Báseň a guláš

Omlouvám se předem natěšeným čtenářům, že se tato esej netýká uprchlíků, islámu ani Evropské unie. Je stěží odpustitelné psát na prahu konce civilizace o hodnocení umění, ale nějak si nemohu pomoci…

Nedávno jsem na jiném místě spojil tyto dva vcelku nesourodé pojmy. Nemyslel jsem ani tak „guláš jednu báseň“ nebo snad „báseň jeden velký guláš“, ale chtěl jsem se zamyslet nad pojmem „kvalita“.

Celá diskuse se týkala použití tohoto slova, jestli je ve formě přívlastku vhodné k hodnocení básně, jiného uměleckého díla, eventuelně třeba člověka a jeho víry. Demonstroval jsem to na přízemním guláši, a jako alternativu adjektiva „kvalitní“ jsem použil podobný výraz „dobrý“.

Pod pojmem „dobrý guláš“ si představím guláš, který mi chutnal. Neanalyzoval jsem ho, jen jsem si pošmákl. Výraz „kvalitní guláš“ ve mně evokuje nutnost prověření surovin, technologie, skladování, servírování a podobně. Tedy něco, co udělá spíše hygienik, než konzument.

V případě básně (a uměleckého díla obecně) si také konzument pochutná nebo nepochutná a kvalitu, asi více iracionální než u guláše, hodnotí kritik. Z toho vyplývá, že s kvalitou se mi spojuje spíše hodnocení objektivním, kdežto spojení se slovem „dobrý“ je více subjektivní.

V případě člověka by onu kvalitu mohl posoudit asi jenom pánbů, a jak je to skvěle vyjádřeno v povídce Karla Čapka Poslední soud, ani on by z důvodu své vševědoucnosti nemohl vyřknout jednoznačný ortel. Proto u Čapkova soudu stejně jako u světských soudů rozhodují do jisté míry subjektivně soudící soudci, stejně tak hodnotí umělecká díla subjektivně kritici. Pouze jejich erudice, nezávislost a nestrannost jsou zárukou dobrého soudu.

Nechci se zabývat soudnictvím, proto se vraťme k umění, třeba pro změnu k filmu. Tragický příběh ženy z albánského venkova oceněný porotami několika festivalů se do kin ani nedostane, protože by na něj nikdo nešel.  Posléze má na druhém programu ČT podobnou sledovanost jako dokument o výrobě svíček a zbyde mu pouze přídomek „kvalitní film“, který se nám občas slévá s výrazem „nedívatelný“.  Jaké filmy většinou dělají kasovní rekordy, není asi třeba zmiňovat. Kritika je označí za slátaniny, ale zhlédnou je stamiliony lidí na planetě. V literatuře je to podobné, přičemž i zde je podstatný vliv reklamy, tedy peněz do ní vložených.

Jak z toho ven? Snad jedině tak, že bychom měli požadovat obojí, kvalitu i tu „dobrost“. Guláš by nám měl nejen chutnat, ale měl by být i z dobrých surovin a podáván tak, aby nám z něho nebylo posléze špatně.  I umění by nám mělo chutnat, přičemž ani po něm by nám neměla zůstat v ústech pachuť něčeho, co nás na krátkou dobu zabavilo, a z čeho zbyla jen kocovina z jinak ztraceného času i peněz.