Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

České válčení jako národní mindrák

14. 02. 2018 12:16:18
Historie promlouvá do přítomnosti a emoce, jako je vlastenectví a národní hrdost, mají své kořeny v minulosti. Na jedné straně tak mohou vlastní dějiny vést až k přebujelému sebevědomí, jindy k pocitu méněcennosti.

Někdy i vysloveně negativní a od tématu se vzdalující komentáře mi pomáhají ujasnit si vlastní stanoviska a podívat se na problém z jiného úhlu. Nejinak to bylo v mém minulém blogu, ve kterém jsem reagoval na ve své podstatě banální zprávu o nápadu ministryně obrany zavést brannou výchovu na školách. Nebyl jsem sám, kdo se k tomu s určitou nadsázkou vyjádřil na základě vzpomínek na „doby branné výchovy“. Řada čtenářů se také vyslovila v tom smyslu, že tento předmět přinášel a přinášet by opět mohl výuku praktických a užitečných dovedností a návyků. Nemíním to jakkoli zpochybňovat.

Článek byl zaměřen spíše na kritiku obnovy jakéhosi vojenského ducha ve společnosti, ale teprve při argumentaci v diskusi jsem si plně uvědomil, co mě v této oblasti nejvíce dráždí. Je to asi určitý opakující se trend, v rámci kterého jsou vlastenectví, národní hrdost a patriotismus spojovány v lepším případě s obranou vlasti, v horším s určitým militarismem, který prostupuje různými sférami společnosti.

Od této úvahy bylo už jen kousek k takové malé exkurzi do našich dějin. Hledal jsem situace, ve kterých by se dalo nalézt spojení mezi vedením nějakých válečných operací a obranou vlasti, vlastenectvím a patriotismem. Banálně řečeno, hledal jsem historické události, kdy Češi „šli do války“ aby, ať už přímo či nepřímo, bránili svou zem a svůj národ nebo vědomě bojovali v jeho prospěch. Není bez zajímavosti, že k ničemu takovému v celonárodním měřítku asi nikdy nedošlo.

Pokud se vám to nezdá, pojďme se na to naše „české válčení“ podívat blíže a chronologicky:

Kde začít? V dávných dobách na počátcích českého státu se válčilo permanentně, ale jestli se dá o neustálých mocenských konfliktech panovnických rodů, výbojích a s tím spojených konfliktech mluvit jako o „vlasteneckých válkách“, je asi značně nejisté. Běžné lidi asi moc netrápilo, jaký panovnický rod ovládá územím, na kterém žijí, válka byla jednak řemeslem a jednak permanentní hrozbou ztráty majetku a života.

Jistě se během středověku počalo upevňovat určité národní vědomí i sebevědomí (to třeba v době rozkvětu království za Karla IV.), ale stále přetrvávala vazba k příslušnému panství a ke králi (císaři), zastřešujícímu náš státní útvar, který se rozšiřoval o další území nebo je naopak ztrácel. Češi si byli jistě vědomi svého „češství“, ale těžko se to projevovalo obranou země.

Když trochu odbočím, ve vrcholném středověku a v počátcích novověku se dá mluvit asi jen o jediné nadnárodní obranné aktivitě, a to o křesťanské alianci proti expanzi Turků do Evropy. V 18. a 19. století už měla vážné trhliny spojené s různými politickými aspekty, ale ve středověku se dá nazývat kolektivní obrannou válkou proti zcela cizímu vlivu.

V nedávných dobách nám byla vštěpována idea, že prvním vlasteneckým všelidovým vzedmutím našeho národa byly husitské války. Glorifikace této naší „národní revoluční tradice“ postupně do dnešních dnů poněkud zrealističtěla. Zrealističtěla důležitost těchto událostí v evropském měřítku a přes nesporně významný přínos pro náboženskou reformaci mělo husitství na jedné straně onen náboženský podtext, na druhé straně občas i charakter občanské války a později to bylo spíše jen drancování vlastní země. Těžko se dá mluvit o nějakém národně osvobozeneckém boji, celonárodnímu boji Čechů proti Němcům a podobně. Mezi husity byli idealisté, stejně jako žoldáci, bojovníci za „pravdu boží“, stejně jako obyčejní, válkou zkažení lupiči. V žádném případě se nedá tvrdit, že by to byl projev nějakého celonárodního patriotismu. Ten vznikl až druhotně v období národního obrození.

