Co třeba – to netřeba.

Vybavuje se vám také jedna z vtipných replik Jana Wericha, co by císaře Rudolfa II.? „Budeme řešit jen to, co není třeba, co třeba – to netřeba.“ Pražský magistrát si tento výrok patrně vzal za své krédo.

Je asi zbytečné připomínat všechny ty absurdní kauzy, které si už roky představitelé města předávají. Kdybychom nevěděli, že je to realita, považovali bychom to za volné pokračování „U nás v Kocourkově“. Kdyby důsledkem nebyl diskonfort občanů a desítky miliard přelitých z kapes daňových poplatníků do chřtánů různých kmotrů, podnikavců a stavebních firem, bylo by to vlastně humorné.

S každým novým vedením města doufám, že se objeví projekt, jehož realizace se dvakrát neprodlouží, náklady třikrát neznásobí a rozdělané projekty někdo dokončí bez obecného pocitu, že z nás opět někdo udělal blázny.

Místo toho každá nová garnitura vytáhne nějaký populistický nesmysl nebo začne řešit s nebývalou energií a mediální podporou nějaký pseudoproblém.

Aktuální novinkou je návrh vyhlášky o pohybu psů na veřejných prostranstvích. Zabývám se zmíněnou problematikou docela dlouho, s předkladateli této a podobných vyhlášek se většinou rozcházím, ale pokud by byla tato záležitost tří stou padesátou osmou z tří set padesáti sedmi vyřešených problémů Prahy, asi by mne nenapadlo o tom přemýšlet, natož psát. Jelikož je to právě opačně, docela normálně mi to vadí.

Není objektivně zjistitelné, kolik lidí bylo obtěžováno, ohroženo nebo dokonce napadeno neuvázanými psy, ale na základě vlastních zkušeností (pohybuji se se psy, mezi psy a jejich majiteli několikrát denně na různých místech Prahy už pětadvacet let) jsou to události naprosto výjimečné. Jenom pro doplnění, drtivá většina i jinak vzácných případů napadení člověka psem se odehrává na venkově, kde v kotci uzavření psi shodou chyb a neblahých okolností utečou a ve skupině dvou či více jedinců někoho napadnou. Ve městech při venčení psů se takové události prakticky nestávají. Podstata věci je prostá. Normální lidé přizpůsobují způsob venčení svých psů jejich věku, povaze a podmínkám. Těch několik ojedinělých případů potvrzujících pravidlo se týká asociálů se svými asociálními psy, pro které stejně žádná vyhláška neplatí.

Tak je to i v parku, kam aktuálně chodím. Důchodci, cyklisté, bruslaři, maminky s kočárky, pejskaři a všichni ostatní zde společně koexistujeme a všichni svorně nadáváme na bezdomovce, kteří mění park v noclehárnu s nálevnou a smetištěm v jednom, na chuligány, kteří ničí vybavení parku, zeleň a dětská hřiště a konečně na nezodpovědné majitele psů, kteří po svých miláčcích neuklízí, a jejichž oběťmi se stávají nejčastěji ti zodpovědní, kteří s pytlíkem v ruce po cestě k té svojí hromádce do dvou jiných šlápnou. To nás obtěžuje a to výše uvedené i potenciálně ohrožuje. A jelikož je zde městský strážník k vidění tak jednou za přestupný rok, nezbývá nám než nadávat a kroutit hlavou nad tím, že by komfort občanů měl být zvýšen tím, že bude uzákoněn zákaz volného pohybu psů.

V této souvislosti ještě dodávám, že za posledních deset let nebyl kontrolován můj pes ohledně známky, čipu či očkování, přestože se s ním vyskytuji na rozličných místech Prahy. A to je možná podstata problému i téma k diskusi. Jsem totiž skalním zastáncem návrhu na povinné čipování psů. Tento návrh, na rozdíl od toho zmiňovaného, má smysl, a to hned v několika bodech.

Registrace čipem chrání majitele psů a psy samotné v případě ztráty.

Chrání i ty, kterým pes způsobí nějakou škodu (s čipem je svázán majitel, který je za to zodpovědný)

Policista může čtečkou identifikovat psa v případě jakéhokoli problémového chování nebo preventivně, aniž by musel mnohdy komplikovaně legitimovat „venčitele“ (když ten není přítomen, nemá doklady, je to dítě apod.)

Absence čipu by byla stejným deliktem jako absence OP u občana nebo SPZ u auta. (Ani jedno nám asi nepřijde zvláštní, proč by mělo být zvláštní očipování psa)

Čipování by bylo povinné na celém území státu, a příslušnost by se vázala k pobytu majitele.

Pokud by bylo posléze pravidelně kontrolovalo, zabezpečilo by toto opatření i výběr poplatku, na kterých jen pražský magistrát ročně přichází o více jak sto miliónů korun (tolik je vskutku řádově reálný odhad manka z neplacených poplatků), které by pokryly náklady na zvýšenou přítomnost strážníků, čtečky, vybavení parků a zbylo by i na příspěvek na pořízení čipu pro důchodce, pro  které často není pes jako pro nás luxusem, ale jediným společníkem.

Myslím, že tento návrh nevypadá nikterak složitě a ani jeho realizace by asi nabyla nikterak komplikovaná.

I když... Kdysi zřízení té vínové kartičky místo tramvajenky vypadalo také velmi prostě. Z kartičky však někdo vytvořil tunel a z pražských tunelů „černou díru“.

Vyhláška bude patrně schválena. Nikdo jí nebude dodržovat ani kontrolovat, ale magistrát si odškrtne další položku, co udělal pro občany. Takže vlastně "mnoho povyku pro nic."