Nápravník islámských bubáků III.

Jak jsou v souvislosti s islámem lidově i mediálně komentovány pojmy jako demografie a demokracie, dervišové a dětská manželství, drogy a duchovenstvo, al Džazíra a džihád nebo drúzové a džizja? Často jinak, než jaká je realita. 

Možná bych se měl zamyslet nad větší frekvencí článků v této rubrice, dokud ještě není zveřejnění neutrálních informací o islámu trestné. To je sice žert, ale i z komentářů je patrné, že by si to přálo více lidí, než oněch deset a půl procenta voličů Tomia Okamury. V reakcích na první díl jsem zaregistroval i relevantní komentáře k obsahu blogu, do čehož počítám také upozornění na překlepy, v komentářích na druhý se díl k věcnému obsahu nevyjádřil téměř nikdo. Svým způsobem je to pochopitelné, protože u jednotlivých hesel nevyjadřuji svoje názory a žádných faktických chyb se doufám nedopouštím. Nicméně komentář k jednotlivým výrazům není jen konstatování faktů (takový blog by neměl smysl, to bych místo toho mohl dát odkaz na nějaký slovník), ale je to jejich popis a výklad, což jistě vytváří prostor pro jiný popis i jiný výklad. Rád tedy přijmu argumentační a věcnou diskusi, naproti tomu nemíním diskutovat o mých pohnutkách. Nevidím důvod se ospravedlňovat za to, že se pokouším objektivně informovat o tom, co je aktuálně předmětem různých pověr a stereotypů. Podrobovat kritice je jistě možné mnoho obecných, stejně jako konkrétních projevů islámu, ale je vždy mít na pamětí míru faktické oprávněnosti příslušné kritiky. Kritika na základě mýtů a dezinformací má podobnou podobu, jakou bylo před více jak sto lety podrobeno židovství, byť ve zcela jiných obecných souvislostech, což je pro mě zcela nepřijatelné.  

D

Dár al-harb/ dár al-islám

Tyto dva pojmy doslova přeloženy znamenají „příbytek války“ a “příbytek islámu“ a nejsou v pravém smyslu slova náboženskými pojmy, neobjevují se ani v Koránu, ani Sunně (což jsou dva primární prameny islámského práva). Jsou to termíny, které vznikly až několik století po působení proroka Muhammada a v jistém smyslu rozdělují svět. Dár al-islám jsou území, na nichž platí islámské právo šaría a jsou pod vládou muslimů. Dár al-harb je podle islámských učenců obecně území, na němž nejsou muslimové v bezpečí, a kde nemohou svobodně praktikovat islám, tedy nikoli území primárně určené k dobytí. Muslimští středověcí učenci předpokládali, že svět bude vždy takto rozdělen a nenastane situace, že někde budou muslimové žít pod nadvládou nevěřících. Nereálnost takto pojatého bipolárního světa zbavila tyto pojmy praktického smyslu, a tak přežívají pouze v rétorice radikálních muslimů a nepoučených publicistů.

Demografie

Tento termín označující vědu o lidské populaci se v souvislosti s islámem vyskytuje poměrně často a dá se vyjádřit aforismem, že: „muslimové dobudou Západ dělohami svých žen“. Statistické údaje poněkud korigují obecnou představu, že se v muslimských rodinách v Evropě rodí několikanásobně více dětí, než v rodinách etnických Evropanů.  Počet narozených dětí v muslimských rodinách dlouhodobě klesá. Ještě v druhé polovině dvacátého století to bylo více jak 5 dětí na jednu ženu, dnes je to 2,1 dítěte, takže pokud roste muslimská populace rychleji než nemuslimská, je to spíše důvodem k zamyšlení, proč mají Evropané tak málo dětí. Z výše uvedeného také plyne, že pokud se podaří zastavit migrační tok, může se stabilizovat i příslušná demografická křivka, ale to však jen za těch okolností, že etničtí Evropané nebudou rezignovat na své rodičovství. Pokud budou, osídlí v budoucnu Evropu ti, kteří se budou ochotni „rozmnožovat“. 

