Nápravník islámských bubáků I.

Alkohol a muslimové. Co je to za boha ten Alláh? Kdo křičí:  Alláhu akbar! Amputace končetin v islámském právu. Andalusie země muslimů. Antikrist. Antisemitismus v praxi. Arabské písmo jako klikyháky a arabština jako skřeky.  

Žijeme prý v době války civilizací. Já si myslím, že žijeme spíše v době střetu kultur a v době krizí (což je naprosto permanentní stav tohoto světa, jen si každá generace v každé době myslí, že ta její situace je nejzoufalejší), jejichž marné řešení nás velmi zaměstnává.  Máme však reálné problémy, a tak se může zdát podivné, že si k nim přiděláváme ještě další. Jako by nebylo dost toho, co se děje v islámském světě, a jak ten negativně ovlivňuje náš svět, se kterým částečně splývá či se s ním stále potkává. Proč ale v takové době všelijak ohýbáme historii a předsudky, mýty a bludy povyšujeme za historické nebo aktuální reálie?

Zbytečná otázka. I to se přeci děje odjakživa, nepřítele je nutno dehonestovat, a pokud by snad nebylo jasné, jestli je to skutečný nepřítel, tak ho je nutné za skutečného nepřítele označit. Děje se to na obou stranách, ale jelikož já mohu posuzovat jen to, co se děje jen na naší straně, budu se zabývat tím, co činíme my, naši publicisté (i „publicisté“), politikové, samozvaní znalci i obecný lid.  Tato rubrika nemá být opakem „islám v České republice nechceme“, nepřeji si žádnou islamizaci Evropy, ale spíše se snažím přispívat k chápání faktu, že s islámem budeme žit jak v Evropě, tak vedle něho ve stále zmenšujícím se a stále více prolínajícím se světě.

SLOVÍK – „A“

Alkohol

Korán zapovídá konzumaci alkoholu, i když Muhammad snad zpočátku spíše brojil jen proti opíjení se, a také se diskutuje, co se rozumí koránským výrazem chamr, je-li to víno, nebo jakýkoli alkohol. Na každý pád obcházení tohoto zákazu je staré jak islám samotný. V islámském světě můžeme vidět striktní zákaz v Saúdské Arábii i velmi liberální přístup třeba v Turecku nebo v postsovětských republikách. Je však jen zažitým klišé, že muslimové seriózně argumentují, že mohou holdovat pití doma a v cizích zemích, kde je Bůh nevidí. To je pouze žert, a podstata utajovaného pití má logiku v tom, že se neskrývají před Bohem, jehož stejně jako křesťané vnímají jako vševidoucího, ale před mravokárci, případně před dopady zákona.

Alláh  

Alláh není muslimský Bůh, ale arabský výraz pro Boha. Stejné slovo používají arabsky mluvící křesťané i židé. Ze samé podstaty vzniku islámu (i křesťanství) vnímají muslimové jediného všem společného Boha, respektují starozákonní patriarchy i proroky včetně Ježíše (Issa), ale za jediného završitele považují proroka Muhammada.

Alláhu akbar

Tato fráze se nazývá takbír, tedy zvolání: „ Bůh je největší“. Kromě sebevražedných atentátníků v řádu stovek ho používají dennodenně muslimové v řádu stovek milionů jako vyjádření souhlasu, výrazu velebení, nahrazují tím potlesk a volí ho k vyjádření emoce, a to kladné i záporné. Formálně se využívá u každé modlitby a kaligraficky ztvárněný takbír je oblíbený v umění. V křesťanství sice nenajdeme adekvátní zvolání, ale stoji za to si uvědomit, v kolika obměnách a situacích si bereme boží jméno do úst.

Amputace končetin

Není zcela běžným trestem islámského práva. V současnosti tento trest existuje pouze v několika zemích, zvláště v Saúdské Arábii, ale ani tam není úplně obvyklý. V minulosti to byl jeden z mezních trestů (hadd), a mohl být uložen za krádež jen za specifických okolností – při překročení určité částky a jen v případě, že ke krádeži nedošlo v bezvýchodné situaci např. z hladu. Byl to tedy běžný středověký trest, který ale do dnešních dob jistě nepatří a je oprávněně kritizován.

