Nápravník islámských bubáků IV.

Co je to eschatologie? Jak souvisí Eurábie s expanzí islámu a s extrémismem? Fatalismus není fanatismus a fatwa není ortel. Fiqh je výraz pro islámské právo spíše než šaría a fundamentalismus působí jinak než islamismus. 

Dříve než se podíváme na bubáky začínající písmeny „E“ a „F“, tak si dovolím uvést citát z knihy francouzského islamologa a znalce problematiky Blízkého východu Gillese Kepela „Džihád a fitna“. Jenom podotýkám, že Kepel rozhodně není žádný propagátor islámu, ale naopak střízlivý vědec hledající příčiny a řešení krize islámského světa a zvláště pak problémy evropského islámu.

„Nyní se svádí boj o budoucnost evropského islámu a její význam neunikl těm, kdo sledují záměr vybudovat na starém kontinentu v hlubokém týlu „nevěřících“ tvrz těch, kteří lpí na svém výkladu víry. Proti tomuto nebezpečí není jiné obrany, nežli dělat vše pro demokratickou účast mladých lidí muslimského původu na občanském životě, prostřednictvím kultury výchovy a vzdělání, kteréžto nástroje mohou napomoci sociálnímu vzestupu těchto jedinců a zrodu nových elit z muslimských vrstev. Těm pak může připadnout výsostný úkol dát za hranicemi Evropy novou tvář muslimskému světu, pomoci mu překonat chiméry džihádu a fitny a smířit ho s moderní dobou.“

Netuším, do jaké míry je takový scénář realizovatelný v zemích s výraznou muslimskou komunitou, ale považuji to za obecně smysluplné řešení problematiky jakýchkoli problematických menšin, které jsou a budou, a majoritě v těchto případech nezbývá nic jiného, než iniciovat řešení, která skrze „smysluplné investice“ do oné komunity řeší svůj vlastní životní standard.   

E

Eschatologie

Eschatologií se nazývá disciplína teologie, zabývající se „posledními věcmi“ člověka, případně světa ve smyslu posledního soudu. Muslimské představy, co se děje s člověkem po smrti, jsou poměrně nejisté. V Koránu i v Tradici se uvádí, že duše se vyznačují nepřetržitou existencí, ale zároveň Muhammad praví, že: „Mrtví nebudou vědět, jak dlouho jsou pohřbeni“ a boží soud se má odehrát ihned po smrti. Islámská teologie předpokládá, že přímo do ráje půjdou mučedníci, padlí na stezce Boží a zbožné ženy, které zemřely při porodu nebo v šestinedělí. Muslimské představy o ráji a pekle rozvíjí nejstarší súry Koránu, a ty vynikají svou barvitostí a sugestivností. Obecně se vžila představa, že sebevražedné útoky teroristů mají eschatologickou motivaci, že zbožné muslimy a mučedníky, kteří položili život za islám, čekají v ráji rajské panny, stejně tak líčení pekelných muk pro odpadlíky je velmi naturalistické. Obecně záleží na tom, co je chápáno tím mučednictvím. Sebevraždu Korán naprosto striktně zakazuje, stejně jako zabíjení „civilistů“, tím spíše zcela nahodilých a nevinných civilistů, na druhou stranu je zemřít v boji za islám tou nejušlechtilejší smrtí. Vše se tedy odvíjí od stále rozdílného pohledu a výkladu šaríi.  Soudnému dni předchází Den zmrtvýchvstání, čímž se islámská apokalyptika liší od křesťanské a tyto události jsou spojeny s postavami Goga, Magoga, mahdího, Antikrista (Dadždžál) a Ježíše (Isá), jimž věnuji příslušná hesla.

Eurábie

Tato mediální složenina související s islamizací Evropy se již asi trvale zabydlela v rétorice islamofobie a pojí se často s různými konspiračními teoriemi, které pracují s myšlenkou jakéhosi islámského spiknutí dobývajícího Západ. V této rovině se tak střetává reálný fakt, že muslimská populace v Evropě roste, s mýtem, že je to centrálně řízený proces, podobně jako byla v devatenáctém století „populární“ teorie globálního spiknutí židovského.

