K čemu se hodí kripl a k čemu příslušník aktivních záloh?

Slovo " kripl" se používá sice i jako nadávka, ale synonymem tohoto germanismu by mohlo být třeba „nemohoucí“ a zvláště pak, což je podstatou tohoto zamyšlení, nezpůsobilý pro výkon vojenské služby, tedy nevoják.

Byly prý doby, kdy ti, co nebyli odvedeni, uvažovali o sebevraždách, protože byli společensky znemožněni, holky si s nimi nechtěli nic začít, otcové se za ně před otci vojáků styděli a maminky po večerech plakávaly, co to že přivedly na svět za chcípáčky.

Já už takovou dobu nepamatuji, v době mého mládí byl ten, kdo získal modrou knížku, oslavován jako hrdina nebo alespoň ten, kdo „má páky“. V té době, stejně jako v kterékoli jiné době, byli lidé nemocní, pro výkon vojenské služby nezpůsobilý, ale o to ani tak nejde. Možná se vrací doba, kdy populace bude opět rozdělena do dvou kategorií: voják a nevoják

Mezi vojáky se vždy pochopitelně rozlišovalo na vojáky z povolání, v době mé vojenské služby to byli lampasáci, lampióni, gumy, gumáci, zelené mozky a podobně, jiných dobách na ně bylo pohlíženo jako na „sůl země“ (to není pejorativní příměr související se znehodnocením země solí, ale naopak oslavný) a vojáky základní služby (vojcly, mukly a speciální terminologií diferencované jedince podle odsloužené doby). Ty nelichotivé názvy pro vojáky z povolání souvisí s tím, že počátkem osmdesátých let a v dobách přešlých byla naše lidovědemokratická armáda poněkud absurdní organizací a jejími profesionálními příslušníky (čest výjimkám) ti, kteří byli nepoužitelní kdekoli jinde, tedy kriplové, nikoli však fyzičtí, ale intelektuální.

Když se moje děti dívaly na zfilmované „Černé barony“, nebo „Tankový prapor“, tak se smály a říkali: „Takhle to, tati, nebylo, že ne?“ a dost se divili, když jsem jim odpovídal: „ Vzhledem k tomu, jak to bylo za mě, tak bych se moc nedivil, že pětadvacet let před tím to bylo právě tak, jak to vylíčili pánové Švandrlík a Škvorecký jen s tou nejnutnější literární licencí.

Jsem si vědom, že se možná dotknu někoho, kdo na své vojenské mládí vzpomíná s láskou, ať už jako záklaďák nebo lampasák, ale nemohu si pomoci. Sám jsem sloužil u zbraně, u které by se dalo předpokládat, že by tam měli sloužit ti nejschopnější a nejvzdělanější vojáci z povolání- u balistických raket, ale nebylo tomu tak. Byla to, opět čest výjimkám, sešlost figurek ne nepodobných literárním postavám z výše uvedených děl. Jak to pak muselo vypadat u bigošů, tedy motostřelců?

Ale něco o svých vojenských zážitcích napíši třeba jindy, dnes jsem chtěl zamyslet nad pozoruhodným společenským jevem. Po letech spíše negativního vnímání vojáků, vojenských akcí a také zbrojení přichází dle mého pozorování postupně téměř až k adoraci vojenství. Najednou se mluví o obnovení základní vojenské služby, zakládají se vojenské spolky, o cvičeních chlapců z aktivních záloh čteme na prvních stranách, probíhá nábor do armády a mnozí hoši o takové dráze vážně uvažují, protože se zde mimo jiné výrazně navyšují mzdy, a zcela vážně uvažujeme o tom, že těch 60 miliard pro resort Ministerstva obrany je třeba málo.

Kladu si otázku, co se děje u nás a v okolním světě tak významného, že se tento trend začíná prosazovat. Válečné konflikty a občanské války tu byly i na konci 20. století a možná závažnější, než je tomu dnes, vzpomeňme na Jugoslávii, Afghánistán, Kuvajt, Irák apod.  Rusko se chová pořád stejně, na co nemá politicky a ekonomicky, dohání silou, a krize muslimského světa pro nás asi nepředstavuje vojenské riziko, když jim sami prodáváme zbraně. Proti důsledkům v podobě terorismu a migrace zasahují v Evropě spíše policie a tajné služby a nevím, proč by se to mělo měnit. Armáda sice může být jistě také použita, ale že by k tomu potřebovala tanky, se mi nějak nezdá. Takže co?

Přestože nic z výše uvedeného mi nepřijde jako rozumný důvod pro takový společenský vývoj, bude tou příčinou asi vše, co zde bylo uvedeno. Myslím, že rozdíl je jen v tom, že lidé postupně podléhají jinému druhu propagandy. Někdo je asi ochoten věřit tomu, že s Ruskem budeme (třeba kdesi u Kurska) svádět tankové bitvy. Přijde mi to legrační. Když Rusko nedávno anektovalo území jiného státu, nestalo se z vojenského hlediska nic, Evropa přestala Rusům za trest dodávat luxusní boty a parfémy (ty ruské jsou šílené). Konvenční válka jaderných mocností kvůli nějakému poloostrovu nebo postsovětskému státečku je asi zcela absurdní nesmysl.

Mnoho našich mužů (možná i žen) si představuje, že bude se zbraní v ruce bránit svou zem a jsou ochotni se na takovou situaci dobrovolně a s nadšením připravovat. Chtěli by mít proto doma v komoře útočné pušky a kulomety. Nechci zesměšňovat projevy vlastenectví, ale nemohu se nezeptat, proti komu bychom měli válčit? Dělali jsme si z toho srandu v době, kdy válka Východu proti Západu byla docela reálná a to snad i v té konvenční podobě. Nedošlo k ní proto, že i ti největší magoři na obou stranách si dobře uvědomovali, že by přerostla ve válku jadernou a byl by konec. Nejenom, že se na tom nic nezměnilo, ale jaderné zbraně a prostředky jejich použití se vyvinuly k dokonalosti. Na koho si teda počíháme s tou flintou? Že by na nešťastníky, kteří utíkají před jinou válkou nebo lepším živobytím? To doufám asi ne. Nebo snad na teroristy? U nich je ten problém, že ty skupiny bláznů a fanatiků nepůjdou do Evropy v bojovém šiku a zákopy u Hodonína nám tak budou k ničemu.

Je asi patrné, že se mi tento trend nelíbí. Armáda je jistě potřeba, ale asi v jiném smyslu než se nám někdo snaží vysvětlit. Mocnosti udržují strategickou rovnováhu a konvenční prostředky by měly být použity na urovnání konfliktů ve světě, kde toho sami nejsou schopni. Tam by také měli být nasazeni perfektně vyzbrojení a vycvičení vojáci, kteří si takovou práci dobrovolně zvolí. Tedy profesionálové, ne tatíci nasoukaní do maskáčů ani kluci s povinným půlročním výcvikem, během kterého si šestkrát vystřelí. Těchto profesionálů si také vážím, protože ti si nehrají na vojáky, ti vědomě riskují život. Raději budu kripl, než ten, kdo z nějakého důvodu přišel o tu část dětství, kdy kluci takové hry pořádají, a teď se to na stará kolena snaží dohnat. Já jsem se kolem svého desátého roku vyblbnul dostatečně a také věřím, že mladého muže zocelí lépe lopata než kvér.