Demokracie a islám

Toto oblíbené mediální spojení se často prezentuje jako protimluv, a není vůbec ojedinělý postoj, že v islámském světě není z principiálních důvodů demokracie vůbec možná. Asi hodně záleží na tom, jak tento poměrně široký pojem definujeme. Je nesporné, že v ortodoxních feudálních státech a komunitách, které se řídí náboženským právem a mnohdy vůbec nemají strukturu demokratických zemí, se o demokracii dá mluvit jen stěží, ale naopak v sekulárních islámských a muslimských státech jsou běžné mnohé demokratické principy, které známe z našeho prostředí. Třeba Turecko se dlouhodobě chovalo obdobně jako evropské země, a pokud se od tohoto trendu aktuálně vzdaluje, je to spíše důsledek autoritářského režimu, který islám zneužívá ke svému prosazení. V teoretické rovině muslimští učenci předkládají různé koncepty, jejichž aplikace může vést k demokratickému uspořádání muslimské společnosti. Mezi často zmiňované pojmy patří idžtihád – svobodný názor na to, co neřeší Korán ani sunna nebo šúra, což je konzultace vedoucí ke koncensu, případně baja, vykládající se jako historický princip, jenž se aplikuje v podobě jakési společenské smlouvy. Jak jsem však uvedl, jsou to teoretické možnosti, Korán, Sunna a z nich plynoucí šaría jsou značnou překážkou demokratický změn v muslimském světě.

Derviš

Asociace, které tento výraz u nemuslimů vyvolává, jsou spíše původu literárního a odráží se v nich určitá lidová tvořivost. Derviš je název pro stoupence súfismu – islámské mystiky. Pod tímto pojmem si není nutné představovat náboženského fanatika, tím spíše se to míjí s představou radikála. Souměřitelným pojmem může být výraz poustevník či žebravý mnich, tedy lidé žijící v chudobě, stranící se společnosti a plně oddaní své zbožnosti. Tato specifikace se více hodí pro počáteční období tohoto směru, později se súfisté počali sdružovat do bratrstev a řádů. Více informací bude prezentováno v hesle "súfismus".

Dětská manželství

Islámské právo tento typ sňatku povoluje, a to za předpokladu, že manželskou smlouvu uzavře poručník dítěte a manželství není naplněno do dosažení plnoletosti. Poté, co dítě dospěje, může od takového sňatku ustoupit, aniž je naplněn. V současné praxi se v tomto ohledu legislativa jednotlivých islámských zemí liší, ale obecně se doba plnoletosti pohybuje mezi šestnácti a dvaceti lety.  Mnohde, zvláště v zaostalých oblastech a rigidních komunitách dochází k porušování zákonných norem, což je oprávněně kritizováno ochránci lidských práv z řad muslimů i nemuslimů, stejně jako některé velmi kontroverzní zákonné normy v Íránu. Také tvrzení, že islám schvaluje pedofilii, nemá oporu v žádných normách, které definují řádný život muslima. Tato obecná kritika se týká pouze nejistého životopisného údaje proroka Muhammada, konkrétně jeho manželství s Aišou, které mělo být v době sňatku šest let, a toto manželství mělo být konzumováno v jejích devíti či v desíti letech. Je neakceptovatelné, pokud někdo omlouvá zvrácené chování čtrnáct set let starým příběhem, či praxí ranně středověkých beduínů, stejně jako obecné hodnocení náboženství podle téhož.  