Těžko se dá o něčem podobném mluvit i v případě českého stavovského povstání, které počalo roku 1618, a o době třicetileté války už ani omylem. Ta smazala jakékoli prvky toho, co někdy nazýváme válkou obrannou, spravedlivou, národně - osvobozeneckou a podobně.

Následujících tři sta let příslušníci našeho národa bojovali, když nepočítám neúspěšné selské vzpoury, ve vojsku habsburské monarchie proti různým subjektům. O žádném z nich (snad kromě oněch Turků) se nedá říci, že by vysloveně a cíleně napadl české země. To platí i pro 1. světovou válku, ve které řada českých vojáků bojovala i dle vlastního přesvědčení na „špatné straně“. Československé legie bojovali z retrospektivního pohledu za „správnou věc“, ale opět to nemá nic společného s válkou národa proti jeho nepříteli.

V roce 1938 jsme tak měli ve své podstatě první (a poslední) příležitost vést válku, která by absolutně splňovala veškerá kritéria války obranné, spravedlivé a také celonárodní, protože odhodlání se bránit bylo vskutku všelidové. Jak známo, nestalo se tak, a možná dodnes žijeme s určitým komplexem, že jsme tuto „možnost“ promarnili. Nechci jakkoli přispívat k osmdesátileté diskusi, co jsme v roce 1938 dělat měli a neměli, ale jako národ jsme „kapitulovali“ i v roce 1968, kdy nás napadli naši spojenci. Bylo by asi zcela marným počinem bojovat „proti všem“, ale určitou národní hrdost posilují i beznadějné a předem prohrané obranné války, ale i pasivní odpor, který u nás prakticky do roka a do dne po srpnu 1968 vyprchal.

Pokorné podrobení se agresorovi, což v případě německé okupace mohl alespoň trochu kompenzovat mimořádně statečný boj zahraničních sborů i domácí odboj, vede spíše ke zmíněnému komplexu. Poláci bojovali proti obrněným německým divizím i jízdou a Rusové přes mnohé kontroverze vedli svoji „svajaščennuju vajnu“ – svatou válku a dodnes čerpají z kultu „pabědy“ a fatálních objetí své národní sebevědomí. Jsou sice státy, které se staly spojenci hitlerovského Německa nebo jejich národ tato skutečnost rozdělila (třeba Itálie), ale absence oné reálně podložené hrdosti je u nás velmi markantní.

Nevím jaký je na to lék, historie se vrátit nedá, ale docela divné mi přijde křísit tyto militantně zabarvené vlastenecké vášně v době míru a stavu, kdy nás prakticky nikdo neohrožuje. Naprosto absurdní je pak hledání si nějakých nepřátel, vnějších i tuzemských, jakožto protivníka, proti kterému se dá alespoň imaginárně bojovat, snad abychom zahnali onu desítky a stovky let starou kocovinu. To se může projevovat vznikem nějakých polovojenských organizací a spolků, ale přispívají k tomuto trendu i politici podporou a vyvoláváním společenských nálad, které působí jako pozvolná militarizace společnosti. Konečně na tomto principu byla v minulosti založena jakási teze obrany vlasti, kterou nám vštěpovali komunističtí ideologové. Jistě se činili i ideologové na „druhé straně“, což mohlo snadno skončit globální katastrofou.

Aktuálně si vyvoláváme představy nebezpečí a ohrožení, abychom mohli proti nim bojovat. V dnešní době mi ale přijde větším hrdinstvím překonávat v sobě samém negativní emoce, mnohdy opodstatněné, k národům, etnikům, i zcela konkrétním lidem, kteří jsou prostě jenom jiní. Naopak zbabělostí bych nazval léčení si celonárodních i vlastních mindráků právě na výše zmíněných. Odhodlání bránit svou vlast je nezpochybnitelnou povinností i ctností, ale bez reálného ohrožení je to jenom absurdní hrou.

