Apokalypsa v islámu - islám v apokalypse

Amerika je mystické Zvíře, jehož arogantní věže zbořili svými údery věřící, íránský prezident je Mahdí, mytický imám. Evropané jsou národy Gogu a Magogu. Konec světa je vážné téma, a to zvláště pro ty, kteří se na něj připravují.

Abrahámovská náboženství mají vizi konce světa a posledního soudu v mnohém podobnou, protože na sebe navazují, mladší vychází ze starších a následně rozvíjí své vlastní příběhy i dogmata. Příběhy proroků, stejně jako příběh apokalypsy.

Apokalyptický příběh islámu, kde „znamení Hodiny“ otevře dějinný sled eschatologických událostí má na rozdíl od židovských a křesťanských mýtů značný přesah do současnosti. Rozpad muslimské víry a jejích hodnot neznamená pro mnohé nic jiného, než předzvěst nástupu Mahdího, Muhammadova následníka, který se postaví nevěřícím v čele islámských armád. Nato se vrátí na zem Ježíš (Ísá) a porazí Antikrista nejprve v Damašku, pak v Palestině. Zkáza prokletých národů, návrat Zvířete a zničení Mekky zvěstují Poslední soud a následné obrození.

Tento příběh má své prameny v Koránu, a zvláště pak v klasické muslimské Tradici, ale utvářel se také pod vlivem důležitých dějinných událostí: v době rozkolu islámu a znovu dobytí Andalusie, během křížových výprav do Levanty a mongolských invazí. Vedle sunnitské ortodoxie si šíitská odnož vytvořila jinou vizi konce věků. Mahdí poslední s mytických imámů, skrytý před zraky lidí od 9. století, se stane klíčovou postavou „Pána času“.

Donedávna se islámské představy o apokalypse omezovaly spíše na lidové pověry a disputace teologů. Vše se mělo změnit v roce 1979. Mekka byla obsazena vzbouřenými stoupenci saudskoarabského Mahdího (povstání bylo krvavě potlačeno) a krátce poté Sovětský svaz počal obsazovat Afghánistán, to jest Chorasán z hrdinných středověkých písní, a mezinárodní džihád pozvedl prapor islámu do boje proti bezbožnosti. Válečný stav s Izraelem a Íránská islámská revoluce jen dokreslily celkovou atmosféru zásadní změny.

Za posledních třicet let se velmi rozmohla muslimská apokalyptická literatura. Různé mesianistické prvky nacházíme i tam, kde by je nikdo nečekal. Střeží se dogmata, potírají se výpůjčky z biblických zdrojů, ale zároveň se rozvíjí ty nejnechutnější spiklenecké teorie, jako jsou Protokoly sionských mudrců. Ostatně i samotný vznik al Káidy je doprovázen milenaristickým výkladem a svátost Tálibánu je prvním krokem ke vzkříšení světového chalífátu, na což nedávno a v dramatické podobě navázal ISIL.

Amerika je chápána jako Zvíře, které žene do islámských zemí vojáky, a jehož arogantní věže se hroutí pod ranami věřících. Hodina se přibližuje, znamení se již objevila. Tuto apokalyptickou pohotovost ovlivnila i americká invaze do Iráku, kde oživila šíitský mesianismus a „Mahdího armáda“ je náhle nejdůležitější milicí v zemi. Nový iránský prezident je prezentován jako skrytý imám, když mu světlo během projevu v OSN utvoří kolem hlavy svatozář. Vznik ISIL už jen dotváří pohled na stav této části světa: Apokalypsa nastává.

Vše nasvědčuje tomu, že drtivá většina muslimů nepropadá apokalyptickým blouzněním, ale různé ideologické konstrukce se prosazují jako určité paradoxy moderního věku i ve vyspělých zemích, natož tam, kde velká část obyvatel žije v nevzdělanosti a chudobě. Satanskou Ameriku je snadné označit za absolutního nepřítele a každá krvavá odplata přibližuje v očích fanatiků poslední a úplný triumf.

Konec světa je vážné téma, a to zvláště pro ty, kteří se na něj připravují, a síla mýtů je mnohdy větší, než si umíme představit. Proto se teď podívejme na apokalyptické příběhy a vize pěkně popořádku. Nejprve na apokalypsu židovskou v Tóře, potom křesťanskou, kterou reprezentuje Zjevení Janovo, a nakonec se vrátíme k apokalypse islámské, kterou jsem v úvodu jen načrtl.