Andalusie

Historie tohoto území na Pyrenejském poloostrově slouží na rozdíl od mnohých představ spíše jako příklad relativně dobrého soužití kultur a náboženství. Arabové (později Berbeři) ovládli toto území v roce 711 a v podobě Córdobského emirátu a nástupnických menších států zde žili téměř 800 let a jejich kulturní i etnický vliv je patrný dodnes. Rokem 1492, kdy padla poslední islámská enkláva - Granada, započal úpadek tohoto evropského centra vzdělanosti a kultury.

Antikrist

Antikrist (arabsky Dadždžál) je představitelem zla v muslimské eschatologii (součást teologie zabývající se koncem světa či života) a dá se srovnat s křesťanským falešným mesiášem. Zajímaví jsou jeho „moderní spojenci“, za které jsou prý muslimy považováni Američané, Izraelci, sionisté či ateisté. Ve skutečnosti to takto prezentují jen apokalyptičtí radikálové (jako ke Harun Yahya), kteří se nemohou vyrovnat s frustrací a nenávistí k Západu. Ti takovými příměry vkládají do ruky argumenty různým „odborníkům“, kteří hledají kontroverze i v teologické oblasti, která má v rámci abrahámovských náboženství spíše obsah spojující. U nás se role znalce v otázkách rozdílnosti muslimské a židovské apokalyptiky pasoval sám prezident republiky.

Antisemitismus

Tato forma xenofobie se často prezentuje jako obecný přístup muslimů k židům, ale antisemitismus není „vynález“ islámský, ale produkt spíše evropský, Evropany přes židovské pogromy doveden do zrůdné „dokonalosti“ nacisty. Navíc část židů považuje antisemitismus jako projev boží vůle mající židy přimět k návratu k Tóře. Kontroverze mezi židy a muslimy se v dějinách nijak nelišily od jiných střetů náboženství a kultur. Nový rozměr této problematice dal až vznik novodobého státu Izrael, kdy se skutečně projevila nenávist Arabů k Židům jako důsledek frustrace z prohraných válek, z podpory Západu Izraelcům a ze všeobecné úspěšnosti tohoto malého státu obklopeného muslimským světem. Pro tři čtvrtiny muslimů je pak antisemitismus prázdným pojmem, protože s židy (tím méně s Židy) ani s judaismem nikterak nepřijdou do kontaktu. Paradoxně je pojem arabský antisemitismus vlastně protimluv, protože Arabové i Židé jsou Semité, přičemž antropologicky nelze Žida od Araba mnohdy nikterak odlišit.

Arabové

Arabové, nerovná se muslimové. V současnosti se jedná o více jak 400 milionu lidí žijících v oblasti Blízkého východu a severní Afriky, kteří se mnohdy vizuálně velmi liší. Ne všichni etničtí Arabové jsou muslimové (cca 90%) a Araby je jen čtvrtina muslimů. Zhruba 40 milionů etnických Arabů (nikoli muslimů, těch je výrazně více) žije mimo zmíněnou oblast (20 milionů v Jižní Americe, 5 milionů v Severní Americe, 10 milionů v Evropě, a zbytek různě v Asii a několik set tisíc v Austrálii). Arabové se často sami chápou jako privilegovaná komunita pravých muslimů, nositelů koránského jazyka i písma a historicky i aktuálně je patrná rivalita mezi dalšími dvěma významnými „muslimskými etniky“ – Turky a Peršany (Íránci), přičemž druzí jmenovaní se odlišují navíc šíitským směrem islámu.

Arabské jaro

Arabským jarem se nazývá mohutná vlna demonstrací, protestů, povstání a revolucí od konce roku 2010, kterou zažehla sebevražda Muhammada Buázízího v Tunisku, který se upálil na protest poměrům v zemi. Toto hnutí je těžko paušálně hodnotitelné, protože mnohde se dostala k moci a vlivu islamistická hnutí a radikální politikové (Muslimské bratrstvo v Egyptě), ale bylo provázeno i demokratickými změnami., která však sami o sobě mohou mnohdy působit v geopolitickém smyslu negativně. Na každý pád po Arabském jaru přišla „Arabská zima“, která trvá dodnes.

