Pro bezvěrce má manipulace s embryi etický rozměr a v této rovině se vede i diskuse. Církev ochranu života chápe jinak, ale teologická argumentace může být překvapivě složitá a je těžké pro ni hledat oporu i u církevních autorit
Často je odmítavý postoj křesťanských církví a některých věřících k veškerým zásahům do procesu lidského rozmnožování prezentován jakousi paušální frází, že: bůh dává život a člověk tedy nemá právo cokoli v této oblasti ovlivňovat. Nu, rozeberme si to.
Předpokládám, že ani nejbigotnější katolíci nezpochybňují biologickou podstatu vzniku živého tvora včetně člověka, takže dál budu pracovat s premisou, že kromě prvotního stvořitelského zásahu bůh netvoří vlastní lidské bytosti, ale vkládá do nich jejich lidství, tedy to, čemu se obecně říká duše. Má-li tedy podle věřících člověk duši, nabízí se prostá otázka, jak a kdy k ní přijde.
Tímto problémem se zabývají lidé už velmi dlouho a nevyhnul se ani křesťanským učencům, na jejichž myšlenkách je celá teologie postavena, například sv. Augustýnovi a Tomáši Akvinskému. Dovolím si v této souvislosti podotknout, že ač ateista, chovám k těmto dvěma velikánům značný respekt, a to už jen proto, jakou brilantní filosofií disponovali v „temném“ středověku, respektive sv. Augustýn na sklonku starověku. Tento respekt má i současná církev, takže se podívejme, co o této problematice křesťanští filosofové napsali.
V období raného křesťanství panovaly i názory, že všechny duše stvořil Bůh hned na samém počátku. V Genesis se však praví, že Hospodin postupně tvořil, až nakonec vytvořil člověka z prachu země a pak mu vdechl duši, což se stalo oficiální církevní doktrínou, zvanou kreacionismus. Takový názor však problematizuje dědičnost prvotního hříchu. Nedědí-li se duše od rodičů, proč nejsou děti bez hříchu a musí být pokřtěny. Tento problém vyřešil Tertulliánus (kolem roku 160-220), když naopak prohlásil, že duše se dědí z otce na dítě semenem (traducere). To však bylo záhy označeno za kacířství, protože to předpokládalo hmotný původ duše.
Později to měl rozseknout sv. Augustýn (354 – 430), ten se však dostává do nezáviděníhodné situace. Na jedné straně má hájit existenci prvotního hříchu a na druhé straně kreacionismus. On je však takový „formát“, že ve spisu List 190 normálně přiznává, že si vůbec není jistý, jak to je (bohužel z této pokory si mnoho jeho následovníků příklad nevzalo).
Tomáš Akvinský (1225 – 1274) byl přesvědčeným kreacionalistou a otázku prvotního hříchu vyřešil velmi elegantně. V Sumně teologické deklaruje, že dědičný hřích se přenáší semenem (odpusťme Tomášovi, že nevěděl, že je i nějaké vajíčko) jako dědičná nákaza a nemá to nic společného s převodem rozumové duše. Tento závěr se stal součástí oficiální teologie, ale vyvolává logickou otázku: Nepřenáší-li se duše semenem (vajíčkem), kdy je božím zásahem vložena do plodu. Tak, a jsme konečně u merita problému.
Tomáš Akvinský chápe vznik plodu velmi “biologicky“. Bůh vdechne duši až teprve tehdy, když plod postupně získal duši vegetativní a posléze smyslovou, které mu tedy nejsou dány „shůry“, ale prostě se vývojem plodu vytvořily. Pak až je ve zformovaném těle stvořena duše rozumová. V Sumně teologické jasně popírá, že by embryo mohlo získat ze semene rozumovou duši, přičemž to není myšleno tak, že člověk má tři duše, ale že dochází v jedné duši ke kvalitativním změnám, přičemž ta poslední je božské podstaty. Současným jazykem by se dalo říci, že plod získává postupně vegetativní a smyslové funkce, načež až Bohem vložená duše dá vzniknout vědomí, což ve své podstatě (kromě toho božského zásahu) docela koresponduje s biologií.
Vraťme se ale k otázce, kdy to tělo rozumovou duši přijme? Tomáš je opatrný, a tak říká: duše (rozumová) je stvořena, když je tělo plodu schopné ji přijmout. Nepřipadá mi nikterak násilný výklad, že je to tehdy, když má embryo již lidskou podstatu, tedy má rozvinuté vegetativní i smyslové funkce. To konečně koresponduje s teologickým principem „vzkříšení těl“. Docela logicky působí Tomášovo přesvědčení, že vzkříšeno bude jen to, co je již lidskou bytostí. Vzkříšení embryí působilo poněkud absurdně tehdy a působí to tak stále.
Bylo by dětinské, žádat od Tomáše Akvinského rozhřešení, v jaké lhůtě je možné provést interrupci. Patrně ve svých úvahách nedomyslel všechny důsledky tezí, které bychom dnes mohli označit za bystrozrace vědecké, nicméně je s podivem, že církev, která se učení Tomáše Akvinského neustále dovolává, se v tomto bodě rozhodla mlčky se od jeho stanovisek distancovat.
Snad to tak nebude navěky, neboť s evolucionismem se církev již dávno smířila, protože stačí šest dní stvoření volně interpretovat a v Bibli nebude nic, co by odporovalo evoluci. Naopak, kniha Genesis je „dokonale darwinovský text“, protože se v ní praví, že vše probíhalo postupně od jednoduššího ke složitějšímu, od neživého k živému, od rostliny ke zvířeti a od zvířete k člověku. Oproti tomu se „obrana života“, který se nachází ve fázi embrya, jehož se dovolává katolická církev, jeví jako fundamentalistická bigotnost.
Nakonec bych rád zdůraznil, že v tomto článku jsem neměl v úmyslu zaujímat stanoviska k diskusi o etice interrupce či manipulace s embryi, ale pouze rozporuji pochybné argumenty, kterými se někdo snaží ovlivňovat veřejné mínění v oblasti, ve kterých nemusí být klasická teologie v žádném zásadním rozporu se současnou biologií ani etikou.