Židovská apokalypsa

Zdroje, které k nám promlouvají o židovských představách konce světa, apokalypse a příchodu Spasitele je nesnadné nějak sjednotit, protože existuje více zdrojů židovské víry, náboženských i společenských představ. Starozákonní Tóra v podobě Pentateuchu je pouze jednou ze tří částí Tanachu, pak je Mišna, Talmud, Tosefa, Midraš, Halacha, které se obecně eschatologickými otázkami, zaobírají velmi okrajově (pokud vůbec), ale také Kabala (Sefer Jecira, Zohar), která se na rozdíl od praktických aspektů jmenovaných spisů (výkladů a komentářů) zaobírá naopak pouze mystikou židovského náboženství.

Obecně se dá říci, že právě Tóra je onou inspirací biblické apokalypsy (Zjevení Janova), protože kabalistické spisy jsou příliš abstraktní, aby nějak významněji inspirovaly široké vrstvy k jejich interpretaci a „rabínský judaismus“, kterým se paušálně nazývá židovství od vzniku křesťanství dodnes, se zabývá více tím, co je třeba dělat na tomto světě, než tím, co bude potom.

Co nám tedy říká k této problematice Tóra? Bůh (Jehova, Hospodin) volal v různých obdobích lidi i národy k odpovědnosti za své skutky, a vykonal nad nimi i rozsudky v podobě jejich záhuby (Potopa, zničení Sodomy a Gomory a podobně). Tóra však odkazuje i na „všeobecný“ Den Jehovova hněvu. Nejedná se však o vyhubení lidstva, ale o den, kdy Jehova vystoupí proti svým nepřátelům ve prospěch svých ctitelů. Je to zároveň den záchrany a osvobození pro všechny spravedlivé, čímž, jak bude uvedeno později, není míněna jen nicotná skupina „čistých a nevinných“ jak míní později Jan.

Ten den je popsán jako bitva, hořící hněv, den rozlícení, tísně, mučivé úzkosti a zpustošení země. Nastane „tma a žádné světlo“ a rozlícený Jehova bude krutý a nemilosrdný ke svým nepřátelům. Proroci varují před blízkostí tohoto dne a zároveň je patrné (dodatečné) připomenutí předzvěstí, kterými je trestán lid Izraele: rok 607 př. n. l. – zničení Jeruzaléma, rok 33 n. l. – ukřižování Ježíše Krista či rok 70 n. l. – první židovská válka, dobytí Jeruzaléma Římany (zničení Druhého chrámu). Jehova přiměje po návratu Židů do Jeruzaléma (z vyhnanství v Babylonu) proroka Zachariáše, aby Den Jehovova hněvu předpověděl.

Písmo tak jeho prostřednictvím zmiňuje hlavně den, který má přijít v budoucnu, kdy se shromáždí všechny národy proti Jeruzalému. Při vyvrcholení onoho dne Jehova vyjde a bude válčit proti těmto národům a skoncuje s nimi. Na druhou stranu třeba Joel (Kniha Joel) na otázku: „Kdo může Jehovův den přestat?“, odpovídá: „Jehova bude útočištěm pro svůj lid, ale jeho pozvání je milosrdně adresováno všem lidem, ale bude málo těch, kteří tuto záchranu využijí.“ Joel oslovuje všechny mírné a spravedlivé země, kteří se budou moci skrýt před jeho hněvem.

Křesťanská apokalypsa – Zjevení Janovo

Křesťanská eschatologie, je kanonizovaná především v poslední knize Nového zákona, což je Zjevení Janovo, nazývané Apokalypsa podle řeckého výrazu pro zjevení. Zjevení Janovo, které je velmi obrazné a nejednoznačné, má mnoho výkladů, které se odráží od historického či náboženského pohledu, ale obecně se dá usuzovat, že jednak vychází z výše uvedené židovské tradice (autor, byť byl text napsán řecky, mohl být židovský křesťan, neboť jsou dobře viditelné hebrejské aspekty) a jednak vstřebává stav křesťanství na přelomu 1. a 2. století, snad v době vlády císaře Domitiana (94 – 96 n. l.) z pohledu křesťanského učence.

Totožnost Jana není jednoznačně určitelná, ale je jisté, že působil na západě Malé Asie a na řeckých ostrovech a patrně ve vyhnanství na ostrově Patmos je ono poselství sepsáno. Zjevení se projevuje mnohými, sice nepřímými, ale poměrně jednoznačnými narážkami na Řím, jakožto na zkažené, a ke křesťanům nenávistné město, a alegoricky je spojované se starozákonním Babylonem. Autor udává, že obsah textu je od Boha, který ho předal Ježíši Kristu, a ten ho naznačil svému služebníku Janovi.  