Drogy

K obecným stereotypům patří představa muslimů jako požívačů a šiřitelů narkotik. Nutno říci, že to jisté opodstatnění má, a to jak historické, tak i aktuální. Oblast Středního východu je odpradávna známá pěstováním máku a konopí, ze kterých se izolují omamné látky, tedy zvláště opium a hašiš. Je nesporné, že tyto drogy byly a jsou v mnohých komunitách užívány, legendami opředeni jsou tzv. asasíni (heslo „asasíni“), což byla náboženská sekta (název znamená „požívači hašiše“), jež se stala synonymem nájemných vrahů a bezmezně vůdci oddaných bojovníků závislých právě na drogách. V dnešní době je zvláště Afghánistán významným pěstitelem a vývozcem opia, což zahrnuje jak oficiální produkci (pro farmaceutické využití), stejně jako nezákonný ochod ohromných rozměrů. Je v této souvislosti zajímavé, byť Korán přímo pojem droga nezná, že muslimům je zapovězeno užívání jakýchkoli omamných látek. Rozpor mezi deklarovaným a realitou je evidentní, a proto je také toto téma, stejně jako alkohol, velmi diskutované a touto problematikou se zaobírá řada fatew (více heslo fatwa). 

Drúzové

Tato náboženská komunita může sloužit za příklad tomu, jak je ošidné házet do jednoho pytle všechny dílčí ideologie islámu. Drúzské náboženství se vydělilo již v raném středověku. Vzešlo z ismailitské větve šíitského islámu a přijalo některé další vlivy, například z řecké filozofie. Zhruba od roku 1050 se drúzská komunita uzavřela vnějším vlivům a odmítla proselytismus (cílené získávání nových věřících změnou jejich původního náboženského přesvědčení). Drúzové byli za své vyčlenění se a zcela neortodoxní praktikování islámu celou historii pronásledováni, a tak není divu, že v moderní době jsou chápáni spíše jako spojenci demokratických sil proti radikálnímu islámu. Mají například značnou autonomii v Izraeli a těší se zde obecnému respektu.  

Duchovenstvo

Islám zavrhuje prostřednictví mezi člověkem a Bohem, což vedle lidské podstaty proroka Muhammada, činí toto náboženství v jistém smyslu „demokratickým“. Všichni věřící jsou si před Alláhem rovni, to ovšem v souladu s reálným stavem světa neznamená, že by všichni měli stejnou schopnost věrouku vykládat a byli s ní stejně obeznámeni. V tomto smyslu je takto privilegovaný člověk označovaný jako šajch - obecně starší ctihodný muž, či álim (pl. ulamá) – učenec. Islámští učenci nebyli nikdy žádným homogenním stavem a nebyli ani strukturně organizováni, žili na panovnických dvorech, byli to učitelé v koránských školách, stejně jako právníci a soudci. Zvláštní kategorií jsou imámové, toto označení má však sunnitském a šíitském prostředí odlišný význam.  U sunnitů je imám ten, kdo vede modlitbu (tedy jakýsi předmodlič; amáma je arabská předložka „před“) a jeho význam záleží jen na jeho osobnosti, kdežto u šíitů je to muž z rodu Muhammadova (nebo je to čestné označení někoho velmi významného a zasloužilého), jenž je jako Bohem ustanovený nástupce neomylný a bez hříchů, což je jistě problematický faktor v případě náboženských vůdců, jakým byl například ajatolláh Chomejní. Obecně platí, že v šíitismu jsou patrné tendence k určité strukturalizaci duchovenstva, což je aktuálně do jisté míry i důsledkem existence Íránu jako náboženského státu.

Al Džazíra

Tato známá panarabská televize vysílá od roku 1996, a přestože má i různé kontroverzní pořady (pořady s kontroverzními osobnostmi), stala se mezníkem arabského světa, protože přinesla divákům do té doby nebývale nezávislý a kritický zdroj informací a názorů. Jméno samotné znamená „ostrov“, sídlí v Kataru a zabývá se prioritně publicistikou. Stanice byla opakovaně nařčena z podpory terorismu, což se nikdy neprokázalo, naopak je zjevné, že je často trnem v oku autoritářským a fundamentalistickým režimům islámského světa. 

