Tady se tedy "Mosad" moc nevyznamenal

Předchůdci téměř dokonalých agentů a rozvědčíků selhali. Deset z dvanácti mužů odprezentovalo svou malověrnost a díky nim se na poušti čekalo až zemřou všichni, kteří byli v tu chvíli starší dvaceti let. Celých 40 let.

Příběhy biblických frazémů: Numeri

Kniha Numeri, tedy 4. kniha Mojžíšova (hebrejsky Ba-midbar - „Na poušti“), představuje soubor příběhů, právních ustanovení a kronikářských záznamů. Dějově navazuje na události popsané v knize Exodus, zde popsané právní kodexy pak odkazují na Leviticus. Čtenářsky je kniha Numeri kvůli přerušovanému vyprávění rozsáhlým a málo „atraktivním“ pasážím poměrně těžko čitelná, jednotlivé příběhy jsou však svým sdělením srovnatelné s populárními příběhy z knih Genesis a Exodus. Motivy jednání aktérů příběhů a událostí nejsou často příliš zřetelné, což dává značný prostor pro umělecká i „ezoterická“ zpracování příběhu.

Knihu lze dělit na tři části podle místa děje:

1. Sčítání lidu na Sinaji a přípravy na další pochod
2. Vyprávění o cestě ze Sinaje do Moábu, vyslání zvědů a jejich zpráva, osmero brblání lidu a potíže během cesty.
3. Přechod Moábské planiny před překročením řeky Jordánu 

Významné příběhy:

Reptání lidu kvůli masu, jeho nakrmení křepelkami a boží trest,

Mirjam a Árón kritizují Mojžíše, Mirjam je potrestána,

vyslání zvědů a jejich selhání,

Korachova vzpoura,

reptání lidu kvůli vodě, Mojžíšovo vyvedení vody ze skály,

reptání lidu a boží trest hady, zhotovení měděného hada,

příběh Bileáma,

modloslužba Belfegoru, boží trest a Pinchasův zásah

……………………………………………………………………………………………………………………

Levité

Levité jsou podle židovské tradice příslušníci jednoho z 12 izraelských kmenů – kmene Levi. Levité jsou potomci Léviho tj. třetího syna patriarchy Jákoba. Původně byli vybráni, aby na poušti sloužili ve stanu úmluvy. Když Jozue přivedl izraelský lid do země zaslíbené, byl kmen Levi jediný, který sice obdržel města, ale žádné dědičné území, neboť Levité mají být nezastupitelnými (příslušné obřady nesměl pod trestem smrti vykonávat nikdo jiný) Hospodinovými „kněžími“. V Kanaánu pak měli Levité různé úkoly. Vedle kněžské služby sloužili jako chrámoví zpěváci, hudebníci a učitelé. V širším a v pozdějším křesťanském chápání můžeme Levity vnímat jako počátek církve, tedy jako příslušníky kněžského řádu, v čemž spočívá i frazeologická podstata tohoto označení: Levita= kněz.

Áron

Nejvýznamnějším představitelem Levitů byl Mojžíšův bratr, velekněz a prorok Áron. Většinou stojí po Mojžíšově boku, ale i on zaváhá. Z hlediska různých verzí příběhu a v rámci rabínské tradice se náhled na postavu Árona různí. Na příkladu Mojžíše a Árona je patrná snaha o oddělení světské a kněžské role, přičemž v pozdější době áronovská tradice poněkud zastiňuje tu mojžíšovskou, jako by byla ta kněžská důležitější a Mojžíšovi zůstalo jen jaksi méně úctyhodné místo vládce. Frazeologická role Árona spočívá jako v případě Levitů v synonymu pro nejvyššího „církevního“ představitele.  

Stěžovat si a reptat (motiv reptání)

Cesta z egyptského zajetí do země zaslíbené nebyla lehká. Byla to vlastně velká zkouška. Pochyby, stížnosti a malověrnost Izraelitů je popsána už v Exodu. V Numeri jsou tyto příběhy rozvedeny více. Stížnosti lidu při cestě Hospodina rozhněvaly, načež spálil část jejich tábora. Požár uhasily až Mojžíšovy modlitby. Krátce na to „lůza“, která byla mezi lidem, si stěžovala na nedostatek masa, lidé vzpomínali na ryby, které jedli v Egyptě, a haněli manu, kterou jim Hospodin seslal. Ten je nechal měsíc hladovět. Nakonec však strhl vítr, který od moře přinesl křepelky a svrhl je na tábor. Izraelité však byli nenasytní a žádostiví, což opět Boha rozzlobilo. Seslání křepelek tak bylo spíše trestem, přičemž není z textu zcela jasné, co tím trestem vlastně bylo. Spekuluje se, že je tím míněno nechutenství či přímo mor. Na každý pád bylo toto místo pojmenováno Kibrót-taava, protože tam Hospodin pohřbil lid, který byl žádostivý. Reptání a stížnosti však neustávaly. Zkoušce je několikrát podrobena Mojžíšova autorita. Principiálně jde o to, že Bůh nejdříve svými činy vzbudí důvěru, následně je však trestá za nedostatek víry nemocemi či smrtí.

