Brdské historky I. Jak jsem se stal zastupujícím ředitelem rozhledny na Studeném vrchu

K tomu, aby se člověk stal zastupujícím ředitelem rozhledny, stačí snad jen touha se jím stát. A aby se z prodávání piva,pečení klobás a spaní v domě bez vody a elektřiny stalo kouzelné dobrodružství, stačí jen touha si ho prožít.

Zcela základní podmínkou je však vstoupení na území Brd. Brdy, toto zcela zásadní centrální české pohoří, mají ale velmi vágně definovaný rozsah: vyjma jejich centrální a jižní části zvané také Velké Brdy s vrcholy přes osm set metrů nikdy přesně nevím, jestli už v Brdech jsem, nebo jestli jsem je již opustil. V širším smyslu se k Brdům řadí i Hřebeny, které začínají už kousek od Prahy Cukrákem, a Příbramská pahorkatina. Jeto tedy vlastně prostor mezi Vltavou a Berounkou, respektive údolím, které odděluje Český kras a Křivoklátsko od kopců na jihovýchodě.

Do Brd lze tedy vstoupit už ze stanice pražské MHD na Zbraslavi, jmenovitě konečné autobusu Na Baních, a po pětatřicetikilometrovém pochodu přes Hřebeny staneme pod Studeným vrchem, což je počátek těch pravých Brd. Doporučuje se při té příležitosti z hřebene občas sejít do údolí, tu do hospody U zrzavého paviána v Halounech, tu do kytínského pivovaru nebo do pivovarské hospody v Hostomicích. Od těchto zastávek se také zásadním způsobem odvíjí délka pochodu či jízdy do brdského nitra, případně i to, bude-li vůbec centrum Brd dobýváno a dobyto. Pokud tedy ve zdraví překonáme nástrahy zmíněné trasy, čeká nás výstup na Studený vrch, nejvyšší místo severních Brd.

Výstup na tento kopec s rozhlednou vás utvrdí v přesvědčení, že teď jste již opravdu v Brdech. Nejen že je třeba znovu překonat převýšení téměř tří set metrů, ale i klima Studeného vrchu je, jak název napovídá, už skoro horské.  Odměnou za výstup na Studený vrch může být návštěva rozhledny, ve které je i dobře zásobený bufet. Věž s bufetem je však otevřena jen v sezóně a o víkendech, takže vás stejně za účelem napojení se a dozásobení se většinou nemine návštěva Malého Chlumce. Dojdete-li do Chlumce, neznamená to však, že máte vyhráno. Hospoda a konzum v Malém Chlumci se společně s občerstvením na rozhledně vzácně doplňují. Konzum je zavřen kromě neděle i ve středu a přes poledne, hospoda otvírá kolem čtvrté, ale zavřeno má i v pondělí a v úterý. Suma sumárum máte tak na roční bázi zhruba desetiprocentní šanci, že se v průběhu dne v této oblasti občerstvíte. Naštěstí před Chlumcem napravo od cesty krásní rybníček, zvaný Loužek, který je mimo období zámrazu „otevřen“ stále, a ve kterém se tak můžete do sytosti občerstvit alespoň zvenku.

Vraťme se ale ke Studenému vrchu a jeho rozhledně. Z různých stran lze vrcholu dosáhnout mnoha způsoby. Tím nejprostším je se ze silnice z Hostomic na Dobříš vydat po nějaké cestě vzhůru, a pokud budete důsledně stále stoupat, nemůžete vrchol minout. To, že jste na vrcholu, poznáte tak, že se před vámi na malém palouku objeví kamenná rozhledna. Jiná rozhledna to sice být nemůže, ale pro jistotu si spočítejte její strany, mělo by jich být sedm a každá je ještě lomená. Jelikož je na světě pouze jediná taková rozhledna (tedy je to unikát), omyl je vyloučen. Bude-li náhodou sezóna, víkend a sejde-li se ještě správná konstelace hvězd, bude váš výstup náležitě odměněn. Výhled z rozhledny je díky přerostlým stromům v jejím okolí mizerný, ale jsou zde k mání tři druhy chlazeného piva a vynikající klobása opékaná na venkovním ohništi. Mnozí tvrdí, že jen kvůli těm klobásám se výstup na horu vyplatí. Není to ale tak, že by byla tato rozhledna tou cimrmanovskou, ze které není výhled vůbec žádný, vše jen vázne na pokácení pěti bříz a šesti smrků napadených kůrovcem a zkrácení koruny mohutného javoru, což blokují někteří členové Sdružení za ekologický rozvoj krajiny, jako ekologicky necitlivý projev lidské činnosti na Studeném vrchu. Možná, že ekology časem napadne rozhlednu zbořit a vysadit místo ní stromy, těžko říci.

