Interview s demagogem aneb u stánku na levnou krásu

Poklidné a ospalé páteční odpoledne. Roztomilé plkání o ničem. Mír a pokoj. A pak, z ničeho nic, rozjitřená diskuse mezi dvěma, do té doby mírnými občany, kteří se sešli u jednoho stánku. Sluníčkář a zastánce konspiračních teorií.

Tím sluníčkářem, jak bylo zhodnoceno a kategorizováno, jsem byl já, a zastáncem konspiračních teorií, což je stejně velmi zjednodušené označení, se stal pan XY, do kterého bych to dříve vůbec neřekl.

Začalo to docela nenápadně, někdo se chopil nadhozeného tématu o proběhlé schůzi Sněmovny za účelem vyslovení nedůvěry vládě, a někdo rozporoval vyřčené názory. Vyjádřil jsem jaksi mimochodem stanovisko, že neumím fundovaně zhodnotit postup vlády ohledně řešení energetické krize. Přiznám se, že se mě trochu dotklo, když jsem byl označen za idiota od někoho, kdo se zjevně ani nesnaží si k problematice shánět relevantní informace a není ochoten o nich přemýšlet.

Ani nevím, jak se to stalo, náhle se počal řešit rusko-ukrajinský konflikt. Tohle téma logicky s aktuálními problémy souvisí, ale nečekal jsem, že se názorově střetnu s někým, kdo zcela popírá skutečnost, že Rusko napadlo sousední stát mající zcela jasně a nezpochybnitelně vymezené území. Podotýkám, že jsem přístupný diskusím o historických souvislostech, že nejsem nekritickým podporovatelem ukrajinského režimu, že si uvědomuji řadu chyb, které vedly k eskalaci konfliktu, a že se zdráhám jednoduchým výkladům a naivním hodnocením, ale vždy se snažím dobrat merita problému a od toho se vždy odrážet.

Jinými slovy je pro mě důležité, že došlo porušení mezinárodního práva a zásadních principů, na kterých je založený civilizovaný svět. O všem ostatním se dá diskutovat a jsem ochoten respektovat, že někdo dojde k jiným hodnocením, než jsou ta, ke kterým dojdu já. Chápu i to, že úhel pohledu může být zcela zásadně ovlivněn prostředím, vzděláním, sociálním postavením, majetkovými poměry a osobnostními specifiky. Jinak se asi negativní důsledky principiálních stanovisek hodnotí tomu, koho až tak moc netrápí, když zaplatí o několik desítek tisíc ročně více za energie než tomu, kdo obrací každou korunu. Vím, že je snadné být obhájcem oněch principiálních postojů s plným břichem a s plnou šrajtoflí.

To, o čem však ochoten diskutovat nejsem, je ignorace právě oněch zásadních skutečností. Popírat zločinnost ruského režimu je z mého pohledu stejné, jako popírat holokaust nebo ospravedlňovat a relativizovat nacismus. Pokud někdo legitimizuje počínání Ruska vůči Ukrajině, musí v historické paralele respektovat nároky Německa na Sudety. Konečně alibistické postoje velmocí z té doby jsou velmi podobné podobným postojům z doby dnešní. Pořád si asi mnoho lidí myslí, že bujícímu zlu je možno ustupovat v bláhové naději, že se kdesi zastaví a nás se nedotkne. Krátkozrakost takového fokusu je do očí bijící, ale opakuji, že chápu, že někdo prioritně řeší důsledky, které se jeho bezprostředně dotýkají.

Můj diskutér, který se vlastně vůbec diskutérem nestal, protože nebyl ochoten nebo schopen do diskuse vložit jediný relevantní argument, mě poněkud vyléčil z přesvědčení, že aktuálně může fungovat něco jako společenská diskuse založená na názorovém střetu podpořeném argumentací. Obávám se, že se často nacházíme ve stavu střetu zcela bezobsažných emocí a bohužel i působení dezinformací, které mají právě ony emoce jitřit. Připadá mi, že nyní vše válcuje mantra založená na striktně sobeckých a nacionálních principech. V tomto pohledu je Putin tím pravým vlastencem prosazujícím zájmy svého národa a státu a západní politici včetně těch našich jsou vnímáni jako slaboši neschopní zájmy svých národů, států a občanů důsledně hájit.

Jsem dalek toho, abych jakékoli politiky adoroval, a myslím si dokonce, že jakákoli emocionální náklonost k politikům je škodlivá. Věřím tomu, že užitečný je naopak kritický postoj k politikům, ale ten by měl být založen jednak na oprávněné kritice a také na obecně skeptickém pohledu na politiku, kterou máme chápat jako „nutné zlo“. V tomto pohledu by pak měli uspět lidé pragmatičtí a zásadoví lépe než lháři a populističtí tlučhubové. Je dost možná komplikované to někdy rozlišit a je aktuálně těžké hodnotit počínání establishmentu ve zcela bezprecedentních situacích. Stanoviska naprosté většiny z nás však nejsou založena na schopnosti fundovaně počiny zhodnotit, ale pouze na důvěře či nedůvěře v příslušné strany a politiky.

Byl bych rád, kdyby právě ona důvěra, stejně jako nedůvěra zahrnovala právě principiální stanoviska a moc mě v této souvislosti mrzí, když politici onu důvěru dávají všanc prostřednictvím hloupých a zbytečných selhávání a amoralit. Velmi prostě bych chtěl věřit těm, kteří ve mně vzbuzují důvěru a onu důvěru nezpochybňují. Na druhou stranu nemohu důvěřovat primárně nedůvěryhodným a potažmo těm, kteří se k výše uvedené problematice nedovedou postavit čelem. Moc rád bych diskutoval s názorovými oponenty, kteří čerpají z dobrých zdrojů a jen jinak relevantní fakta vyhodnocují, což je obecně vždy přínosné, a naopak mě vůbec netěší diskuse s lidmi, kteří jsou vlastně obětmi lží, dezinformací a zdánlivě lákavých a prostých řešení a východisek, která navíc nesnesou zcela zásadní morální kritéria.

Diskuse u stánku snese ledacos, občas i něco hodně levného, občas i něco hloupého, ale i u toho stánku, který může být jakýmsi zjednodušeným obrazem stanu s rozměry státu, je dobré mít na paměti, že existuje něco jako pravda, morálka, etika a elementární slušnost.