Prosívání informací přes tři sokratovská síta

Onehdy chtěl kdosi Sokratovi něco říci o jeho známém. Dříve než tak mohl učinit, podrobil ho Sokrates zkoušce, která měla prosít ony slíbené informace sítem pravdy, sítem dobra a sítem užitečnosti.

„První síto se jmenuje Pravda,“ řekl Sokrates. „Máš jistotu, že to, co mi chceš říci, je pravda?“

„Ne, nemám,“ přiznal ten muž, „pouze jsem to zaslechl.“

„Tak ty opravdu nevíš, jestli budeš o mém známém říkat pravdu? No dobrá, zkusme druhé síto, jmenuje se Dobro. Chceš o tom člověku říci něco dobrého?“

„Ne, naopak to není vůbec nic dobrého.“

„Takže,“ podivil se Sokrates, „ty mi chceš říci nějakou špatnost a nejseš si jistý, jestli je to pravda? Zkusme tedy třetí síto, ještě pořád tvá informace může mít smysl, to síto se totiž nazývá Užitečnost. Bude mi to, co mi chceš o mém známém říci, k něčemu užitečné? Nebo to bude užitečné jemu?“

„Ne, asi moc ne.“

„Tak vidíš,“ uzavřel rozhovor Sokrates, „ to, co jsi mi chtěl říci, není možná pravdivé, ani dobré, a dokonce ani užitečné. Tak proč bys mi to měl vyprávět a já to poslouchat?“

Tento legendární příběh velmi prostým způsobem stanovuje určité meze smysluplnosti poskytované informace. Pouze smysluplnosti, ne etiky, protože se zde nepřímo připouští, že smysl může mít i lež, pokud slouží něčemu dobrému nebo účelnému.

Z množin informací tato sokratovská poučka jaksi vytěsňuje to, co jsou nesmyslné pomluvy, zbytečná tlachání, drby, škodolibé jízlivosti a podobně. Záměrně síta více zohledňují toho, kdo informace přijímá, nežpohnutky toho, kdo je poskytuje, ten vždy nějaké má, byť mohou být velmi banální. Celkově je však cíleno na informujícího, který by se měl zamyslet, proč  chce vlastně něco sdělit, a proč si myslí, že by ho někdo měl poslouchat.

Ať už je Sokrates skutečný autorem, nebo ta poučka vznikla později a byla v úctě Sokratovi přiznána (vše, co víme o Sokratovi, pochází o jeho žáků Platóna, Xenofónta a jejich žáků)  není od věci si jí občas připomenout. Přijde mi to minimálně dobré a užitečné.