Exodus

Exodus je hromadná migrace. Může být důsledkem nespokojenosti se stávajícím místem pobytu, může souviset s bezpečnostními riziky a může být odchodem do země zaslíbené. Zaslíbené Hospodinem či štědrým sociálním systémem.

Příběhy biblických frazémů: Exodus

Kniha Exodus, tedy 2. kniha Mojžíšova se skládá ze dvou tematických částí. První z nich (kapitoly 1–18) pojednává o životě Židů v Egyptě, o jejich vysvobození Hospodinem prostřednictvím Mojžíše, čemuž předcházelo deset egyptských ran, o přechodu Rudého moře a o první části putování pouští. Druhá část (kapitoly 19–40) se zabývá pobytem lidu Izraele pod horou Sinaj a zákony a „společenskými normami“, které Izraelité obdrželi od Hospodina.

Ve zmíněné první části jsou popisovány události, které můžeme chápat jako konstituci židovského národa. Právě během pobytu Izraelitů v Egyptě, který lze vnímat i jako jakousi zkoušku, učiní Hospodin z izraelského lidu „svůj lid“. Až zde, v egyptském zajetí se podle biblického podání a pochopení pozdějších biblických knih počal Bůh činit to, co dříve přislíbil patriarchům. Spadá sem příběh o Mojžíšově narození, o tom, jak byl vložen do rákosového košíku a vyloven faraonovou dcerou, o pozdějších Mojžíšových snahách přesvědčit faraona, aby propustil izraelský lid, o deseti egyptských ranách, kterými Bůh postihl Egypt, když faraón Mojžíšovi nevyhověl, o pesachové večeři, pobití všech prvorozených v zemi (to byla ta desátá rána) a konečně o vyjití Židů z Egypta. Následuje přechod Rudého moře suchou nohou, putování pouští směrem k hoře Sinaj, kde Bůh sesílá lidu Izraele manu a vodu, jež zázračně vytryskla ze skály. V Exodu se zmiňuje přechod Rákosového moře dvěma poněkud odlišnými způsoby, přičemž se výsledný text překrývá.

Ve druhé části Exodu je popisován příchod Židů k hoře Sinaj a darování Tóry. Na hoře Sinaj předává Hospodin Mojžíšovi tzv. „desky zákona“, které obsahují první verzi desatera. Na toto vyprávění navazuje popis a obsah tzv. „knihy smlouvy“ a řady zákonů týkajících se stavby „stánku úmluvy“. Součástí legendy popisující události pod horou Sinaj je i epizoda o pochybení Izraelitů, kteří si pod vedením Áróna ulili zlaté tele a klaněli se mu jako svému Bohu. Po tomto porušení smlouvy Mojžíš rozbíjí desky zákona. Lid je potrestán, Mojžíš znovu vystupuje na horu, dostává nový opis zákona a smlouva mezi Bohem a Izraelem je obnovena. Exodus končí vyprávěním o výstavbě „přenosné svatyně“ dle Hospodinových instrukcí.

……………………………………………………………………………………………………………………

Exodus

Už jen samotné slovo „Exodus“ je frazémem, označením pro odchod či hromadnou emigraci. Ten pojem má řecký původ, znamená „vyjití“ a v této podobě přešel do latiny. Je zajímavé, že hebrejském originále je 2. kniha Mojžíšova nazývána Šemot (jména).

Hořící keř

Mojžíš (Moše; „z vody vytažený“) pásl stáda svého tchána, midiánského kněze Jetra poblíž hory Oréb. Tam spatřil hořící keř, který neshořel, ze kterého na něho promluvil Hospodin. Ten se dal Mojžíšovi poznat a slíbil mu, že izraelský lid vyvede z egyptského zajetí. Symbolika hořícího keře je tedy spojena se zjevením, zvěstováním i poznáním Boha

Jsem který jsem

S výše uvedeným zjevením Hospodina skrze „hořící keř“ souvisí sdělení pravého božího jména JHVH – „jsem který jsem“. Toto sousloví, a to třeba i jako odpověď na otázku „kdo jsi?“ je odpovědí Boha nebo kohokoli, kdo se chce Bohu rovnat.

Země mlékem a medem oplývající

Tak líčí Hospodin Mojžíšovi „zemi zaslíbenou“, do které ho hodlá vést, což pravděpodobně nepřevzal od Aloise Jiráska, potažmo praotce Čecha. Asi to bylo opačně.  Nic na tom nemění to „strdí“, což není nic jiného než plástev medu. Tato fráze se díky oběma zdrojům vžila jako označení té „země zaslíbené“, ať už je to Izrael nebo česká kotlinka.

Když neuvěří prvnímu znamení, uvěří druhému, když neuvěří ani druhému, uvěří třetímu

Po vyslechnutí Hospodinových instrukcí Mojžíš zapochyboval, že mu jeho krajané uvěří, že mluvil z Bohem, který ho pověřil organizací exodu z Egypta. Bůh mu postupně ukázal proměnu hole v hada, zdravé ruky v malomocnou a propůjčil mu schopnost proměny vody Nilu v krev. Smysl frazému je tak v rámci přesvědčovací strategie docela jasný.