Zjevení Janovo, přestože má onu ujednocenou kanonizovanou podobu, lze těžko nazvat jako nějakou prorockou vizí oznamující jednoznačný sled zašifrovaných „budoucích událostí“, je to text obrazný a symbolický, který spíše v náznacích a metaforách vyjadřuje reflexi víry ve spasení a také zatracení těch, kteří hřeší a nejsou ve své víře dostatečně silní. Jan popisuje v několika sledech tresty a pohromy, jimiž bude dovršen Boží hněv a Boží soud nad lidmi. Apokalypsa je adresována sedmi maloasijským církvím.

Po popisu „Božího příbytku“ je autor svědkem, jak nejprve Beránek (Kristus) jako jediný k tomu povolaný postupně rozlomí pečeti Knihy, čímž uvolní jezdce apokalypsy. Ti zhubí čtvrtinu lidí mečem, hladem, morem a dravými šelmami. Při rozlomení dalších pečetí se pod trůnem pána objeví mrtví, co se domáhají odplaty za svoji krev.  Rozlomení posledních pečetí nastane veliké zemětřesení, Slunce zčerná a Měsíc zkrvaví. Nic nezůstane na svém místě a lidstvo se snaží ukrýt v horách a jeskyních. Nastává Den hněvu Beránkova a okamžik, který rozhodne, kdo obstojí.

Anděl pečetidlem živého Boha označí 144 000 služebníků boha, kteří budou spaseni, a Beránek je dovede k prameni vody života. Po rozlomení sedmé pečetě nastane mlčení a pak je sedmi andělům dáno sedm polnic, ale předtím ještě jiný anděl vrhne oheň s nebeského oltáře na zem. Při zatroubení nebeských polnic na zemi počne padat oheň s krví. Země i zeleň budou sežehnuty, moře se změní v krev, posléze po dalším zatroubení padne z nebes hvězda zvaná Pelyněk, která otráví prameny a řeky. Po hrůzách šesti polnic bude mnoho lidí pobito. Ti, co přežijí, se však nepoučí, neodvrátí se od výtvorů svých rukou; nepřestanou se klanět démonům a modlám a neodvrátí se od vražd ani čarování, necudností ani krádeží. Při zatroubení sedmé polnice se otevře Boží chrám a na zemi dopadnou hromy, blesky a krupobití.

Po alegorických obrazech dvou svědků a posléze rodičky (patrně Panny Marie), kterou s jejím dítětem ohrožuje drak (ďábel), se s drakem utká archanděl Michael, který ho svrhne na zem. Ten zde pronásleduje onu ženu, která mu uniká a on v hněvu rozpoutá válku proti jejímu pokolení.  Z moře se vynoří šelma a ze země druhá, které slouží ďáblovi. Jedna získává moc nad každým kmenem, národem, jazykem i rasou, takže před ní budou klekat všichni obyvatelé země, a druhá šelma svede a  ovládne obyvatele země skrze mluvící sochu. Donutí všechny uctívat první šelmu a nosit cejch, bez kterého nelze nic kupovat ani prodávat. Ten cejch šelmy je číslo 666.

Jeden anděl ohlásí boží soud, druhý pak pád velikého Babylonu. Oněch 144 000, kteří neporušili čistotu, majících na čele napsáno jméno Syna a Otce, je spaseno, a Boží hněv dopadne na ty, co podlehli šelmě. Sedm andělů s nádobami pohrom tento Boží hněv dovrší. Lidé označení znamením šelmy budou postiženi zhoubnými vředy, moře, řeky a prameny se změní v krev. Slunce spálí vše svou výhní. V království šelmy nastane tma. Řeka Eufrat vyschne, zemi zničí zemětřesení.

Proběhne soud nad nevěstkou babylónskou, opilou krví svatých, symbolizující hříchy nepřátel křesťanů. Její tělo bude spáleno a úderem mocného kamene do moře je zničen Babylón, jenž symbolizuje Řím. Kristus zvítězí nad Antikristem a svatba Beránkova bude symbolickou pozvánkou spasených kristových bojovníků, se kterými Bůh uzavře smlouvu. Šelma s králi země však napadne Krále Králů, ale bude zajata a s ní i falešný prorok, který činil znamení těm, kdo před šelmou klekali. Oba budou hozeni do ohnivého jezera a ostatní budou pobiti mečem.