Expanze islámu

Expanze islámu je negativně vnímaný proces, jak ve smyslu historickém, tak i aktuálním. Je to z našeho úhlu pohledu pochopitelné, stejně jako jinou kulturou může být negativně vnímána expanze křesťanství. To, že příslušníci jiného etnika šíří jiné náboženství a jinou kulturu vyvolávalo a stále vyvolává kdekoli značné kontroverze. Odhlédneme-li od této samozřejmosti a od vlastních emocí, můžeme se zamyslet nad velmi zajímavými aspekty úspěšnosti islámu. Je v jistém smyslu fascinující představa, jak ještě za Muhammadova života se stala z náboženství malé skupiny beduínů síla přesahující rámec Arabského poloostrova a během několika desítek let vlády jeho následovníků se vliv islámu rozšířil do oblasti zahrnující území od dnešního Tuniska na západě, po dnešní Pákistán na východě, po Kavkaz na severu a k tomu celou centrální část Blízkého východu (to je stav do roku 661; do 1. pol. 8. stol. se po druhé vlně výbojů islámské území téměř zdvojnásobilo). Neméně zajímavé je i to, že je islám stále expandující náboženství, a tím nemám na mysli jen vznik islámských komunit na základě migrace, ale i nenásilnou islamizaci původního obyvatelstva Indie, či Indonésie, které dnes představují státy s největší muslimskou komunitou, nebo šíření islámu v subsaharské Africe. Je pravděpodobné, že ona dávná i zcela aktuální atraktivita islámu spočívá v mimořádně „zdařilých“ základních principech tohoto náboženství, kterými může být jednoduchost a srozumitelnost i pro (nebo zvláště pro) prosté a nevzdělané obyvatele zaostalých zemí. Islám je na rozdíl od křesťanství více spjat s každodenním životem (což je v jiných souvztažnostech naopak problematický element) a jeho praktikování a základní teologické principy jsou prosté a pochopitelné. Často diskutovanou otázkou je násilná podstata islámu. Přestože se jistě dá argumentovat zneužitelností kteréhokoli náboženství, je patrné, že podstata islámu na základě jeho vzniku a šíření je principiálně násilnější povahy, než je tomu u většiny jiných náboženství, k čemuž přispívá i velmi omezená možnost vývoje a výkladu základních norem, a už zmíněná neoddělitelnost od zákonných, etických, morálních i zcela praktických otázek života věřících.

Extrémismus

V souvislosti s islámem se jedná o prosazení muslimských hodnot a řádu do jiné společnosti za použití násilí. Tyto projevy jsou popsány v heslech „fanatismus“, případně „fundamentalismus“. 

F

Fanatismus

Běžným mediálním stereotypem je vnímání muslimů jako náboženských fanatiků. Tento pohled docela pochopitelně vyplývá z reflexe teroristických činů, jejichž protagonisty bývají skutečně muslimští fanatici. Prožitek víry je však u muslimů stejně individuální jako u věřících jiných náboženství. Hluboce věřící muslimové se nemusí projevovat nikterak radikálně, a naopak radikální projevy nemusí být vůbec spojeny s vírou, ale třeba s psychickou labilitou, frustrací, sklonem k násilí a fanatickou zlobou, kterou v náchylných jedincích vzbudí přesvědčivý vůdce. Někdy také dojmy o domnělém fanatismu vyplývají s pouhého nedorozumění, které souvisí s prolnutím náboženství a běžného života muslimů, jaké již v evropské společnosti běžně nevidíme.

Fatalismus

Muslimům je často přisuzována v předurčení osudu (qvadar), ale stejně jako v případě jiných náboženství otázka svobodné lidské vůle rozděluje teology. Je však realitou, že díky výrazně menší pluralitě názorů v islámu, respektive výrazně menší možnosti různé názory prosadit, jsou moderní náboženské myšlenky na rozdíl od křesťanství v islámu potlačovány, případně postaveny mimo zákon.

