Štěně

Když se to narodilo, bylo to takové bílé nic – to je, jak jistě víte, z jiné knížky o jiném psovi… Když se to narodilo, bylo to větší než dospělí psi nejmenších plemen. 

Jinak v zásadě sedí vše, co napsal Karel Čapek, jen s tím rozdílem, že to bylo skoro celé černé a mělo to na krku modrou bavlnku, aby se to poznalo od čtyř sourozenců, kteří se porůznu plížili a motali v malém výběhu, který vznikl přepažení jedné místnosti v domě chovatelky.

            Maminka Balantýna, černá fenka hovawarta ( hovawarti mohou být černí, plaví a černí s plavými znaky jako ten náš) si mě měřila typickým pohledem, který říkal: „Udělej nějakej špatnej pohyb a máš ji, fakt že jo!“ Stál jsem u ohrádky a vybíral jsem štěně. Kdykoli jsem se sklonil k chlupatým uzlíčkům, Balantýna tiše zavrčela, ale postupem času se stávalo to mručení víceméně symbolickým, patrně usoudila: „Vypadá sice jako pobuda, ale možná to bude ten člověk, který mě zbaví minimálně jednoho z těch raubířů.“

            Tři pejskové byli o něco větší než fenečky, ale také o poznání neohrabanější a línější. Ten s modrou bavlnkou na krku nebyl o mnoho aktivnější než zbylí dva, ale k mojí ruce se dokolébal první. Bylo rozhodnuto. I chovatelka to tak viděla: „Pes si vybírá pána, ne naopak,“ poznamenala.

            O čtrnáct dní později jsme už jeli pro můj dáreček najisto. Tohle štěně bylo totiž skutečně dárkem k mým čtyřicátým narozeninám. Při tradiční oslavě jsem na konci dubna dostal jen zalaminovanou fotku jednoho ze tří psíků z vrhu, ale koncem května bylo už naše vybrané štěně dvouměsíční a tudíž připravené k odběru.

Nesl jsem si ten poklad v náručí do auta, zatímco se jinde vybavovaly s chovatelkou technické záležitosti. Já jsem ničeho takového nebyl schopen. Naplňovaly mne obavy o to, jak bude pejsek snášet cestu, nebude-li se mu stýskat, jak bude papat a podobně.

            První obava pominula dříve, než jsme vyjeli z obce. Malý hovawart  mi spokojeně usnul na klíně bez jakéhokoli náznaku stresu ze změny prostředí. Vlastnost klidně usnout v jakémkoli prostředí ho od té doby neopustila. Stejné to bylo i doma. Očichal si chodbu, ve které byl umístěn nový pelíšek, sežral misku granulí, napil se, zalezl do pelíšku, jako by to dělal odjakživa, a opět usnul.

            Naše děti, nadšené tou události, se od něho nechtěly hnout a ustaly si na nafukovacích madracích vedle pelíšku. Štěně se v noci probudilo, napilo se, vyčůralo se na připravené noviny, prokousalo obě nafukovací madrace a opět spokojeně usnulo.

            Druhý den bylo hlavním úkolem pejska pokřtít. Oficiální jméno už měl. Museli jsme akceptovat počáteční písmeno „F“ náležející pořadí vrhu i jednu zvláštní podmínku chovatelky. Všichni psi z této chovné stanice mají totiž jména po názvech alkoholických nápojů. Důvodu tohoto zvyku jsme nevypátrali. Chovatelská stanice má velmi dobré renomé a ani její majitelé nepůsobí jako alkoholici, ale jako na první pohled slušní a nadmíru svědomití lidé. Jména jako Fernet, nebo Four Roses se nám moc nepozdávala, až mě napadl Flip. A úřední jméno bylo na světě. Ale ani toto jméno nebylo úplně podle našich představ. Bylo tedy na našich dětech, aby vybraly jméno domácí.  Celý den vedly ty dvě starší vášnivé diskuse, surfovaly na internetu a pročítaly slovníky. Občas se k nim přidaly i ty dvě menší. Nakonec se všechny, fascinovány právě vyšlým dílem Harryho Pottera, shodly na jménu jedné z vedlejších postav knihy. Byl to Sírius Black. Pravděpodobně si, ač to pak popíraly, ani neuvědomily, jak vhodné jméno tehdy vybraly. Sírius – psí hvězda.

            I zkrácená verze toho jména - Sir okamžitě zdomácněla. Dost možná proto, že chování psiska bylo vskutku aristokratické. Vykračoval si po bytě jako skutečná „star“, systematicky dělil svoji přízeň mezi všechny v domácnosti, chvíli si hrál, chvíli se mazlil a mnoho dlouhých chvil spal. Po prvních vycházkách venku okamžitě přestal doma vykonávat potřebu a téměř nic z inventáře bytu nezničil. Výjimkou byly moje staré kožené pantofle. Ty nejen zcela zdevastoval, ale patrně i částečně sežral, protože se toho z nich našlo jen velmi málo.