Mirjam (Miriam)

Jméno starší Mojžíšovy sestry se nestalo ani tak frazeologismem jako spíše symbolem. Symbolem Hospodinem obdarované ženy, která se stala významnou prorokyní, ale poněkud svoji výjimečnost přecenila, postavila se společně s Áronem proti Mojžíšovi, za což ji ten postihl malomocenstvím. Až na Mojžíšovu přímluvu pak byla očištěna a Hospodin jí jasně vysvětlil, kde je její místo, tedy že je skrze vidění jeho prorokem, ale nikoli vůdcem Izraelitů a vyvoleným Hospodinovým služebníkem, kterým je pouze Mojžíš.

Uspořádání tábora 

Hospodin vyjádřil přání: „ať synové Izraele táboří každý při svém praporu, pod korouhví svých otcovských domů; ať táboří vpovzdálí okolo Stanu setkávání,“ což je určitý obecně zaběhlý pokyn k organizaci armády.  V Knize je zcela přesně uvedeno, kolika který prapor disponoval muži „ve zbrani“. Celkem v oddílech všech uskupení bylo 603 550 mužů, což je na tehdejší dobu (pohybujeme se dle archeologických indicií někde ve 12.  stol. př. n. l.) naprosto fantastické a také zcela nereálné číslo. Realita, pokud má egyptský exodus vůbec nějakou historicitu, je možná až o tři řády nižší, protože celkový počet Protoizraelitů odcházejících z Egypta se mohl pohybovat maximálně v nižších jednotkách tisíců.

Selhání zvědů

S notnou dávkou nadsázky lze říci, že tady se Mosad moc nevyznamenal. Předchůdci téměř dokonalých agentů a rozvědčíků selhali. Hospodin totiž přikázal, aby bylo vysláno 12 zvědů na průzkum Kanaánu. Když se zvědové vrátili, 10 z nich pohanělo zaslíbenou zemi, respektive nepravdivě informovali o možnostech ji dobýt. Pouze dva z nich – Jozue a Káleb, povzbuzovali Izraelce v tom smyslu, že jim Bůh pomůže zaslíbenou zemi obsadit. Na základě všeobecného pochybování o Boží moci, odmítl lid Izraele vstoupit do zaslíbené země. Proto Bůh rozhodl, že to nebudou oni, kdo do té země vejde, ale až jejich děti. Oni, že se mají obrátit zpátky a putovat 40 let pouští, dokud nezemřou všichni, kteří byli v tu chvíli starší dvaceti let. Jen Jozue a Káleb budou jediní dva muži z této generace, kteří vstoupí do zaslíbené země, protože věřili v Boží sílu a pomoc.

40 let na poušti

To je ta doba, kterou Hospodin potrestal malověrné. Symbolika 40 dnů, či 40 let je pro tuto knihu typická. Asi to nebude náhoda.

Káleb

Tato postava se tak stala synonymem nejen dobrého zvěda, ale i rozvědčíka loajálního nepropadajícího malomyslnosti a věřícího v boží pomoc. 

Korachova vzpoura

Když Izraelité trpěli v pustině, Korach a dalších 250 mužů se vzbouřili proti Mojžíšovi, kterého již nechtěli akceptovat jako vůdce a Árona jako velekněze. Hospodin to viděl a vzal to tak, že se ti muži vzbouřili proti němu. Mojžíš řekl Korachovi a těm, kdo ho podporovali, aby u svatostánku pálili kadidlo, že Hospodin ukáže, koho si vybral. Jak to učinili z nebe sestoupil oheň a spálil Koracha a jeho 250 mužů. Z hlediska frazeologie je Korachova vzpoura vzpourou proti Bohu, který ji krutě ztrestá.

Až ta hůl rozkvete…

Po potrestání Koracha a jeho mužů řekl Hospodin Mojžíšovi, aby vzal hůl od každého kmenového vůdce s tím, že hůl muže, kterého si vybral, rozkvete. Příští den vzal Mojžíš všechny hole a ukázal je vůdcům jednotlivých kmenů. Na Áronově holi byly květy a zralé mandle. Tak Bůh potvrdil, že si za velekněze vybral Árona. Smysl frazeologismu je jasný: hůl rozkvete jen z boží vůle, bez jeho zásahu je to marné čekání.

Mojžíšovo vyvedení vody ze skály

V této knize se opakuje popis události, kdy pochybujícím a reptajícím Izraelitům Hospodin prostřednictvím Mojžíše dokáže svou moc i ochotu svému lidu pomoci. Mojžíš udeří svou zázraky konající holí na hoře Oreb (Choréb, Sinaj) do skály a z ní vytryskne proud vody. Frazém je skryt v motivu čarovné hole.