Kouzelná (boží) hůl

Z předchozí epizody pochází i „všeobecně rozšířená kouzelná hůl“, potažmo hůlka (asi včetně té mířící na Bohuslava Sobotku). Mojžíš s její pomocí reprezentoval svoji kompetenci, nechal rozestoupit moře apod., jeho nadpřirozenými schopnostmi obdaření následovníci pak s ní činili a činí vše myslitelné i nemyslitelné.  

Deset egyptských ran

To je deset pohrom, které seslal Hospodin na Egypt, aby faraon umožnil odchod Hebrejců:

Krev – veškerá voda v Egyptě se proměnila v krev.

Žáby – přemnožení žab.

Štěnice – v ekumenickém překladu jsou to komáři, v Kralickém překladu štěnice, podle Koránu vši. Na každý pád je to přemnožení obtížného hmyzu.

Mouchy – přemnožení much.

Mor – postižení stád Egypťanů dobytčím morem.

Vředy – postižení Egypťanů a jejich stád vyrážkou.

Krupobití – poničení úrody a pobití dobytka a lidí, kteří se neukryli, krupobitím.

Kobylky – přemnožení kobylek a poničení zbytku vegetace

Tma – neproniknutelná tma trvající tři dny, omezená však pouze na Egypťany

Pobití prvorozených – zabití prvorozeného (resp. nejstaršího) potomka v každé rodině a prvorozených dobytčat v jedné noci.

Frazémem je v tomto ohledu oněch deset egyptských ran jako celku, stejně jako mohou určité výroky odkazovat na jednotlivé pohromy.

Hod beránka

Hod beránka neboli pesachová hostina je připomínkou události, která předcházela poslední „egyptské ráně“ tedy pobití prvorozených, po které faraón povolil Židům odchod ze země.  Výběr, zabití, pečení a snědení beránka, potření jeho krví prahů domů a nevycházení z domů má rituální symboliku spojenou právě s onou osudnou nocí.

Svátek nekvašených chlebů

S kvapným odchodem z Egypta, který Židé od té doby na Hospodinův příkaz slaví jako pesach, souvisí pojídání nekvašených chlebů, neboť právě jen nedokvašené těsto si mohl Hospodinův lid vzít s sebou na cestu

Obětní beránek

Na „beránka“ lze z výše uvedeného důvodu i z důvodů spojených s Ježíšovou obětí nahlížet jako na určitý symbol. Krev obětního beránka v tomto starozákonním smyslu symbolizuje krev, kterou Hospodin prolil v rámci „pobití prvorozených“ 

Oblakový a ohnivý sloup

Hospodin vedl svůj lid pouští k Rudému moři ve dne ve skrytu oblakového sloupu a v noci v ohnivém sloupu, jenž jim svítil na cestu.

Projít suchou nohou

Egypťané se jali Izraelity pronásledovat, ti se báli válečných vozů a přesily bojovníků. Hospodin je káral za jejich malomyslnost a připomněl Mojžíšovi svůj slib, načež ten pozvedl hůl a rozdělil moře tak, že jeho lid jím „prošel suchou nohou“. Poté Bůh uvedl egyptské vojsko ve zmatek a následně Mojžíš moře opět uzavřel, a to Egypťany pohltilo.

Mojžíšova píseň

Po zničení egyptského vojska zpívali Židé oslavnou píseň, jež se stala synonymem písně oslavující drtivé vítězství.

Božská mana

Hospodinův lid na poušti žíznil a hladověl, Bůh tedy seslal z nebe manu, aby se jí po čtyřicet dní sytil. Reálně to mohla být výživná míza tamaryšku. Manou dnes nazýváme spíše než záchrannou krmi nějakou delikatesu, případně cosi, co na první pohled jako jídlo ani nevypadá. Třeba nějaký makrobiotický fujtajbl, na kterém však prý lze i přežít.

Voda ze skály

Když Židé žíznili a počali Mojžíšovi spílat, ten na boží radu uhodil holí do skály, z níž vytryskl pramen. Voda tryskající ze skály má právě onu symboliku.

Massa a Meriba – Pokušení a Svár

Tak bylo nazváno místo pod horou Oreb, kde lid Izraele počal pochybovat o boží přítomnosti a ochraně, a to právě kvůli výše zmíněnému žíznění.  Massa a Meriba se tak staly synonymem pro zkoušku a svár, ačkoli je to dnes příměr vysloveně archaický.  

