Zajímavý blog. Sice mě ty fráze jako "závod jsem si užil" také rozčilují, ale neberu je až tak vážně.

Jsou totiž dvě kategorie sportovců - ta jedna neumí hovořit s médií, a tak jsou odkázáni na naučené fráze, aby se vyjádřili aspoň trochu inteligentně a přitom pokud možno neřekli "nic, co by bylo možné použit proti nim". Hlavně v kolektivních sportech jsou pak i mediálně školeni, jak mají odpovídat - např. co nejvíce zdůrazňovat "týmovost".

Druhou skupinu tvoří ti, kteří jsou schopni zformulovat vlastní myšlenku. Do této skupiny patří i originály jako např. Jaromír Jágr a Lukáš Pollert, jejichž rozhovory byly vždy skvělé....

Ja například nemám rád, když na začátku fotbalové sezóny nějaký tým prohlásí, že jeho cílem je záchrana. Jasně, třeba od nováčka soutěže může znít zvláštně, kdyby vyhlašoval boj o titul, ale zázraky se dějí. Leicester v anglické lize, Řecko na ME 2004. Letos francouzskou ligu vyhrálo Lille, a ne miliardova Paříž.

Ale pak jsou taky případy, například jako už někdo zmiňoval orla Eddie, kde už ta samotná účast je prostě vítězství.

Mně sport moc nezajímá, ale přečetla jsem článek i diskusi. Tím, že je to oblast mimo můj obzor, třeba se pletu a máte pravdu vy a diskutéři, ale na druhou stranu, co byste čekali? Že bude sportovec říkat, jak je nadšen z dvaašedesátého místa nebo se má zhroutit? Je to podle mého takové klišé, každý je rád, že se tam dostal a soutěžení ho snad baví, tak řekne, že si to užil. Nenapadá mi nic rozumného, co by se při nevalném umístění dalo říci a uspokojit tím davy přihlížejících.

Autor blogu upozorňuje, že to proklamované "užívání si závodu" je nepřirozené (pokud tedy jde o skutečného sportovce, jehož cílem je touha být nejlepší). Při nevalném umístění je asi lepší říci upřímně něco ve smyslu, že na rozdíl od soupeřů náš borec udělal chyby, které rozhodly", resp. přiznat, že ostatní byli lepší a tak bude nutné o to víc trénovat, aby příště zvítězil.

Není proto třeba vymýšlet cokoliv "rozumného", stačí být sám sebou a být upřímný jako třeba vždy byl Jaromír Jágr nebo Lukáš Pollert....

Motivace pro účast na hrách může být různá. Někdo jede s touhou vyhrát, někdo s touhou zúčastnit se. Takhle se zúčastňoval ZOH slavný "orel" Eddie Edwards, či všichni možní potomci argentinské rodiny Simari-Birkner. Pochybuji, že by měli sebevědomí na takové výši, že by mysleli na vítězství. A když už, tak nad sebou samými, můstkem, či sjezdovkou. OH je svátek sportu se spornou sportovní hodnotou. V tom souhlasím s Lukášem Pollertem. Chtěl bych kupříkladu vědět, jak by dopadli naši kajakáři, kdyby se mohl zúčastnit nejen zlatý Prskavec, ale i Přindiš, Tuna a Hradilek. Byly by i další medaile? Možná. Rozhodně výkonnostně převyšují mnoho zúčastněných, kteří si jen přijeli okusit atmosféru svátku sportu vedle svých sportovních vzorů. Ale i to je dobré. Možnost účasti je třeba každému přát.

Škoda toho úvodního PŠM. Přístup k reprezentaci je ale zajímavé téma, komplikovaná záležitost.

Myslím, že většina českých reprezentantů to opravdu nebere jen jako výlet, uvědomuje si, že to není zadarmo.

Ale ty kecy jedinců, jak si to v poli poražených pěkně užívali, také stojí za pozornost.

Tohle me celkem štve a ne jen ve vztahu k OH. Sportovec postoupi do nejake casti souteze a jde si to uzit. Neřekne "tato šance se už nemusí opakovat a necham tam všechno, abych ji vyuzil..." ze to pak nevyjde je jiná otazka

Když jsem dočetl blog, váhal jsem, v jakém duchu je vlastně napsán a jaké poselství obsahuje, třeba se netrefím, ale zdá se mi že jde o velmi racio pohled. Původní ideály jsou pryč, byznys bývá skoro vždy uspokojen a tak jen individuální pocity jak závodníků, tak diváků. Tak alespoň krapet zpestřím blog, vyjádřením dvou našich známých, v jednom případě již bývalého sportovce.

„Ono se sice říká, že olympiáda je svátek, ale podle mého je svátek, když se člověk zastaví a v klidu si odpočine, dá si dobrou snídani nebo oběd, případně dvě deci skvělého červeného vína. To je pro mě svátek, olympiáda rozhodně ne.“ — Lukáš Pollert český kanoista, lékař a vodní slalomář

„Každý závod beru stejně, olympiádě říkáme čínský přáteláček.“ — Ester Ledecká česká alpská lyžařka a snowboardistka, dvojnásobná olympijská vítězka.

Já to z Hané na ty vinice moc daleko nemám, presto se v rámci cr citim jako cech, ne jako moravak, Slezan nebo sumavak

Cítím to stejně. Taky mě ty žvásty někdy dokážou vytočit.