Multikulturalismus nefunguje, multikulturalismus existuje

Připadá mi naivní se ptát, zda-li multikulturalismus funguje? Já bych se nejdříve zeptal, co si kdo pod pojmem multikulturalismus vlastně představuje. Je totiž značný rozdíl mezi určitým procesem a ideologií.

Současná krize islámského světa a vlna migrace ledaskdo přiměly přehodnotit názory na soužití lidí jiných kultur a náboženství. Bylo by divné, kdyby to tak nebylo. Máme také možnost cestovat, a tak se osobně seznámit s jinými kulturami a konečně disponujeme množstvím pohledů, které nám zprostředkovávají média. Vlastní zkušenost je vždy dobrá, ale myslím, že to není zdaleka jediný faktor, který utváří náš pohled na jinou kulturu. Hodně záleží na tom, jakou zkušenost uděláme a stejné je to u těch zkušeností zprostředkovaných, tedy z jakých zdrojů čerpáme.

K faktoru určitých zkušeností je nutno ještě přičíst historické znalosti, ale také mýty, předsudky a konečně i naši osobní charakteristiku, která nás činní smířlivými a empatickými nebo na druhé straně spektra egoistickými a nenávistnými. Většina lidí vnímá cizí kulturu v jejím vlastním prostředí spíše neutrálně a k vlastní zkušenosti přistupuje jako k exotickému zážitku, což byl dlouhou dobu poměrně standardní stav. Změna nastane, když máme dlouhodobě v cizím prostředí žít, nebo když se ona cizí kultura přestěhuje k nám. Takováto zkušenost s jinou kulturou, potažmo s jiným náboženstvím pak značně ovlivňuje náš postoj k multikulturalismu jako takovému.

Multikulturalismus ve své nejobecnější podobě je jev starý jako lidstvo samo. Dějiny světa jsou dějiny multikulturalismu. Různé kultury a náboženství se odnepaměti střídají, vytlačují a hlavně se ovlivňuji. Většinou to byl proces pozvolný, ale v historii je i řada velmi překotných změn, které většinou přinesly především války. Důsledky válek a vojenských výbojů učinily často kulturní a náboženské změny v řádu desetiletí. Vzpomeňme si na islámskou expanzi v 7. a 8. století nebo třeba křesťanskou expanzi v Novém světě o necelých tisíc let později. Už jenom z těchto dvou příkladů je patrné, že hranice mezi přirozenýma a umělým vznikem multikulturního prostředí je velmi nejasná hranice a je také zřejmé, že tento proces souvisí s šířením určitého náboženství, přičemž se však dá konstatovat, že náboženství je spíše druhotným faktorem, tím primárním motivem byly vždy záležitosti mocenské a ekonomické.

Z toho se dá lehko usuzovat, že ani překotný vznik multikulturních států nebyl nějakým ideologickým počinem, nikdo asi neplánoval různé expanze jako prostředek vytvoření multikulturního prostředí. Je jasné, že z těchto pohnutek neprobíhalo osídlení Ameriky černochy a později, v 2. pol. 20. stol. masová migrace Arabů a jiných etnik z bývalých kolonií do Francie, Belgie či Nizozemí a konečně ani významná migrace Turků do Německa. Ty důvody byly i geopolitické, ale především ekonomické a také v zásadě oboustranně výhodné. V severní Africe a na Blízkém východě byla bída a západní ekonomiky prodělávaly ekonomickou konjunkturu a trpěly nedostatkem levné pracovní síly.

Multikulturalismus jako ideologie vznikl až v 60. letech 20. století v Kanadě, kde šlo o politické sjednocení frankofonního a anglofonního obyvatelstva. Kanada v roce 1971 přijala multikulturalismus jako státní ideologii, kterou má dodnes.  V případě USA a zmíněné Kanady to však je spíše taková „z nouze cnost“, protože tyto státy jako multikulturní vznikly a nic jiného než multikulturalismus prosazovat nemohou, protože do důsledku vzato, by zde všichni byli kromě původního indiánského obyvatelstva cizinci. I evropský multikulturalismus je jako ideologie jednoznačně ovlivněn situací, která má příčiny v již zmíněné migraci z 2. pol. 20. století. K tomu je nutno připočíst velmi starý židovský element a naopak docela nedávnou migraci obyvatel z Asie (Vietnamců a Číňanů) a států bývalého Sovětského svazu. Zásadní vliv pak mají důsledky migrace z počátku tohoto století.

