Ten pacifismus v naší společnosti je už asi nesnesitelný! Chlapci nechodí na vojnu a někteří si snad ani nechtějí zastřílet. Děti hrají válečné počítačové hry, místo aby si pořádně hráli na vojáky. Tak s tímto je třeba skoncovat!
Navlečeme si Igelitové pytlíky na ruce a nohy a lehneme si hlavou od epicentra atomového výbuchu (nebo obráceně, pořád si to pletu), navážeme spolupráci se Svazarmem (ten zas naváže spolupráci s armádou) a třeba i s paralelně vzniklými Lidovými milicemi. To je to, co si vybavím pod obnovením branné výchovy na školách. Někdo by snad mohl říci, že už žijeme v jiné době, a žádné takové absurdity se konat nemusí. Ale nemusí? A když ne toto, tak co?
Žijeme v jiné době? Když bych byl důsledný, tak obrana vlasti je povinností občana, morální i faktickou, za jakéhokoli režimu, a kdo je tím nepřítelem si úplně občan nevybírá, i když zprostředkovaně v rámci zastupitelské demokracie ovlivňuje zahraniční politiku státu. Tedy, měl by. V okamžiku případného konfliktu však není čas o tom hlasovat a diskutovat.
Za povšimnutí také stojí otázka, jaká je role neprofesionála (nevojáka) ve válce, kterou bychom mohli s někým vést. Nechci v této souvislosti rozebírat, kdo by tím naším nepřítelem mohl být, to bych se lehko mohl dostat do zcela absurdních úvah, kdy zhruba polovina občanů by mohla vnímat jako potencionálního nepřítele Evropskou unii, respektive NATO a druhá polovina Rusko, takže bychom si to nejdříve museli v rámci občanské války vyřešit doma, a její vítěz, pokud bychom se vzájemně nevybili, by se pak angažoval navenek. Mohli bychom pochopitelně vyhlásit válku třeba Súdánu, ale nějak si nedovedu představit, že by se jí zúčastnili se zbraní v ruce absolventi vycvičení brannou výchovou ze školy.
Možná si to někdo neuvědomuje, ale zásadním problémem veškerých současných lokálních válek je skutečnost, že se díky nezodpovědnosti příslušných vlád a režimů dostanou ke zbraním civilisté. Všechny aktuální války mají totiž docela logicky charakter válek občanských, do kterých různě zasahují spojenci toho či onoho, a to zvláště světové mocnosti USA a Rusko. Představuji si tak (patrně naivně), že právě odzbrojování civilistů a pacifistická výchova jsou lékem na další hrůzy, které se někde chystají.
Na základě výše uvedeného se tak imaginárně paní Šlechtové ptám, jaký cíl by obecně měla mít branná výchova dětí, případně i dospělých? Fyzická kondice? Tu je snad lepší rozvíjet třeba sportem, ne? Utužování národního sebevědomí a hrdosti? K tomu snad není potřeba umět střílet, to je věc výchovy, rodinné i školní, ale jistě ne branné, nebo ne? Získání základní vojenské, takticko - technické a střelecké přípravy? Proboha, kde a jak by se mohla uplatnit? Seznámení se se zásadami civilní obrany (ochrany), první pomoci a podobných disciplín? To snad může a má být součástí nějakých přednášek a kurzů a specifické osvětové činnosti, ne? K tomu přece není třeba nějaká branná výchova.
Nemohu si pomoci, neslyšel jsem jediný konkrétní a smysluplný argument, jen vágní obecné fráze o obraně vlasti, zdatnosti, uvědomělosti a podobně. Vůbec nechci rozporovat, že určité charakterové a osobnostní prvky dnešním dětem chybí, ale je dle mého zcela absurdní předpokládat, že je získají prostřednictvím branných cvičení, a pokud ano, jaké to budou? Ať se paní ministryně zeptá, než začne kázat, lidí, co si pamatují dobu, kdy zelené mozky (na všech stranách) povýšili militarismus na jednu se základních lidských ctností.