Pro zajímavost:

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lky_%C4%8Desk%C3%BDch_d%C4%9Bjin

Autor: Jiří Turner | středa 14.2.2018 12:16 | karma článku: 11.79 | přečteno: 390x


Další články blogera

Jiří Turner

Šest migrantů znásilnilo jeptišku za bílého dne aneb cesta investigativního blogera

Řeknu vám, já bych investigativního blogera specializujícího se na excesy migrantů asi dělat nemohl. Pominu-li společenskou odpovědnost takovéhoto poslání a vybroušený novinářský styl, neměl bych na to asi ani nervy.

22.2.2018 v 14:18 | Karma článku: 34.75 | Přečteno: 10371 | Diskuse

Jiří Turner

Jak jinak na Staníky?

Policie obvinila bývalého tajemníka hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Jaroslava Staníka kvůli nenávistným výrokům ve Sněmovně. Muselo k tomu dojít? Bohužel asi muselo, protože jeho nadřízení to asi jinak řešit nehodlali.

21.2.2018 v 13:15 | Karma článku: 17.28 | Přečteno: 522 | Diskuse

Jiří Turner

Byl to sjezd nebo slalom ČSSD? A co „děd rozvratitel“ a „ujo našepkávač“?

Můžeme jízlivě a sarkasticky mentorovat proces, kterým tato strana prochází, můžeme spekulovat o chybách jejího minulého vedení, ale měli bychom mít také na paměti, že mluvíme o jediném přijatelném reprezentantu levice.

19.2.2018 v 17:47 | Karma článku: 28.57 | Přečteno: 2405 | Diskuse

Jiří Turner

Zůstaneš Bureš, i když se do smrti souditi budeš!

Sice ještě komunisté a okamurovci neprolobovali zákon trestající neuctivost k ústavním činitelům, stejně raději název blogu uvádím jako nové české přísloví, nahrazující staré: I kdybys osla vedl do Paříže, komoň z něho nebude.

17.2.2018 v 8:53 | Karma článku: 44.12 | Přečteno: 4951 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Radomír Dolanský

#MeToo je šaškárna, ale v SuperStar se znásilňovalo

Svět se zbláznil a odsuzuje muže na základě pouhého internetového sdělení ve většině případů asi stárnoucích a zneuznaných žen, bez důkazů, bez soudu. Všímá si však někdo opravdové potupy ženy?

25.2.2018 v 9:51 | Karma článku: 16.20 | Přečteno: 425 | Diskuse

Jan Dvořák

A jaký to letos zase mohl být vítězný únor!

V posledních dnech média věnují značnou pozornost závěrečným bojům na olympiádě a rovněž obsáhle připomínají 70 let od tzv. Vítězného února.

25.2.2018 v 9:26 | Karma článku: 9.10 | Přečteno: 182 | Diskuse

Tomáš Břicháček

Schengen a migrační krize

Schengen zapůsobil jako jeden z hlavních spouštěčů, které vyvolaly migrační záplavu, učinil z ní rázem společný problém všech členských států a stal se katalyzátorem dalšího prohlubování celé katastrofy.

25.2.2018 v 9:00 | Karma článku: 21.87 | Přečteno: 482 | Diskuse

Olga Hrdinová

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

Podívejme se na životní příběh českého šlechtice, generalissima a mystika, od jehož smrti dnes uplyne 384 let. Z bezvýznamného zemana a skromných začátků se postupně vypracuje na nejmocnějšího a nejvlivnějšího šlechtice v zemi.

25.2.2018 v 8:40 | Karma článku: 8.01 | Přečteno: 143 |

Pavel Strunz

Psychopati s kvérem v učebnách: data

V souvislosti s tragédií na americké škole předminulou středu jsem chtěl zjistit, jaká je statistika obdobných stříleček. Ještě předevčírem existoval na Wikipedii článek o historii střeleb na školách v USA (School shootings).

25.2.2018 v 1:00 | Karma článku: 15.29 | Přečteno: 273 | Diskuse




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.