Možná se tento název vžije a v budoucích učebnicích dějepisu si budou děti připomínat poslední revoluční vzplanutí našeho národa proti utlačovatelům, kteří bestiálním způsobem sáhli na právo hostů kouřit a právo hostinských krást.
Aby bylo jasno, ač nekuřák, principiálně nesouhlasím s touto podobou protikuřáckého zákona a výhrady má i k EET, fascinuje mě však, že v zemi, která je stižena takovou spoustou nepravostí, je toto druhořadé téma tak diskutovaným problémem a vyvolává takové vášně. Dokonce mě napadlo, že by to mohl být záměr. „Veďte vášnivou společenskou diskusi o vodních dýmkách a možnosti či nemožnosti kouření pod pergolami zahrádek, milí občánkové, a nepleťte se nám do zahraniční politiky, fatálních ekonomických zákonů a kompetencí ústavních činitelů. To vám nepřísluší, udávejte se kvůli nevydaným účtenkám, vajglům a smradu pod okny. My to budeme proaktivně řešit.“
Vnímám, stejně jako mnozí jiní, že zásahy do občanských svobod začínají malichernostmi, ale také si myslím, že protesty a ona společenská diskuse má mít charakter sestupný, tedy od záležitostí zásadních k těm méně podstatným. Tím spíše to platí o boji proti kouření a daňové morálce. Obojí je principiálně správné, správné nejsou jen některé prostředky, jakým je ten boj prováděn. Pokud je právo kouřit nezpochybnitelným osobním právem, měl by také kuřák nést veškeré důsledky. Proč by měl zdravě žijící člověk v rámci solidarity dotovat ze svého „nevyčerpávaného účtu zdravotního pojištění“ toho, kdo si své zdraví vědomě a systematicky ničí a svůj účet za život několikanásobně „přečerpá“. Ten princip solidarity má platit pro ty, kteří mají nějakou genetickou predispozici nebo prostě smůlu, ale ne, když si někdo vědomě škodí, kouřením, drogami, alkoholismem i třeba život ohrožující obezitou. Systémově je to asi těžko řešitelné, ale požadovat, aby ten, jehož zdraví dotuji, mi nesmrděl do ksichtu, mi nepřijde nikterak nepatřičné.
Stejné je to s daněmi, proč má být některé podnikání z hlediska daní exaktně kontrolovatelné a jinému byznysu má být umožněno existovat na základě daňových podvodů? Co si budeme nalhávat, většina hospod končí kvůli EET ne proto, že jim znemožňuje podnikání vlastní procedura a náklady elektronické kontroly, ale proto, že zisk těchto podniků pramenil z krácení daně za neevidované položky prodaného jídla a zvláště pití. Tímto opatřením se onen zisk smrskl na takovou úroveň, že příslušný podnik je třeba na hraně rentability a o nějakém velkém zisku si mohou majitelé nechat jen zdát. Nevím, jestli stojí eventuální „výjimkování“ zákona za to, aby byla zachována hospodská kultura, nebo prostě nerentabilní hospody být nemají a lidé se mají na malých vsích místo v hospodě potkávat u soudku, lahvinky a grilovaného čuníka na svých zahradách. Tam se také mezi sebou mohou svobodně dohodnout, jak to bude s fajčením.
Tyto dva „hospodské zákony“ jsou plošně kritizovány a vypadá to, že se proti nim staví jen hrstky „pomatenců“ z řad zdravotníků a „výběrčích daní“. Jelikož všude, kde se fyzicky i virtuálně nacházím, je to podrobováno zdrcující kritice, musí existovat onen „paradox skryté hmoty“. Protože když straně a jejímu vůdci, jejichž tým první zákon připravil a druhý schválil, stále rostou preferenční hlasy, musí jim ty hlasy někdo dávat, a ten někdo se nikterak nezapojuje do veřejné diskuse. Tito lidé jsou jakousi skrytou „agrohmotou“, která je podobná té „skryté rudé hmotě“ volící komunisty, ale nikdy a nikde se ke komunistům nehlásící.
Švejkovský naturel našeho národa má své nepochybné přednosti, jsme přizpůsobivý a proti různé zvůli odolní. Postěžujeme si, zanadáváme si, a když je to už špatně snesitelné, uchýlíme se na chaty, chaloupky, zahrádky a ke svým koníčkům, kde přežijeme, dokud to nepřejde. Třeba i dvě, tři generace, než se staneme součástí změn, které zajistí někdo jiný. A těm, co tak dlouho čekat nechtějí, se vysmějeme a posléze jim nasadíme psí hlavu. Bylo to tak a je to tak stále. Snad kdyby nám ještě po tom zákazu kouření v restauracích omezili konzumaci piva nebo ho dramaticky zdražili, to už bychom vytáhli asi i do ulic.
