Příliš dlouhé předjaří a něco o kosech

Když mám odpovědět na otázku, které období roku mám nejraději, váhám. Nejraději mám asi tu dobu, kdy jedno období přechází v druhé. Červnové završení jara, indiánské léto, první sníh a předjaří. A také mám rád kosy.

Do lesa chodím prakticky denně, takže mohu vytrvale čekat na první příznaky změn, které signalizují nové období. Mám asi rád změnu, ale ne tu překotnou, více než revoluční, mi vyhovují změny evoluční. Když je ten přerod příliš rychlý, trpím pocitem, že nestihnu postihnout všechny detaily, a než se vzpamatuji, bude vše jinak. Příliš pomalá nebo chaotické proměna přírody ve mně zase vyvolává pocit, že není něco v pořádku. Právě tak to vnímám letošní rok.

V lednu rozkvetly některé keře, v únoru podléšky a o krokusech a sněženkách ani nemluvě, u nich mám pocit, že kvetou tak porůznu už od Vánoc. První signály předjaří si obyčejně nespojuji jen s prvními květy, ale i s barvou lesa. Špatně se to popisuje. Když se dívám z jednoho vršku přes údolí na listnáči porostlý svah druhého, tak se v určité době začne cosi dít s šedohnědozelenou fasádou toho lesa. Růstem a naléváním pupenů začne pomalu převládat v korunách zelená barva, ke které se přidává žlutá, a tento proces trvá do té doby, než vyraší první listy. Od té chvíle začne být svah strakatý, protože různé druhy stromů se olistí v jinou dobu a mladé listy mají různé odstíny zelené. Posléze každá dřevina jindy a jinak kvete a také se jindy a jinak začnou k podzimu zabarvovat listy do odstínů okrů a červení.

Letos je zmíněný svah trochu skvrnitý už od února. Je to asi tím, že na jarní teploty reagují různé stromy různě. Některé se nechají vysokou teplotou zmást a začnou pučet, jiné mají kdesi uložená astronomická data a poctivě čekají na pravidelností neměnné prodloužení dne. Mají to tak i leckteré byliny. Sedmikrásky vykvetou, kdykoli na pár dní teplota odpoledne atakuje deset stupňů, podběly však začínají kvést až teď, přestože před měsícem bylo o deset stupňů tepleji. Počasí možná mate i některá zvířata. Už dlouho poslouchám noční koncerty mrouskajících se koček, takže se dá vzhledem časnému nástupu sezóny očekávat, co se koťat týče, úrodný rok. Naši místní kosové jsou však mazáci a na jejich každoroční rituály nemá počasí žádný patrný vliv.

Pro kosy mám vysloveně slabost, a tak jimi ukončím i toto předjarní rozjímání. Před mnoha lety jsem je pozorně monitorovat. Začalo to tak, že se u nás zahradě usídlila kosí rodina. Brzy se stala středem zájmu našich, kdysi malých dětí. Sám jsem je pak vydržel pozorovat celé hodiny. Děti chtěly trička s kosy, pohádky o kosech a nakonec i kosí říkanky a písničky. Co by člověk pro děti neudělal...  Postupně z toho byl celý soubor písemností, pak knížka a pak i zpěvník. Toto je jen taková kosí ochutnávka:

Kosí

Na zahradě v živém plotu
ztratil pan kos černou notu.
Smutně pískal, byla nová
s nožkou, s bičem, osminová.
Našla ji po ránu zlodějka straka,
teď v kosí oktávě vysoko kráká.
„Nejde to poslouchat!“slyšela od sovy,
kosům ji vrátila do černé osnovy.

Kos a žížala

V orosené trávě 
hledal pan kos žížalu
vylézala pomalu
právě
když
patrně myš
vyrušila toho kosa
odletěl
a shodil květináček
a že byla rosa
tak jakoby nic 
si začal sušit 
černý fráček.

Kosa nostra

Přistál kos zostra
na větvi třezalky,
za chvíli celá kosa nostra
tahala z pod keře žížalky.

Žárlivá
Poněkud úkosem 
hledí kos za kosem,
to protože k osice
s ním ulétla kosice.

Orientální
Dnes máme večeři z orientu, 
abychom nejedli sami jen tu,
nasypeme za malý obnos
kosům do krmítka kos-kos.

Historická (poučná)
Četl jsem v tlusté knize cosi
a říkal si: co ti naši kosi?
Ti nemají problémy s historií,
klidně si ze dne na den žijí.
Netrápí je tak dějiny kosí,
ani co se říká, ani co se nosí.
Třeba se u nás časem počeští,
teď ale klidně suší se po dešti.
Tu přiletěl kos s bílými flíčky,
ten co mi rád tahá za tkaničky
a říká (vážně, nemá to od nás):
pravdu má stejně KOSmas.

Kosi a pštrosi
Pštros s pštrosicí a s pštrosáčaty -
Eliška jazyk si láme.
Kos s kosicí a s kosáčaty -
lépe se říká a lépe je známe.
To oni se u nás na zídce zapýří
a pak si slétnou na lísku,
hlavy nám často strkají do jiřin
a vůbec nikdy do písku. 
Kosení
Jednoho dne při trávy kosení,
špatně jsem došlápl v úhoru zkosení,
zařval jsem bolestí a čela rosení
skropilo stébla vzrostlého osení.
Kosi se smáli od deště zrosení:
prý jenom kosům vlastní je kosení.