Podej mi ruku a projdem Václavák…

…zpívá Pepíček Středula, ale moc mu to neladí. Demonstrace odborářů mi poslední dobou přijdou jako někým dobře zacílená mobilizace lumpenproletariátu, který něco chce a něco nechce bez ohledu na vnímání a chápání reality.

Není na tom v zásadě nic divného, řadový český odborář, potažmo důchodce, potažmo nezaměstnaný, potažmo samoživitel, potažmo flákač, stejně jako kvalifikovaný dělník, hasič, učitel, nebo kdokoli jiný by se chtěl mít alespoň tak jako třeba jeho německá obdoba. Já taky, přestože si vlastně nemám na co stěžovat.

Prostým přáním demonstrujících je, aby se o ně někdo postaral. Aby se o ně postaral stát, a to prostřednictvím těch, kteří se mají lépe než oni, případně tak učinil na dluh. Jiná možnost prakticky neexistuje. Součástí kritiky může být a vždy je, jak stát přerozděluje to, co vydělá. Ještě nikdy to žádný stát neudělal dobře, protože dal více někomu jinému než mně, jenž si to zasloužím více, než Lojza vod vedle. Neumím si nějak představit systém, ve kterém jsou všichni našinci, byť jen materiálně spokojeni.

Z mého pohledu se má stát prioritně starat jen o ty, kteří se sami o sebe dobře postarat nemohou a také o ty, kteří se ne vlastní vinou dostali do potíží. Ostatní se musí postarat sami, přičemž stát má pouze vytvářet podmínky pro to, aby s tím bylo co nejméně problémů. Použiji-li banální příklad, tak si říkám, kolik by si takový demonstrant třeba ze severní Moravy, vydělal za tu dobu, kterou věnuje demonstrování v Praze, někde na brigádě. Kolik by místo stěžování si na energetickou krizi narubal dřeva, kterého je za babku (nebo i zadarmo) všude dost.  

Jasně, každý nemůže topit dřevem, každý nemá na solární panely, a ne všude je snadné sehnat dobrou práci. Všichni nemají stejné podmínky, vzdělání, kvalifikaci, schopnosti, nadání ani mentalitu, ale na světě není žádná spravedlnost, která by nějakou rovnost zabezpečila. Nepíše se mi to lehko, ale mám čím dál silnější pocit, že v rámci ekonomických demonstrací si stěžují jen lúzři, které je poměrně snadné zlákat v rámci hesla: „Státe, postarej se o mě, politici zabezpečte to, nebo táhněte!“

Když přemýšlím o odborech a jejich předácích, napadá mne, že asi nerozumím jejich smyslu, a to asi stejně tak, jako jsem kdysi nerozuměl smyslu ROH (pro ty, co mají to štěstí, že si to nemohou pamatovat, to bylo Revoluční odborové hnutí). Tedy chápu odbory ve velkých firmách (včetně firem státních a profesních sdružení), které vedou kolektivní vyjednávání s majiteli (případně s vedením) ve snaze vyjednat co nejlepší podmínky pro zaměstnance, a také, což dobře vědí třeba v mladoboleslavské Škodovce, zprostředkovávají komunikaci vedení směrem k zaměstnancům. Komunikace odbory versus stát je z mého pohledu nesmysl.

O to více mi přijde absurdní hierarchie odborových předáků, z nichž ten, jenž stojí na samé špici, kandiduje na prezidenta, a je tak dost těžké nevnímat aktuální odborářské aktivity jako součást jeho volební kampaně. Je možné, že to řada voličů vidí úplně jinak (konečně zvolení Zemana prezidentem tomu nasvědčuje), ale já vnímám roli prezidenta v našem ústavním systému jako toho, kdo důstojně a moudře politické a společenské rozepře mírní, podílí se na vyjednávání a obecně se snaží společnost spojovat, nikoli ji kontroverzními výroky a počiny rozdělovat, tedy někoho, jako je třeba aktuálně opětovně zvolený Van der Bellen v Rakousku, a ne někoho, jako byl Donald Trump v USA.

Každý má právo vyjádřit názor, a to i formou pokojné demonstrace, nicméně smysl demonstrace je zřejmý tehdy, když občan nemá jinou možnost, jak vyjádřit svůj názor. Třeba když jím zvolení politikové dělají něco zcela jiného, než na základě čeho je volil, nebo něco zcela nepatřičného provedou či provádějí, ale v rámci ubohé politické kultury sami neodstoupí, nejsou nikým odvoláni a neexistuje zákonný způsob, jak je funkcí zbavit. Tím nemyslím, že je má dav vyhazovat z oken, ale velké demonstrace vytváří tlak, který může cosi iniciovat.

Chápu, že jsou lidé s aktuální ekonomickou situací nespokojeni, ale stojí minimálně za zamyšlení (to je něco jiného než emoce), kdo takový stav způsobil a jestli ona jednoduchá řešení, která kdosi vyřvává po hospodách a náměstích, jsou ta správná. Osobně neumím kvalifikovaně posoudit, zdali vláda vždy konala a koná správně; konečně stále čtu a slyším zcela protichůdná stanoviska odborníků; jsem však přesvědčen, že ne vše aktuálně výhodné je obecně správné, a že stát není dojná kráva s neomezeně velkým vemenem, ze kterého lze stále dojit, aniž by se té krávě dalo také dostatečně nažrat.

Konstruktivní a smysluplnými argumenty podpořená kritika je zcela obecně užitečná, politici mají být pod permanentním společenským tlakem, lidé mají vyjadřovat svoje názory, a když mají tu potřebu tak i emoce, ale je asi dobré se zamýšlet nad smyslem svých počinů, a hlavně nad tím, jestli se nestáváme šachovými figurkami či loutkami ve hře nějakého ambiciózního hráče, tedy jakýmisi užitečnými idioty. Odboroví předáci jsou zdatnými loutkoherci a já bych byl hodně opatrný na to, abych se nestal strůjcem naplnění jejich ambicí a obhajování smyslu jejich existence.