            Sir žral, přibýval a rostl. Rostl takovým tempem, že nám chovatelka doporučovala velkou opatrnost se zátěží, stejně jako se to doporučuje u molosoidních plemen. Krátká, hustá štěněčí srst se mu začala prodlužovat a utvářela mladého psa do podoby chlupaté koule. Neúměrně dlouhé chlupy mu vyrostly zvláště na čele, takže s takovouto čupřinou budil dojem štěněte tibetské dogy. Začalo být také patrné rozložení plavých znaků. Packy, náprsenka, část čumáku a nadočnicové oblouky jasně kontrastovaly s jinak antracitově černým kožíškem.

            „Fíkovské“, ten pes zase vyrost, se stalo naším okřídleným rčením, kdykoli ho někdo z nás uviděl po delší době. Prázdniny totiž celé strávil na chalupě, kde střídavě pobývaly děti, my za nimi jezdili a všichni společně jsme tam prožili dovolenou. Bylo to místo jako stvořené pro psí dětství. Venkovské stavení skýtalo prostor pro hry, průzkumné akce a základy teritoriálního chování. Parťákem mu vedle vlídných rodičů byl i dospělý pejsek středního pudla.   

            Hovawarti většinou milují vodu, a tak jsem byl zvědav, jak se bude Sir chovat u nedaleké přehrady.  Zachoval se docela předvídatelně. Uviděl vodu, čichnul si k ní, smočil pacičku, vlezl do ní a začal plavat. Koncem prázdnin skákal do vody z půl metru vysoké hráze.

            Podzim a zima se nesly ve znamení postupného výcviku. Mám zkušenosti s výcvikem  německého ovčáka a tak jsem velmi rychle pochopil, že tohle bude něco jiného. Hovawarti se sice občas jako služebná psi používají, ale myslím, že jen na velmi specifické práce. Síriova výchova a socializace probíhaly velmi dobře, kdežto výcvik trochu vázl. Špatně se nám hledala i motivace.  Při výcviku se v jeho projevech mísily prvky kverulanta a klauna. Nadšený byl naopak z dlouhých procházek lesem, společenských akcí, kde byl středem pozornosti a z klidných chvilek, kdy byla celá velká rodina pohromadě.  Houbařská sezóna mu naprosto vyhovovala. Courání v chladném vlhkém lese mu konečně náramně lahodí dodnes.

            Zima toho roku byla kupodivu i v Praze docela bohatá na sníh a sněhová nadílka se moc líbila dorůstajícímu Sirovi. My jsme naopak poznávali stinné stránky krásného hovawártího kožichu, od bahna nevyčistitelného, deset hodin schnoucího a při pomalém schnutí docela výrazně zapáchajícího. Chlupy se staly neodmyslitelnou součástí všech jídel, všeho oblečení i všech míst v bytě včetně obrazů a lustrů.

            Blížily se Síriovi první narozeniny. Ještě před tím byla pokořena hranice čtyřiceti kilogramů a pětašedesáti centimetrů v kohoutku. Do té doby rostl Sir jaksi nepoměrně, jako by se každá část těla rozhodla dokončit svůj vývoj zcela nezávisle. Jednou přední nohy předhonily zadní, podruhé naopak.  Koncem jara se však celé psí tělo nějak srovnalo a ještě trochu vyrostlo a zmohutnělo. V červnu jsme tak bez větších problémů absolvovali svod mladých.

            Zúčastnil jsem se několikrát i skupinového výcviku. Pořadové cviky, odložení a přivolání byly v pohodě. Jednu chvíli jsem měl dokonce pocit, že ho to baví. Aport byl tristní stejně jako jeho dřívější nácviky. Přesně tak, jak mi to vyprávěla zkušená chovatelka. Poprvé ho přinesl téměř ukázkově, podruhé jaksi rozpačitě, potřetí vůbec. Stál opodál jak ovce, díval se na mě a v očích měl otázku: „Už jsem ti to dvakrát donesl, proč tu věc, proboha, pořád zahazuješ?“ Obrana prakticky neproběhla. Figurantovi se po delším úsilí podařilo vyprovokovat Síria ke hře, k agresi však nikoli. Nebyl s to pochopit, proč by měl napadat člověka, se kterým si jeho pán před chvílí zcela nevzrušeně povídal. Brzy jsem pokusů o služební výcvik zanechal.

            Později, při vlastní Sirově bonitaci, jsem nabyl přesvědčení, že některé obecné hovawártí vrtochy se u našeho psa jaksi zkoncentrovaly. Nakonec jsme se skřípěním zubů (víc mých než Síriových) vše zvládli, a náš pejsek se legálně vydal do nového světa zvaného dospělost.