Na tisíc let bude spoután a uvržen do propasti drak - ďábel (pak bude na krátký čas propuštěn) a na stejnou dobu budou spaseni ti, kteří se nepodali šelmě či zemřeli za pravdu boží, ostatní mrtví budou vzkříšeni až za oněch tisíc let, kdy ďábel znovu povstane a oklame národy ve všech čtyřech úhlech světa, Goga a Magoga. Síly zla obklíčí tábor svatých, město, které bůh miluje, avšak budou ohněm z nebes opět poraženy a svrženy do žhavého jezera již navěky. Nastane poslední soud, ve kterém budou souzeni podle svých skutků zapsaných v knihách života všichni zemřelí. Pak smrt a všichni kdož nebudou spaseni, budou uvrženi do onoho hořícího jezera. Ti, kdož spaseni budou, čeká Nový Jeruzalém, ve kterém budou žit věčně společně s Bohem a svatými.

Islámská apokalypsa

Islámská apokalypsa nebo spíše eschatologie se od křesťanské v mnohém liší, ale také se v mnohém podobá. Tak jako křesťanská novozákonní apokalyptika, tedy Zjevení  Janovo, čerpala z židovských starozákonních textů, tak i islám čerpal z těchto zdrojů a navíc i ze Zjevení Janova. V islámu existuje řada poněkud odlišných pojetí apokalyptických dějů, existují rozdíly mezi sunnitským a šíitským výkladem a odlišit je nutno i mesianistické a konzervativní proudy, stejně jako mesianismus lidový a doktrínu nějakým způsobem kanonizovanou.  Eschatologické, i přímo apokalyptické pasáže nalezneme v Koránu, ale především sunně, přičemž je otázkou, do jaké míry je tato část Tradice tradicí vážící se k činům a výrokům Proroka, a do jaké míry je reakcí na historické události. 

       Apokalyptické děje se z výše uvedených důvodů dají těžko vyložit zcela universálně, ale zjednodušeně a s přihlédnutím k tomu, že ne všichni všechno takto vnímají, se mají události Posledního soudu islámu odehrávat zhruba takto:  Blížící se konec světa se má projevit vzrůstajícím počtem nevěřících a odpadlíků od islámu. V islámských zemích dojde ke zkažení mravů v podobě cizoložství, opilství a jiných neřestí. Islám zradí vzdělanci, čímž dojde k jakési herezi a muslimové se počnou zabíjet mezi sebou. Dalším znamením bude objevení hory zlata v řečišti Eufratu (někdo by si mohl myslet, že je to ropa). V tu dobu na obranu islámu vystoupí Mahdího předvoj s černými prapory. Proti nim se postaví Sufjání, nepřítel Mahdiho (abú Sufján je historická postava, velitel mekkánského vojska v bitvě u Uhudu proti Muhammadovi). Ten zabije v Mekce vyslance Mahdího tzv. Čistou duši. To vyvolá povstání Jemence, stoupence Mahdího, a následně se objeví sám Mahdí a zmocní se Damašku, centra Velké Sýrie (Sýrie, Libanon, Palestina a Jordánsko).

         Poprvé je „mahdí“(zde jako titul, nikoli konkrétní osoba) zmíněn ve spojení al-imám al mahdí (Bohem vedený imám) koncem 7. století jako epiteton (vznosný přívlastek) Alího synů, což mělo zdůrazňovat, že na potomky Muhammada v Alího linii se vztahuje přirozená božská síla, opravňující je být jedinými imámy muslimské obce věřících. Mělo to posvětit jejich Bohem dané poslání vést obec a naopak zdůraznit nelegitimnost umajjovské moci. Z toho je patrné, že kanonizovaná podoba mahdího je pouze v šíitském islámu. Prostřednictvím různých podob lidového islámu získal pojem „mahdí“ nový duchovní rozměr, podobný zmíněné mesianistické myšlence v judaismu a křesťanství.

Ortodoxie Mahdího jako mesiáše odmítala, protože měla vlastní koncepci, v níž Mahdí přijde na konci času a bude patřit k Prorokově rodině. Postaví se do čela obce, obnoví její jednotu a mravní čistotu a nastolí spravedlnost. Podle šíitů jde o skrytého imáma, Pána času a Pána meče. Mahdí se má objevit v Chorásánu (Afghánistán) a pak má dobýt Egypt, Irák, Sýrii a Byzanc. To vyprovokuje sestoupení Antikrista (Dadždžál). Postava Antikrista ovšem v Koránu také chybí. Antikrist se má zjevit mezi Sýrii a Irákem a má být jednooký, vousatý, s nápisem „nevěřící“ (arabsky káfir) na čele. Antikrista budou následovat Židé z Isfahánu v počtu 70 tisíc.