Jetrova rada

Mojžíšův tchán Jetro přišel za svým zetěm na poušť a velmi se obdivoval Mojžíšovu vedení lidu i komunikaci s Bohem, nicméně mu poradil, aby ho lid žádal o radu a pomoc prostřednictvím svých zástupců, posléze soudců, kteří rozhodovali místo něho. Jetrova rada je tak počinem zastupitelského systému, případně systému justičního

Desatero přikázání

Tyto normy dal Hospodin izraelskému lidu na hoře Sinaj. Vyjma prvních třech jsou stále obecně a univerzálně platná a vyřčena mají i onen frazeologický charakter.

1. V jednoho Boha věřiti budeš
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo
3. Pomni, abys den sváteční světil
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi
5. Nezabiješ
6. Nesesmilníš
7. Nepokradeš
8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému
9. Nepožádáš manželky bližního svého
10. Nepožádáš statku bližního svého

Oko za oko, zub za zub

A také ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, podlitinu za podlitinu a konečně život za život. Toto a mnoho dalších podobných principů a zásad předává Hospodin na Sinaji lidu Izraele. Podstata věci je asi jasná, stejně jako aktuální vnímání či frazeologické používání těchto obratů.

Desky zákona (desky svědectví)

Kamenné desky, na kterých bylo božím prstem napsáno výše uvedené desatero.

Archa úmluvy

Byla to (dle tradice kdesi stále je) truhla obsahující nejcennější židovské náboženské předměty: Desky zákona obsahující desatero, Áronovu hůl a manu. Schrána byla Izraelci brána do bitev v průběhu dobývání země zaslíbené, například při obléhání Jericha, i později, při hájení Izraele před nepřáteli. Byla uchovávána v Jeruzalémském chrámě (před tím ve stánku úmluvy) a ztratila se po zničení chrámu v roce 586 př. n. l. Dodnes je podobně jako svatý grál předmětem legend, různých spekulací i inspirací tvůrců fantastických románů či filmů. Obecným významem slova „archa“ je schránka, a to ve velmi různých podobách. Jestli se všemožná použití tohoto slova týkají Noemovy archy, Archy úmluvy, či jakési obecné archy, je většinou těžko určitelné, možná ani ti, co si tento termín půjčili, to nevědí.  Na každý pád jsou symbolické „archy“, jakými jsou divadla, hudební skupiny, časopisy, nakladatelství, sdružení, nadace apod. velmi často používané.

Šabat

Šabat (nebo také sabat či šábes) je jednoduše řečeno sobota, kterážto je jako sedmý den v židovském (i muslimském) týdnu dnem odpočinku, během kterého je zapovězeno pracovat. Počíná pátečním západem slunce a sobotním setměním končí. Sedmý, odpočinkový den týdne je zmíněn již v Genesis, ale v až Exodu, a to hned na několika místech Hospodin nařizuje velmi striktní dodržování příslušných pravidel, jejichž porušení se trestá vyhoštěním z obce, či dokonce smrtí.  Různé podoby a s tím i různé významy výrazu „šabat“ zlidověly. Šabatem, případně šábesem se v přeneseném smyslu může nazývat jakýkoli odpočinkový den, zábava i třeba rozdělení (šábnout se) peněz. Také „sabat“ ve smyslu sletu čarodějnic, či jiného druhu setkání s ďáblem přímo souvisí s židovským svátkem, neboť na židovství bylo ve středověku nahlíženo jako na nepřátelskou víru, či ve smyslu vztahu ke křesťanství jako na herezi.

Na tomto místě je vhodné připomenout, že mnoho nářečních, slangových či argotových výrazů či frází pochází z jidiš, tedy z židovské němčiny, kterážto obsahuje prvky hebrejštiny a řady jiných jazyků. To už je ale téma pro jinou lingvistickou kratochvíli.   

Držet s Mojžíšem, dělat na Mojžíše

Tento frazém je jako jeden z mála založen na slovní hříčce, na fonetické podobnosti jména „Mojžíš“ (Moše) a „moci“: já držím s Mojžíšem – dělám, co je možné, nebo dělat na Mojžíše (na sv. Moha) – dělat až to bude možné

Zlaté tele, klaněti se zlatému teleti, uctívat zlaté tele

Když se Mojžíš z hory Sinaj dlouho nevracel, stěžoval si lid Izraele, že nemají boha, na kterého by se mohli obracet. Áron je tedy vyzval, aby shromáždili zlaté šperky, které posléze roztavil a ulil z nich zlaté tele, ke kterému se Židé počali modlit. To Hospodina, který už čtyřicet dní a čtyřicet nocí instruoval Mojžíše, pěkně dopálilo. Hned ho poslal Mojžíše, aby zjednal nápravu, což se také stalo. Zlaté tele se tak vedle synonyma pro modlářství stalo zosobněním falešné víry a falešného uctívání, případně lpění na materiálních hodnotách a bohatství více než na víře.    

Čtyřicet dní a čtyřicet nocí

Tak dlouho předával Hospodin Mojžíšovi na hoře Sinaj zákony a normy, až se tento časový úsek stal synonymem pro neúměrně dlouhý čas, a to s ohledem na výše uvedenou netrpělivost lidu.