Zjednodušeně by sedalo říci, že ona ideologie vzniká (v Americe i v Evropě) jako důsledek toho, že tu z různých důvodů vzniklo multikulturní prostředí a je tedy nutné hledat ideologickou platformu, na jejímž základě by taková společnost mohla fungovat. Tomuto počinu se dá těžko něco vytknout, jinou otázkou však je, jak byla taková ideologie v praxi aplikována. Události posledních let ukazují, že došlo k velkému množství chyb, které se v plné míře začaly projevovat s krizí islámského světa a vykrystalizovaly v aktuální vlně migrace. Tato migrace je totiž jiná, má na jedné straně charakter válečných uprchlíků a na druhé straně ekonomických migrantů, kteří nemohou nebo nechtějí setrvávat ve svých zemích, ale většinou již nepřichází zaplnit volná místa na trhu práce. Stávají se tak přítěží, kterou se snaží někdo obhajovat ideologií multikulturalismu, tedy tím, že to prostě bude fungovat, protože to tak je přirozené a správné. Docela zjevně se ukazuje, že tomu tak není, že ten „přirozený“ proces má meze v míře. Obecně bych řekl, že právě ona nemíra ve spojení s hůře přizpůsobitelnými a asimilovatelnými příslušníky jiné kultury a náboženství je příčinou problémů. S malými skupinami cizinců, neřkuli s jednotlivci to bývá snadné, se vznikem milionových komunit přibývají problémy.

Když už jsem začal rozebírat ideologii multikulturalismu, slušelo by závěrem ji také teoreticky definovat. To může pomoci k ujasnění si vlastního postoje (konstruktivního postoje) k této problematice:

Liberální multikulturalismus je založen na liberálních hodnotách, jako je rovnost před zákonem a svoboda, jak osobní tak i náboženská, ekonomická nebo i politická. Vytváření identity neomezují žádné závazné a stálé cíle. Žádná skupina nesmí být utlačována kulturami jinými a všechny kultury by si měly být rovny. Tento proud je zaměřen zejména na jednotlivce a jeho začlenění se a vytvoření občanského společenství rovnoprávných osob. Proklamovaným modelem soužití je integrace odlišných: veřejný prostor by měl fungovat neutrálně (kulturně, etnicky) a kulturní odlišnosti jedince by měly být ponechány do osobního života. Odmítá jakoukoliv formu nacionalismu, protože ten vylučuje osoby, které jsou součástí státu, společnosti

Pluralistický multikulturalismus je ve své podstatě téměř totožný s  komunitarismem. Z tohoto vyplývá, že nejdůležitější pro život jednotlivce ve společnosti je komunita – skupina se stejnou kulturou a specifickou kolektivní identitou. Klade důraz na odlišnost – kulturní rozmanitost. Každá kultura by měla být vnímána jako samostatný celek, do kterého by nemělo být zasahováno, ale naopak by měl být podporován v samostatnosti. V oblasti vzdělávání se klade důraz zejména na „multikulturní gramotnost“. Celá společnost by měla mít znalost o zvláštnostech minoritních sociokulturních skupin, ale i naopak daná skupina by měla znát, jak pracuje dominantní kultura.

Kritický multikulturalismus patří k nejnovějším proudům, protože vznikl až v 90. letech 20. století. Společně jako další proudy zdůrazňuje přítomnost odlišností ve společnosti, ale spíše je chápe jako učební nástroj pro jedince, který by si tak měl uvědomit, jakým způsobem jsou utvářeny naše hodnoty, identita a pohled na svět. Na rozdíl od pluralistického multikulturalismu se kritický tolik nesoustředí na oslavu kultur. Soustřeďuje se zejména na to, jakým způsobem ekonomicky, sémioticky, politicky, výchovně a institucionálně vzniká. To znamená, že se snaží ukázat nerovnosti v přístupu kulturních skupin ke vzdělání a rozdělování zdrojů a usiluje o napravení těchto nerovností. 

Poznámka: Kurzívou psaný text je po ověření věcné správnosti čerpán z Wikipedie