S Antikristem se pak střetne Ježíš, v Koránu nazývaný „Mesiáš Ísá, syn Marie“ který sestoupí na bílý minaret na východě Damašku. Je to jedenáctým z dvanácti Alláhových proroků a je součástí mystické linie, která začíná Adamem a končí Muhammadem, Pečetí proroků. Ježíš, jehož ukřižování bylo jen jakési divadlo, musí v  tom okamžiku dokončit svůj úkol. Ježíš ve skutečnosti ztělesňuje osudovost Hodiny, jejíž tajemství uchovává. Už jednou přišel na zem s důkazným prohlášením a teď se vrací, aby dokončil cyklus stvoření. Ježíš, stejně jako Muhammad, získal privilegium proniknout do božích záhad, které mohou věřící pochopit jen skrze jejich poselství. Ježíš zabije Antikrista (ve městě Lodu) a zahubí nepřátele islámu. Nicméně se mu nepodaří spolu s muslimy zabránit vynoření Zvířete v Mekce. Toto Zvíře, zmíněné v Koránu (v súře 27. Mravenci) má umožnit odlišit věřící a nevěřící. Někteří vykladači tuto postavu odlišují od tzv. Vyzvědačky, která se stýkala s Antikristem, jiní obě postavy spojují. Následně padne islámská duchovní zeď vybudována Dvourohým proti Gógu a Magógu. Dvourohý bývá ztotožňován se starozákonními proroky, ale také s Alexandrem Velikým či s faraonem Achnatonem. Pod nepřátelským lidem Gógu a Magógu (Já´juj wa Má´juj), kteří se vyskytují i v Koránu i v Bibli se dají poměrně jednoznačně ve středověké interpretaci chápat Mongolové a (nebo) Tataři.

         Každopádně národy Gógu a Magógu napadnou muslimy a Ježíše a obklíčí je na hoře Túr. Bůh však zničí lid Gógu a Magógu (Góg a Magóg je v Koránu zmíněn, a to v súře 21 Proroci a v súře 18 Jeskyně spolu s Dvourohým). Nastane východ Slunce na Západě, vzplane nadpřirozený oheň v Jemenu (tzv. Kouř, zmíněný i v Koránu), zazní tři zatroubení na nadpřirozený pozoun (zatroubení hrůzy, zatroubení blesku, které zničí vše živé, a zatroubení vzkříšení) a lidstvo bude shromážděno na místě Posledního soudu. Korán oplývá popisy katastrofy předcházející konci světa (súra 84), ale vlastní apokalypsu popisuje poměrně málo. Události jsou zasazeny do Sýrie (země Šám) a do svatých měst Mekky a Medíny. Z líčení je patrný odkaz na povstání „antichalífů“ v Mekce, boje s Byzantskou říší a křižáky, stejně jako se mongolská expanze promítá do líčení zmíněných apokalyptických prokletých národů.Poslední soud uzavře cyklus Zjevení, započatý stvořením. Konec cyklu Zjevení ovšem znamená zároveň počátek nového cyklu, nového času, s nímž přijde období nového zlatého věku. 

Poznámka:

Tento ve své podstatě souhrn apokalyptických vizí všech tří abrahámovských náboženství jsem si vytvořil pro vlastní poučení a potěchu po přečtení (spíše prostudování) knihy, kterou napsal znalec Blízkého východu, arabista Jean-Pierre Filiu  a nazval ji Apokalypsa islámu. Kniha nevysvětluje jen vlastní apokalyptické představy muslimů a jejich vývoj, ale i jejich aktuální smutnou aplikaci v souvislosti s radikalizací islámu. Srovnání s židovskou a křesťanskou eschatologií mi přijde poučné, nicméně nemá sloužit k nějakým obecným závěrům, proto není ani třeba hledat v tomto článku argumenty pro nebo proti něčemu.  

Zdroje:

Filiu, Jean-Pierre  Apokalypsa islámu. Praha 2011

Ostřanský, B.  Islámská mystika v proměnách věků. Praha 2007

Kropáček, L. Duchovní cesty islámu. Praha 1993. (3. vyd. 2003)

Korán. Praha, 1972. (další vydání 1991 a 2000)

Hourani, A. Dějiny arabského světa: Od 7. století po současnost. Praha, 2010.

Tauer, F. Svět islámu. Praha, 1984

Pavlicová, H. Horyna, B. a kol. Slovník judaismu, křesťanství a islámu

Bible

Talmud

Wikipedie