Klanět se Marxovi - klanět se Junckerovi

V německém Trevíru bylo u příležitosti dvoustého výročí Marxova narození otevřeno několik výstav, které vyvolávají mnohé emoce, a to nejen ohledně místního rodáka, ale třeba i tím, jak se k jeho osobě staví aktuální politici.

Na osobu Karla Marxe lze nahlížet minimálně ze třech zásadních pohledů. Pokud budeme jeden či dva z nich ignorovat, budeme mít jen Marxe filosofa, Marxe bojovníka proti nelidskému kapitalismu nebo Marxe jako symbol komunismu. Tím vším více či méně byl, a proto je nutné ho i takto komplexně vnímat. Většina zjednodušení může mít naopak charakter využití Marxovy osoby pro kritiku komunismu, ale třeba i pro jeho obhajobu, přičemž ani pro jedno není Marx vhodný.

Karel Marx byl významným filosofem 19. století. Byl. Můžeme polemizovat, jak významným, ale i kdyby jeho teorie nepřetavili různí praktici v hrůzy komunismu, byl by jím. Činit odpovědné filosofy za to, že někdo jejich myšlenky využije a zneužije, je absurdní. Stejně absurdní je pak spekulace, v čem Marx měl či neměl pravdu. O úvahách filosofů se v tomto smyslu dá mluvit jen těžko. Filosofové popisují ze svého pohledu svět kolem sebe a tím přispívají k pochopení základních otázek lidské existence. Odpovědnost Marxe za zločiny stalinismu je asi taková, jako odpovědnost Jeana Jacquesa Rousseaua za hrůzy Velké francouzské revoluce.

Marx se ve svém filosofickém díle zabývá konceptem, který je později označované jako historický materialismus, pozdějšími marxisty také jako dialektický materialismus (Marx sám tato označení nepoužíval). Ten je založen na Hegelově dialektice, tedy nahlížení vývoje jako stálého konfliktu tezí a antitezí, který ústí v syntézu, jež vývoj posouvá o krok dále. Jde tedy o princip věčného konfliktu. Za základní vlastnost společenského řádu označil konflikt různých společenských tříd. Jeho myšlení bývá považováno za průnik tří směrů evropského myšlení, na něž navazoval: německé klasické filosofie, francouzského utopického socialismu a anglické klasické ekonomie.

Marxe do značné míry ovlivnily společenské poměry raného kapitalismu 19. století, a to nejen ve smyslu teoretických úvah.Byl aktivní i v dělnickém hnuti. Spolu s Engelsem je autorem Komunistického manifestu, stál u zrodu  První internacionály a do roku 1872. V ní zastával vedoucí funkci, formuloval její stanovy a zakládající program. Ta však byla později rozpuštěna kvůli neshodám mezi komunisty, anarchisty a dalšími skupinami. Spolupracoval také s Wilhelmem Liebknechtem, zakladatelem Sociálně-demokratické dělnické strany, která se roku 1875 spojila ve stranu, která dodnes funguje jako německá SPD.

Marx se pro komunistické strany a zvláště pak pro komunistické režimy stal symbolem. Jeho teorie byly pozdějšími marxisty interpretovány různě až protikladně: od nerevoluční, reformistické politiky sociální demokracie přes dogmatické interpretace tzv. reálného socialismu někdejšího Sovětského svazu a jeho satelitů, čínského maoismu, až k nedogmatickým, sociálně kritickým teoretikům. Stěžejní Marxovo dílo Kapitál bylo marxismem-leninismem vykládáno dogmaticky, jako soustava neměnných zákonitostí, nicméně samotné dílo není systematické a má spíše charakter hledání. Nebylo ostatně nikdy dokončeno a většina ho zůstala ve fragmentech. Více než poučky obsahuje hypotézy, nejrůznější odbočky, anekdotická vyprávění, příklady z praxe, citace novinových článků o různých tragédiích a otřesných podmínkách dělníků či o dětské práci.

Pokud se tedy dnes někdo obrací ke Karlu Marxovi, je na místě se zeptat, v jakém kontextu se k němu obrací. Jestli jako k významnému filosofovi a ekonomovi své doby (T. G. Masaryk v něm viděl nejgeniálnějšího myslitele 19. století, a to měl ke komunismu i reálnému socialismu zcela zásadní výhrady), nebo jako k bojovníkovi za zlepšení životních podmínek proletariátu, nebo ho vnímá jako onen symbol, který si s gustem bere dodnes do úst kdejaký komunista nebo člen jiného krajně levicového uskupení, případně ti, kteří chtějí kohokoli pošpinit, pokud se ten jen nějak dotkne osoby Karla Marxe. To platí třeba o Jeanu-Claude Junkerovi, který na otevření výstav řečnil. Tomu lze vyčítat mnohé, ale s Marxem bych na něj nechodil