Seslání hadů

Dalším trestem za malověrnost, pochyby a reptání lidu Izraele při cestě do zaslíbené země bylo seslání jedovatých hadů, kteří mnohé Izraelce uštkli a ti onemocněli a řada z nich zemřela. Lid si uvědomil své pochybení a prosil Mojžíše, aby jako už mnohokrát požádal Hospodina o odpuštění, což ten také učinil. Jedovatí hadi se tak stali dalším biblickým trestem, který trvá dodnes. Zoologická vsuvka: na Sinaji žije několik značně jedovatých druhů zmijí a také jeden druh kobry.

Měděný had

Mojžíšovi modlitby ohledně hadů Hospodin vyslyšel a nařídil mu vyrobit měděného hada obtočeného kolem tyče, na kterého když se uštknutý podívá, ihned se uzdraví. Zajímavostí je, že symbol hada obtočeného kolem tyče jako symbol lékařů a farmaceutů mohl přejít do dnešních dnů i z biblických textů, a ne z legendy o bájném řeckém léčiteli Asklépiovi (Eskulap). Jiná teorie praví, že tím symbolem vlastně není had, ale parazitický červ vlasovec, kterého zručný lékař vyjímá z těla tak, že ho navíjí na dřívko. Na každý pád je had obtočený kolem tyče symbolem léčení a uzdravování.

Bileám

Za Bileáma je považován takový člověk, který je nešťastný, když vidí, že se druhému daří, který je zároveň bohorovný, domýšlivý a bezostyšný a který má navíc nezřízenou touhu po majetku. V biblickém smyslu je to takový opak Abraháma. Každý „správný“ Bileám se dle židovské tradice prezentuje třemi charakterovými vadami: zlým okem, vypínavým duchem, a rozmáchlým životem. Vysvětluje to tato legenda: Kdesi na břehu Eufratu žil muž, kterého si najal moábský král Balak, aby proklel izraelské kmeny, jež se právě chystaly vstoupit do své zaslíbené země. Hospodin Bileáma varoval, poté na něho poslal svého anděla, aby ho zastavil. Bileáma se však odradit od cesty k Balakovi nepodařilo, a tak ho Hospodin přiměl k tomu, aby na adresu Izraelců místo kleteb pronášel samá požehnání. To ovšem popudilo Balaka. Aby si Bileám alespoň trochu vylepšil u Balaka svou reputaci a nepřišel o odměnu, poradil mu, aby se skrze vnadné Moábky a ženy svých midjánských spojenců pokusil svést Izraelce k páchání smilstva, čímž by na ně přivodil Boží hněv. Tato strategie se zpočátku zdála být účinná. Někteří Izraelci se dokonce spřáhli s Baal-peórem (Belfegor) takže proti Izraeli nakonec opravdu vzplanul Boží hněv, v jehož důsledku zemřelo 24 000 Izraelců. Ostatní Izraelité se však postavili na stranu svého Boha a pobili midjánské uctívače Baal-peóra a také usmrtili Bileáma.

Balak

V příběhu o Bileámovi se seznamujeme s dalšími symbolickými postavami, veskrze negativními. Tou první je Balak (neplést si to s odsouzeným a omilostněným správcem „lánského panství“ Balákem; i když „nomen omen“). Balak symbolizuje nepřítele bránícímu obsadit zaslíbenou zem Izraelity. Dle tradice je vnímán jako potomek Lota a historické prameny z něho činí reálnou historickou postavu panovníka, který se docela logicky bránil vpádu izraelských kmenů.

Modloslužba Belfegoru

Belfegor se stal poměrně frekventovanou postavou, a proto i postavou zajímavou. Objevuje se ve výše uvedenému příběhu jako Baal-Peor, v kabalistických spisech je veden jako odpůrce šesté sefiry (Tiferet – krása) a středověcí lovci čarodějnic v něm spatřovali démona svádějícího člověka k poživačnosti, k lenosti a skrze to i ke smilstvu a orgiím. Uctíván měl být veřejnou defekací či odhalením a vystrčením pozadí na božstvo. Z jeho uctívání byli (vedle uctívání Bafometa) nařčeni při známém procesu i templáři.

Pinchasův zásah

Velmi prozaicky řečeno, se tento Áronův vnuk, původně jen řadoví levita, proslavil tím, že kopím probodl souložící pár dvou etnicky odlišných jedinců, čímž měl zastavit nákazu (těžko říci, jestli jen morální či přímo epidemickou). Za tuto svou zásadovost a horlivost si zasloužil od Hospodina „smlouvu pokoje“, tj. trvalé kněžství pro své potomstvo a stal se třetím židovským veleknězem. Vedl i několik výprav proti „nepřátelům víry“, při nichž si počínal stejně „zásadově“. Po Pinchasovi je pojmenována paraša, která se v synagógách čte jednou v roce o šabatové bohoslužbě. Zemřel „mučednickou smrtí“ v boji s Pelištejci. Pinchas může být symbolem náboženské horlivosti a v určitém smyslu i misionáře. Z dnešního pohledu to asi s tou horlivostí i misijními prostředky trochu přeháněl.