně to takhle může fungovat. Prohnilý západní konzumní způsob života má totiž řadu pozitivních aspektů, jednak roztáčí kola ekonomiky a také s „plným břichem“ se chce málokomu válčit. Naopak lumpenproletariát se dá velmi snadno přesvědčit a indoktrinovat, což vidíme u všech revolucí a u té ruské z roku 1917 je to snad vůbec nejmarkantnější.

Myslím si, že výše uvedená paralela je stále aktuální. Čím hůř se bude běžným Rusům dařit, tím budou snáze fanatizovatelní, a čím dál, tím více militantní. Je to asi takový neřešitelný princip „Hlavy XXII“. Ekonomické sankce, i kdyby byly skutečně účinné, budou ve své podstatě jen živit ruský nacionalismus a imperialismus, protože nic jiného Rusům už ani nezbyde. Rusko nebylo a reálně ani nemůže být poraženo, protože není, kdo by ho porazil, respektive, není žádný myslitelný způsob, jak to udělat. Proto jsem obecně v této věci značně skeptický, a proto také jaksi emocionálně vnímám aktuální oslavy vítězství nad nacismem jako vítězství s velmi hořkou příchutí.