Komu zvoní hrana

Už jsem o tom nechtěl psát, ale diskuse k článku pana Polického a různé odporné výroky z jiných komentářů mě přiměly se opět k tématu migrantů vyjádřit.

Obhajovat projevy rasismu, xenofobie  a dalších odporných lidských pohnutek na základě starosti o naši zem, naše domový, ženy a děti, není jen pokřivené, ale i zbabělé. Některé výroky, na které autor poukazuje, jsou jakoby opsané z projevů pohlavárů Třetí říše. I oni se zaštiťovali vlastenectvím a ochranou říšských žen a dětí před židy a bolševiky, kteří byli v té době stejně reální jako dnešní migranti.

Je to věčné dilema mezi účelným a principiálně správným. Účelné by bylo vytlačit uprchlíky do Středozemního moře a obehnat Evropu ostnatým drátem. Bylo by to i správné? Evropa není svět a já nevím, kolik ještě odstrašujících příkladů z minulosti zastánci takových řešení potřebují.

 Pokud si někdo bláhově myslí, že to, co se děje na Blízkém východě a v severní a subsaharské Africe není naše starost, měl by si připomenout čtyři sta let stará, ale stále aktuální slova Johna Donna zpopularizovaná na prvních stránkách románu Ernesta Hemingwaye Komu zvoní hrana.

Jen pro oživení:

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

Nejsem v žádném případě zastáncem nekontrolovanému otevření Evropy pro milióny migrantů a dnes už ani pro jejich bezhlavé přijímání (stávající azylová a imigrační politika mi přijde dostačující), ale mám hrůzu z názorů, které vidí to Zlo právě v migrantech. Tím Zlem je totiž to, co vyhnalo miliony lidí ze svých domovů. A můžeme mu říkat Válka, Bída, Strach, Nemožnost se jako člověk realizovat a svobodně, klidně žít.

Představa, že si to ti lidé zavinili sami, je minimálně z části nepravdivá a alibistická. Rozfoukali jsme mnohde ohýnky a teď se tváříme, že požár, který z nich vznikl, se nás netýká.

Evropa s vynaložením astronomických prostředků zachraňuje Řecko, jehož běžní obyvatelé mají na jeho stavu asi stejnou zásluhu, jako prostí Syřané na stavu v Sýrii. Rozdíl je v tom, že Řecko by i bez pomoci přežilo, asi v určitém diskomfortu, ale přežilo.

To, co se děje v Africe a na Blízkém východě si tamní obyvatelé sami nevyřeší.

Nikdo asi nezná universální řešení, ale i jen část prostředků, které EU hodlá utopit v Řecku, by pomohla stávající problémy řešit. Dočasně humanitárně a posléze zásadně politicky a vojensky.

K tomu. aby se něco takového mohlo stát, potřebují vlády cítit mimo jiné podporu svých občanů. Vyjadřování názorů o svoloči, verbeži a opicích nic neřeší, jen poukazuje na naše vlastní „démony“ v nás.