To se mi nelíbí. Pěkná blbost. Nesouhlasím! Kam na to chodíte? Co je to za volovinu? Nelžete! To není pravda! A piktogram „Caesarova ortelu“. To je jen několik příkladů zbytečných komentářů.
Zbytečných pro adresáta. Autor takového komentáře si možná uleví, ale to může zrovna tak do obrazovky svého počítače zařvat nebo bouchnout pěstí do stolu. Komentáře píšeme pro ty, kterým chceme něco sdělit, ne sami pro sebe.
Mohl bych vyjmenovat spoustu podobných, krátkých a nic neobjasňujících pozitivních komentářů a symbolů, ale to by bylo zbytečné, jejich význam je jasný, mají za cíl autora pochválit, potěšit, vyjádřit mu sympatie. Pokud se nám něco líbí, zaujalo nás to, nebo když s textem souhlasíme a nemáme čas nebo chuť to rozebírat, je to optimální forma. Autora to potěší.
Úplně jiné je to s negativními reakcemi. Jejich jediným cílem je, kromě zmíněného ulevení si, autora naštvat, případně rozladit, urazit, zesměšnit a podobně. Jelikož takové komentáře nevysvětlují, co se komentujícímu nelíbí, s čím nesouhlasí, co považuje za lež či pitomost, nedozví se autor pro sebe žádnou použitelnou informaci. Upřímně řečeno, to, že se můj článek nelíbí Frantovi Vomáčkovi, o kterém nic nevím, neznám jeho názory ani znalosti, je mi úplně jedno, ale ten nepříjemný pocit z negativní reakce zůstane.
Byť to v předešlých řádcích zaznělo, podotýkám, že je správné a potřebné rozporovat rozdílné názory, vyvracet omyly, poukazovat na chyby a klidně i ostře kritizovat lži a spekulace, ale to je jiná záležitost, řeč je pouze o těch vyjádřeních, která nic takového nedělají.
Zvláštní kategorií jsou komentáře, které nesouvisí s článkem. Často mi to přijde jako určitá forma obsese komentujícího, který má asi utkvělou potřebu kritizovat určitý jev a disponuje neuvěřitelnými schopnostmi tento jev všude nalézat. Aktuálním příkladem je snaha některých lidí naroubovat uprchlickou krizi, případně islám, na jakékoli téma. Také je oblíbené autora vyjadřujícího odlišný názor označit za komunistu či marxistu, aniž by byla ta asociace vysvětlena.
A pak je tu druh komentujících, kterým říkám „profesionální oponenti“. Jsou to lidé, kteří mají potřebu vždy něco zkritizovat nebo zpochybnit a pokud není co, přidají nějakou narážku, protože s někým souhlasit je pro ně asi nepředstavitelné. Komentují-li konstatování, že je neděle (a ona skutečně je), napíší: „je sice neděle, ale taky duben, především duben“.
Logicky se nabízí otázka, proč se něco takového děje? Je to často podobné situaci, kdybychom k někomu přišli na návštěvu a řekli: „Tenhle obraz se mi nelíbí. To je ošklivé. Styďte se! Vy máte teda kus!“ Případně začali kritizovat Evropskou unii při pohledu do zahrady. Slušný člověk nic takového neudělá, a to ani tehdy, je-li oprávněnost takového výroku do očí bijící. Slušný člověk v takovém případě mlčí, a pokud je k vyjádření názoru vyzván, vysvětlí své negativní stanovisko pokud možno tak, aby hostitele neurazil, eventuelně ho přiměl k zamyšlení. Může samozřejmě pokrytecky něco pochválit, i když se mu to nelíbí, ale to už je něco jiného.
Je s podivem, že většina z nás v osobním životě takto reaguje, ale v komentářích tento princip často ignoruje. A přitom není tak těžké se toho vyvarovat, ale anonymní prostředí je asi příliš lákavé. Jsou pravděpodobně lidé, kteří se ve vulgárních a nenávistných reakcích vyžívají a těm nejspíš není pomoci, a je možná dobře, že si svou agresivitu vybíjí takto. Všem nám ostatním, kteří do této polohy občas sklouzneme, přeji, aby se nám to stávalo co nejméně často. I na blogu může být přeci občas příjemně.