Arabština

Přijde mi smutné, že se obecná averze k islámu a muslimům negativně odrazila v negativních asociacích vůči arabštině. Bez znalosti arabštiny, jazyka Koránu je nemožné studium této kultury, protože v minulosti byla arabština také jazykem vzdělanců, literátů a básníků. Arabské písmo  je založeno na fénickém typu písma, píše se zprava doleva, nemá velká písmena, ale znaky mají podle polohy ve slovu a větě až čtyři tvary. Vokalizace umožňuje čtení i člověku, který neovládá arabskou gramatiku a vlastní písmo (ne jazyk) není tak těžké, jak by se mohlo Evropanovi na první pohled zdát. Arabské písmo není také jen „médium“, ale má v podobě kaligrafie i hodnotu estetickou a uměleckou.

Ateismus

Arabsky ilhád má přímo pejorativní náboj, protože to slovo souvisí s pohřbíváním. O ateismu se v Koránu přímo nepíše (což je logické, protože ateisté v té době prakticky neexistovali), ale obecně se spojuje s odpadlictvím, které se v Koránu prezentuje pokrytci (munáfiqún), obyvateli Medíny, kteří naoko přijali islám, ale vyznávali dál svou víru. V muslimských zemích se o ateismu příliš nemluví, ale mnoho mladých lidí v liberálních muslimských zemích přistupuje k tradiční víře velmi formálně, případně ji zcela ignorují. Mimo radiální komunity je v muslimském světě zcela respektována jiná víra cizinců, a také jiná víra jiné komunity tuzemců (třeba křesťanští Koptové v Egyptě žijí normálně mezi muslimy). Paradoxně silně věřící muslimové chápou jiné silně věřící, ale nerozumí a pohrdají ateismem, je tak často vhodnější se v osobním styku pro ateistického Evropana prezentovat jako křesťan. 

Azán

Azán je svolání k muslimské modlitbě (salát), které dnes obyčejně neprovádí muezzin z výšiny minaretu, ale veřejný rozhlas.  Azán se skládá ze sedmi krátkých vět, které se dají přeložit takto: Bůh je převeliký (4x)! Vyznávám, že není božstva mimo Boha (2x)! Vyznávám, že Muhammad je posel Boží (2x)! Vzhůru k modlitbě (2x)! Vzhůru ke spáse (2x)! Bůh je převeliký (2x)! Není božstva mimo Boha (1x)! Pokud vám to něco připomíná, nebude to náhoda. Na každý pád to není nic, co by principiálně jakkoli vybočovalo z běžných zvyklostí křesťanských mší.

al Azhar

Byla a je prestižní káhirskou univerzitou. Prodělala mnohé eskapády, ale není to žádná líheň džihádistů. Tato nejstarší universita na světě (byla založená o sto let dříve, než nejstarší evropská universita v Boloni) byla ve zlaté době islámu centrem náboženské tolerance a vzdělanosti, postupně se však s úpadkem islámského světa stala základnou sunnitské ortodoxie, ale v moderní době opět prezentuje svobodomyslné území v ne až tak svobodomyslném světě, kde se vyučují i neteologické obory, ale kde může studovat jen absolvent al Azhar střední školy a cizinec po ročním přípravném kurzu, po kterém musí prezentovat znalost arabštiny, angličtiny a islámských nauk. Velký šajch (rektor) je významnou a respektovanou osobností islámského světa, který značně ovlivňuje směřování islámu. V současnosti má universita nadstandardní styky s Vatikánem. 

Příště si v souladu s abecedou "probereme" pojmy na písmeno "B". 

Zdroje:

Kropáček, L. Duchovní cesty islámu. Praha 1993. (3. vyd. 2003)

Kropáček, L. Islám a Západ: Historická paměť a současná krize. Praha, 2002.

Korán. Praha, 1972. (další vydání 1991 a 2000)

Hourani, A. Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Praha, 2010.

Ostřanský, B. Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. Praha, 2009.

Ostřanský, B. Atlas muslimských strašáků: Aneb vybrané kapitoly z mediálního islámu. Praha, 2014.

Tauer, F. Svět islámu. Praha, 1984

Pavlicová, H. Horyna, B. a kol. Slovník judaismu, křesťanství a islámu