O rozhlednu, která je ve vlastnictví obce, se stará příslušný spolek, a o víkendech ji provozující dobrovolníci z řad členů spolku a také důvěryhodní externisté. Když jsem přišel na rozhlednu poprvé, měl zde službu manželský pár z nedaleké Liteně. Když jsem s nimi dal u ohýnku řeč, vyšlo najevo, že jednou takhle přišli na rozhlednu a dali u ohýnku řeč s manželským párem z Berouna a na otázku, jak se k službě dostali oni, jim bylo řečeno, že ti jednou přišli na Studený vrch a u ohýnku dali řeč s někým, kdo se stal víkendovým správcem podobným způsobem. Tímto bylo jako v předchozích případech převoznické veslo podáno i mně, jen k tomu byl třeba ještě určitého impulsu. Ten přišel v podobě dvou trempů téhož dne, ale to už je námětem jiného vyprávění. Na každý pád jsem čtrnáct dní od onoho prvního kontaktu již sídlil na rozhledně, co by, jak jsem se sám žertem tituloval, „zastupující ředitel rozhledny“, přičemž mě zaškolil sám „ředitel“, který materiálně a logisticky zabezpečuje provoz atrakce. Jinými slovy vozí na rozhlednu vodu, jejíž žádný zdroj zde není, ale hlavně basy s pivem, balíky limonád, rum, věnce klobás a jiné pochutiny, stejně jako různé upomínkové předměty, které patří do sortimentu bufetu. Mění zde také nabitou autobaterii za vybitou, jakožto jediný zdroj elektrické energie ve věži a odváží odpad.

To vše řádný ředitel rozhledny provádí prostřednictví  starého citroenu, kterýmžto se vyškrábe kamenitou cestou na vrchol, přestože znalci rádi tvrdí, že na Studený vrch vyjede jen specializovaný terénní vůz. Soudí tak patrně podle sebe, když své speciální terénní bicykly poslední úsek cesty tlačí. V době mého zastupujícího ředitelování se stal dočasně „terénní“ citroen nepojízdným, protože mu jeho majitel utrhl výfuk. Je paradoxem, že se to stalo na křižovatce hlavní silnice pod rozhlednou, kde se střetl se zbytky asfaltu po opravě silnice, a nikoli na údajně nesjízdné cestě na rozhlednu. Moje angažmá tak bylo zpestřeno šerpskou činností ze sedla pod Studeným vrchem na jeho vrchol.

Benefitem dobrovolníků je pouze onen romantický pobyt ve věži. Na prodávání v bufetu a na pečení klobás sice nic romantického není, ale moci se dívat na letní hvězdné nebe z plošiny rozhledny, je zážitek k nezaplacení, stejně jako setkání s některými lidmi, kteří se na rozhlednu přijdou podívat, případně na place u věže přenocují. O prázdninách bylo takových lidí hodně, a zážitky s nimi se staly jedním ze zdrojů následujících příběhů. Dalším zdrojem se staly příběhy, které na rozhlednu lidé sami přinesli a také to, co je jaksi vlastní Studenému vrchu a této části Brd: genius loci tohoto místa příběhy nejen utváří, ale příběhy importované, jinde všední, jsou zde zabaleny do jakéhosi hávu magična.

Magie Studeného vrchu je nesporně magií bílou. To platí zvláště, když se vrchol kopce ponoří do mraků a nastane zde tak zvaná bílá tma. Z rozhledny sice není nic vidět, o to více toho však lze slyšet a tušit. V takových chvílích, stejně jako pří stmívání a rozednění přichází k rozhledně zvláštní návštěvníci, a to jak z řad zvířat, tak i lidí, bytosti z reálného světa, stejně jako tvorové přízrační: samotářští trempové, jeleni sika, krkavci a netopýři, lišky a ženy, které se patrně na poslední chvíli z rusalek proměnily v mimózní turistky. S nimi ožívají nejen legendy, ale zcela reálnými se stávají naprosto absurdní a nepochopitelné děje a situace. Správce rozhledny se tak na určitou omezenou dobu stane správce jakéhosi muzea či divadla, které po hodinách pro veřejnost promění v ono muzeum, kde ožívají jeho exponáty, a divadla, kde po odchodu posledního řádného diváka probíhají jiné hry, než ty, které jsou na programu.

Jediné, co potřebujete k tomu, abyste se stali zastupujícími řediteli rozhledny na Studeném vrchu, je touha se jimi stát. A jediné, co potřebujete k tomu, aby se z prodávání lahvového piva, pečení klobás a spaní v domě bez vody a elektriky stalo kouzelné dobrodružství, je touha si ono dobrodružství prožít.