Vrtěti psem aneb: Kdo je Charlie?

Hned při příchodu do zaměstnání mě zaujal náš poloretardovaný skladník s plackou „Je suis Charlie“ na klopě. Natáčel se ke mně tou ozdobenou stranou těla a čekal patrně pochvalu za to, že po zjevných sympatiích s krajní pravicí i levicí našel tu svoji správnou cestu.

Ve zpravodajství jsem se stejnou plackou (kdo to, proboha, za tak krátkou dobu může navrhnout, vyrobit a distribuovat) viděl u francouzského prezidenta a u několika filmových hvězd. A v té chvíli mě to napadlo: Hollyvood. Hned následně jsem si vzpomněl na v nadpisu uvedený a dle mého názoru geniální film.

Nechci vůbec zlehčovat popravu karikaturistů, kteří humorem bojovali proti zlu a hlouposti, ani smrt lidí, kteří byli jen ve špatnou chvíli na špatném místě. Stále ještě totiž i ten film beru jako satirickou nadsázku. Říkám si jen, jak se virtuální realita prolíná s naším reálným světem, a jak veřejným míněním - psem  mohou vrtět (a také vrtí) různé ocásky.

Začal bych s Francoisem Hollandem. Katastrofálně neúspěšnému, skandály zmítanému prezidentu přineslo atentáty snad samo nebe (resp. peklo). Nyní je opět v sedle, coby prezident světa semknutého proti terorismu. I mnoha jiných neúspěšným a zapomenutým tyto události otevřely cestu (minimálně do medií). Rozhádaná koalice se semkla, reptající opozice na chvíli ztichla a všichni, kdo na tato témata hulákali, dostali mandát hulákat ještě více.

Media tentokrát nic nepodcenila. Po přímém přenosu vraždění, stíhání, obléhání a likvidování scházelo pouze jenom interview s teroristy (dříve než k tomu mohlo dojít, je někdo rozumný odstřelil).

I naši novináři dělali, co jen mohli. Jelikož náš president má jen omezené množství veřejných projevů i kancléřů, byla to, přes tragiku událostí, přeci jen změna.

Násilná smrt blízkých a přátel se nás vždy silně dotýká, ani u lidí nám vzdálených a neznámých by nás takový osud neměl nechat klidnými. Kolikrát to v těchto dnech zaznělo.

Jak si však v kontextu takovýchto prohlášení vysvětlovat, že v téže době bylo islámskými fanatiky z organizace Boko Haram v nigerijském státě Borno vyvražděno několik vesnic a jedno město. Řádově tisíce lidí. Převážně žen a dětí. A to ani nemuseli malovat Mohamedovi psí hlavu. Byli prostě jen „na ráně“. Abych to správně napsal, musel jsem zpětně velmi usilovně zprávu o tomto masakru hledat. Ona se totiž médii jenom tak mihla. Byla v době, kdy dva tisíce policistů obléhalo dva teroristy, asi nezajímavá.

Chápu lidi, kteří se zajímají jen o svoje bezprostřední okolí. Chápu a oceňuji lidi, kteří se ve smyslu citátu Johna Donna (myslím ty věty, které použil Ernest Hemingway v úvodu románu Komu zvoní hrana) cítí být součástí celého lidstva, ale nechápu ty, které smrt několika novinářů vyžene (i u nás) do ulic s transparenty a smrt tisíců jiných nevinných lidí se jich ani nedotkne. Nemá to asi tu mediální šťávu, nikdo se tím nezviditelní, ani se za to nikdo neschová. Bez ohledu na to z jakého konce světa jsme, je pro nás Nigerie stonásobně dál než Paříž. Kvalitní styk s ní nám Evropanům zprostředkovává snad jen firma Shell. Ta v uplynulých letech zdevastovala a kontaminovala na desítky (možná stovky) let deltu Nigeru (je to území velké jak střední Čechy). Vodu, půdu, rostliny, zvířata i lidské obyvatele. Ne ve zlém úmyslu, to ne, jen pro prachy. Akce islamistů celkovou zkázu už jen doplňují. Ti mrtví i ti zatím přeživší v Nigerii (a leckde jinde v nám neznámém světě) asi pro nás nejsou dost „Charlie“.

Nevím jak vy, ale já žiji na divné planetě.