Džihád

Je jen málo arabských slov, která vyvolávají takové emoce mimo muslimský svět. Zatímco na Západě nahání toto slovo strach, pro muslimy má vesměs pozitivní konotace, neboť znamená „zbožné úsilí“. Džihád má mnoho forem a podob, přičemž nemuslimská media reflektují pouze jednu, a to „džihád mečem“ (džihád bis-sajf), což je někdy také nazýváno svatou válkou. Vedle faktu, že žádná válka není svatá, v této souvislosti dochází ještě k jinému nedorozumění: akty násilí proti nevěřícím nazývané džihádem se obecně vzpírají islámskému právu. Učenci konstatují, že se s tímto pojmem nemá zacházet lehkovážně, jak činí mnozí západní publicisté i muslimští radikálové. Ozbrojený boj má být chápán jako krajní prostředek k nastolení spravedlnosti, když selhaly jiné kroky. Může být veden proti nevěřícím i muslimům a v rámci boje by měli muslimové dbát zásad vedení války. Je zapovězeno zabíjení civilistů, ničení zahrad a úrody, hubení zvířat, poškozování svatyní jinověrců a je ještě řada jiných zásad, jejichž porušování zbavuje muslimy práva nazývat takový boj džihádem. Je evidentní, jak se tato ustanovení lišila od reálné praxe, což je, myslím, společný prvek pro všechna náboženství a ideologie, nicméně nelze pominout fakt, že významná část muslimů chápe postoje a činy radikálů (tím spíše teroristů) jako projev odpadlictví, tedy počínání zcela proti smyslu víry a islámských zásad.

Džinové

Konečně strašáci v pravém slova smyslu! Víra v džiny patří k základním věroučným článkům islámu. Muslimové věří (tedy někteří věřící muslimové věří) v existenci tří druhů stvořených bytostí nadaných rozumem: lidí stvořených ze země, andělů stvořených ze světla a džinů stvořených z ohně. Džinové jsou v běžném stavu neviditelné bytosti, které na sebe berou různé podoby. Na rozdíl od andělů jsou pohlavní (džinové a džinky) a mohou navazovat s lidmi různé vztahy včetně manželství. Džinové jsou také smrtelní, ale dožívají se výrazně vyššího věku než lidé a mohou být dobří i zlí, přičemž v legendách nalezneme častěji tu druhou kategorii. Je zajímavé, že řada významných středověkých islámských učenců, například Avicena (Ibn Síná), existenci džinů popíralo, a dnešní náboženští myslitelé je chápou spíše jako určitou personifikaci různých přírodních a společenských sil a jevů.

Džizja

Toto označení „daně z hlavy“ se obecně chápe jako diskriminační opatření vůči jinověrcům, což je poněkud zavádějící. Daňové zatížení nemuslimů bylo sice ve středověku vyšší než nemuslimů, na druhou stranu tím byla zaručena ochrana a zproštění vojenské služby. Tento princip se poměrně důsledně a ochotně naplňoval i v praxi, protože konverze k islámu (vždy velmi prostá) byla ze strany podmaněného obyvatelstva díky získaným privilegiím spíše přítěží. Džizja patří minulosti, byť se o její oživení někteří extrémisté snaží.

~~~

Zdroje:

Kropáček, L. Duchovní cesty islámu. Praha 1993. (3. vyd. 2003)

Kropáček, L. Islám a Západ: Historická paměť a současná krize. Praha, 2002.

Korán. Praha, 1972. (další vydání 1991 a 2000)

Hourani, A. Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Praha, 2010.

Ostřanský, B. Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. Praha, 2009.

Ostřanský, B. Atlas muslimských strašáků: Aneb vybrané kapitoly z mediálního islámu. Praha, 2014.

Tauer, F. Svět islámu. Praha, 1984

Pavlicová, H. Horyna, B. a kol. Slovník judaismu, křesťanství a islámu

Wikipedie