Fatwa

Tento termín je často zaměňován s jakýmsi zákonným ustanovením,  Fatwa však nemá povahu zákona, ale pouze právního názoru, dobrozdání či úsudku. S považováním fatwy za vyřčení ortelu je spojen například „trest smrti“ pro autora Satanských veršů Salmana Rushdieho, ke kterému ho odsoudil fatwou ajatolláh Chomejní. To ale pouze vyjadřuje skutečnost, že jen fatwa od absolutní autority má moc rozsudku, tedy obecně, že je její váha je přímo závislá na autorovi, který ji vydá. Fatwy se běžně vydávají k otázkám, na které nedávají jednoznačné odpovědi Korán ani Tradice a mohou vznikat na žádost tazatele, stejně jako z potřeby nějaké autority se určité problematice vyjádřit. Aktuálně se řada zcela protichůdných fatew zaobírá palčivými problémy islámského světa.

Fiqh

Takto se správně označuje islámské právo, pojem šaría, který se naopak poněkud nevhodně za islámské právo běžně vydává, má mnohem širší význam. Ono to ale není nikterak nepochopitelné, protože právo, teologie, etika i zcela běžné společenské normy v muslimské společnosti splývají daleko více než v nemuslimské. Dá se tak říci, že „fiqh“ je určitou disciplínou, která vykládá některé normy šaríi v legislativním smyslu (více v hesle „ šaría).

Fitna

Původně tento výraz znamenal zkoušku pravosti (třeba zlata), ale v kontextu politického islámu se jedná o pojem vyjadřující rozkol nebo rozbroj v náboženské obci. Poprvé tento termín vyskytl v období „občanské války“ (656 – 661), kdy došlo k bojům o vedení obce věřících, jehož důsledky v podobě schizmatu mezi sunnity, šíity a cháridžovci přetrvávají dodnes. Fitna má ovšem i eschatologické anotace ve smyslu zkoušek vedoucích ke spáse či k zatracení.

Fundamentalismus

Tímto slovem se obecně označuje určitý bigotní přístup k víře a s tím spojená netolerance, ale pojem islámský fundamentalismus není snadné definovat. Problém spočívá v určitém emocionálním zabarvení, protože fundamentalismus nemusí mít jen zcela negativní dopad, může to být i hodnocení nějaké zaostalé středověké komunity, která si, tak říkajíc, žije izolovaně svým životem. Z tohoto důvodu se pro radikální, neakceptovatelné formy islámu používá výraz islamismus, který jasně vyjadřuje radikální chování. Pro tyto pojmy se dobře hodí třístupňové schéma L. Kropáčka: Fundamentalismus vyjadřuje postoje v rámci islámské společnosti spojené s netolerantní bigotností uvnitř komunity. Islamismem pak označujeme snahu o mocenské prosazení islámu směrem ven, přičemž radikální islamismus se projevuje jako džihádismus a v případě násilných činů jako terorismus. Kolik z více jak půl druhé miliardy muslimů se hlásí fundamentalistickým principům nebo smýšlí radikálně je těžko odhadnutelné, nicméně trend návratu k fundamentalismu i radikalizace islámu jsou od konce 20. století patrné. Je to problém globální, ale je dobré si uvědomit, že přes všechny skutky, které zasáhly naši civilizaci, je to v prvé řadě problém islámského světa, neboť tam jsou porušována základní lidská práva, tam probíhají různé formy násilí včetně válek, tam jsou nesrovnatelně častěji než v Evropě a Americe lidé vystaveni terorismu. Je nepochybné, že mezi fundamentalismem a radikalismem spojení existuje, proto také účinný boj proti radikálnímu islámu vede přes vzdělání a zjevné benefity sekularizace, které mohou vést islám do podoby privátního náboženství, které se již obvykle neprojevuje nikterak násilně, čímž se oklikou vracím k citátu uvedeného na začátku této kapitoly.

~~~

Zdroje:

Kropáček, L. Duchovní cesty islámu. Praha 1993. (3. vyd. 2003)

Kropáček, L. Islám a Západ: Historická paměť a současná krize. Praha, 2002.

Korán. Praha, 1972. (další vydání 1991 a 2000)

Hourani, A. Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Praha, 2010.

Ostřanský, B. Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. Praha, 2009.

Ostřanský, B. Atlas muslimských strašáků: Aneb vybrané kapitoly z mediálního islámu. Praha, 2014.

Tauer, F. Svět islámu. Praha, 1984

Pavlicová, H. Horyna, B. a kol. Slovník judaismu, křesťanství a islámu

Kepel, G. Du jihad a la fitna, Paris 2015