Do Norska na převýchovu.

Odborník se diví, laik žasne. Jsme v počátcích 21. století v Evropě? Nepřenesli jsme se v čase do 30. a 40. let minulého století? My jsme se nepřenesli, to jen Norsko v nich po určité kosmetické úpravě setrvalo.

Se zájmem jsem si přečetl od, v té to věci mnohem fundovanější blogerky, paní Dany Hamplové článek o norské rasové hygieně. Ověřil jsem si informace z jiných zdrojů a přidal je k aktuálním zprávám. Výsledek je šokující.

Nechci (ani objektivně nemohu) rozebírat události, které předcházely odebrání dětí české matce, ale něco absurdního se stalo v okamžiku, kdy byla tato žena zproštěna všech obvinění. Absurdita pokračuje v reakcích norské strany na intervence našich úřadů a celá kauza dostává zcela sci-fi rozměr po osvětlení norského systému péče o děti.

Na začátku této kauzy jsem si tak pro sebe říkal, že to celé „smrdí fašismem“.  Bylo to myšleno jako nadsázka. Po několika týdnech je to téměř realita.

Norsko převzalo, resp. ani nepřerušilo své fašistické metody vlivu státu na výchovu dětí, jen je zaobalilo do jiných ideologických doktrín. Nabízí se otázka, jestli i to není jenom kamufláž aktivit shodných s těmi nacistickými, při kterých výchovu dětí přebírá stát prostřednictvím těch správných pěstounů.

I v pralese a v buši je všeobecně respektováno právo rodičů vychovávat své děti a právo dětí žít ve své rodině. I dočasné odebrání dětí matce je v civilizovaném světě věcí mimořádnou, které předchází zjevné ohrožení dítěte. Trvalé odebrání je akt, při kterém musí být průkazné, že je matka k výchově nezpůsobilá nebo dítě vychovávat nechce. Její roli pak často nahrazují jiní členové rodiny. Na takovou matku je v komunitě normálních lidí nahlíženo jako na anomálii (pokud důvodem nejsou třeba vážné zdravotní důvody). Ne tak v Norsku. V pětimilionové zemi přibývá ročně několik desítek tisíc nezpůsobilých rodičů. Jenom onen úřad, který si patrně příliš nezadá se svými nacistickými předchůdci, má rozpočet několikanásobně převyšující rozpočet celého našeho Ministerstva práce a sociálních věcí. A to máme dvakrát více obyvatel.

S gustem kritizujeme kdekoho, kdo nectí naše hodnoty. S gustem jsme kritizováni za neetické zacházení s postiženými, rasovými minoritami a podobně. Ke skandinávským modelům jsme hleděli s obdivem nebo alespoň s respektem. Je možná čas, se z tohoto snu probrat a ukázat prstem na to, jak si kdesi pod polárním kruhem kdosi v tichosti a blahobytu z ropných zásob buduje stát s neofašistickými prvky.