Měl bych na takové vyjádření nárok, kdybych mohl argumentovat nějakým evidentně hloupým blogem? A mohli by se oprávněně cítit dotčeni i ti autoři, kteří jindy a jinak úplně stejným způsobem paušalizují?
Pominu-li oblasti, jako je ta v perexu, ve kterých je velmi subjektivní jakékoli hodnocení, je definování velkých celků a soustav složité, což platí zcela obecně pro jakékoli velké množiny s mnoha podmnožinami, které nejsou homogenní. Každý asi chápe, že na základě definice jedné nebo několika zcela různorodých podmnožin z mnoha, které tvoří celek, je onen celek těžko popsatelný. Bylo by pošetilé se o to pokoušet v teoretické matematice, stejně jako v jednoduchých praktických problémech. Na základě krátké procházky po okraji rozsáhlého lesa není možné definovat charakter lesa o mnoha čtverečných kilometrech. Převažují-li okolo naší procházkové trasy duby, nic nám nedává záruku, že dub bude dominantní dřevinou celého porostu. Matematici mají poměrně složité metody, jak velké soustavy definovat (třeba pomocí fraktálů) a v případě lesa nám nezbude nic jiného, než ho prozkoumat. Když nechceme jednotlivé stromy počítat, tak alespoň musíme vytvořit soustavy dílčích homogenních částí a na jejich základě pak ten les popsat.
Proč tak obšírně tento princip popisuji? Inu proto, že tato metodika platí obecně, v případě lesa se jí bude řídit každý svéprávný člověk, ale v jiných oblastech tyto principy mnozí zcela ignorují. Paušálně hodnotíme příslušníky národů, etnik a náboženství, od pasu pálíme charakteristiky obyvatel regionů, měst nebo třeba profesí. Vznikají tak archetypy agresivních Němců, líných Řeků, pracovitých Japonců, fanatických muslimů, slitovných křesťanů, mírumilovných budhistů, arogantních Pražáků, zakomplexovaných Brňáků, hrdých Valachů, roztržitých matematiků, pedantských účetních, hloupých policistů a tak dále. Ona paušální hodnocení jsou někdy pronášena i bez té pomyslné procházky po okraji systému, tedy bez osobní znalosti té či oné skupiny, a prakticky vždy bez znalosti analytické, protože ta není většinou reálně možná a navíc hodnocené ukazatele bývají vesměs subjektivní.
V takové té „lidové slovesnosti“ o nic nejde, obyvatele států, měst, regionů a profesí se vzájemně špičkují a také jsme vždy jaksi podvědomě potěšení, když onen archetypální popis na někoho sedí. To nás utvrzuje o jeho správnosti, přičemž ignorujeme příklady, které se do příslušné definice nehodí. Příkladně si vůbec nemyslí, že by byli Němci pracovitější, než my. Vytvořili si pouze efektivní systém, z jehož fungování profitují. Naopak Řekové si vytvořili systém sebezničující. Abych nebyl špatně chápán, nepopírám, že nějaké obecné charakteristiky existují, což souvisí s historií, genetikou nebo třeba s klimatem. I náš za příklad sloužící les je nějak předdefinován. Víme, že v Brdech nebudou žádné palmy, z důvodu absence písečných půd tam bude málo borovic a z důvodu dlouhodobého lesního hospodaření bude dominovat smrk a jako původní dřeviny různé listnáče s převahou dubu.
Problémy začnou, pokud se na základě nějakých paušálních charakteristik vytvoří cosi jako veřejné mínění, které ovšem přeroste rozměr hospodských tlachů a začne ovlivňovat společnost jako takovou. V takovém případě je velmi pravděpodobné, že společenského klimatu využijí i politici a nastane nekontrolovaný koloběh příčin a důsledků, jehož výsledkem může být cosi velmi nepěkného. Ukázkovým, a také dostatečně odstrašujícím příkladem z historie je židovská problematika. Z pověr, z mýtů, z nepochopení a z velmi povrchního pozorování byl vytvořen archetyp žida - bohovraha, žida- mamonáře, žida- zvrhlíka, žida- nepřítele. Stačilo pak tyto lidové nálady správně uchopit, přičemž Adolf Hitler, nebyl prvním, ale naopak jedním z posledních, kdo židy použili jako univerzální nepřátele k prosazení svých vlastních zvrácených plánů.
Mám obavu, že jsme se ze zločinů páchaných na židech nijak nepoučili. Kam se člověk podívá, tam slyší paušální soudy na adresu Romů, Asiatů, Ukrajinců a aktuálně především muslimů. Ale nejsou ušetřeny ani sexuální menšiny nebo různí aktivisté, a to i ti, které paušálně zveme radikály. V případě muslimů to cítím asi nejmarkantněji, protože se v této věci snoubí fatální neznalost hodnotitelů a absurdní nepoměr hodnocené skupiny vůči celku s hysterií, předsudky a dezinformacemi. Pokud opět použiji příklad lesa, tak nehodnotíme ono rozsáhlé brdské polesí na základě svých zkušeností, znalostí a úvah, ale podle informací někoho, kdo si v něm udělal výlet po cyklostezce. Tváříme se, že máme jasno, jak celý ten prostor vypadá, charakterizujeme ho a hodnotíme, přičemž máme strach ze šelem, o kterých jsme slyšeli, že tam žijí, a proto se bojíme i zajíců. Co kdyby to byli převlečení vlci!
Na rozdíl od Brd v lese muslimského světa šelmy žijí, to je realita. Konečně lidské šelmy žijí všude, jen někdy a někde více, a také nikdo nestojí o to, aby ti, co odedávna žijí v Brdech, hromadně přesídlili do Prahy, ale to samo o sobě nám neposkytuje nic, na základě čeho bychom mohli ten nám neznámý brdský komplex hodnotit. Jinými slovy, paušálně hodnotit něco paušálně nehodnotitelného považuji za stejně hloupé, jako za každou cenu spojovat nespojitelné. Příslušníky jiných náboženství, etnik, národů a komunit nelze hodnotit podle excesů (stejně tak pozitivních kvalit) nepatrného nepřímo pozorovaného zlomku jejich příslušníků, stejně jako nelze spojovat náboženství a etnikum s problematikou migrace kdykoli, kdy se nám to hodí.
