V případě potravin a jiného zboží šlo o to, že třeba německý spotřebitel si za zhruba stejnou cenu mohl (možná může a bude moci i nadále) koupit zboží stejné značky a stejného vzhledu v jiné kvalitě. Pravděpodobně ve vyšší kvalitě. Stejné prací prášky koupené v Německu prý lépe perou, bělidla lépe bělí (skoro tak jako v té reklamě, že už bělejší to být ani nemůže), v německých lančmítech je kromě drůbežího separátu i vepřové a v rybích prstech je rybí maso, nejen rozemleté ploutve se škrobem, jako je v těch našich od stejného kapitána jménem Iglo.
Obyvatele států EU jedoucích na jedničku či na volnoběh to pochopitelně uráží. To je asi celá podstata věci. Národ kupující ve svých hypermarketech hypertuny laciného sajrajtu té nejzoufalejší úrovně si těžko může objektivně stěžovat, že ho někdo okradl tu o vepřové, tu o maso z tresky a nižší podíl fosfátů v Persilu. Pokud si nějaká nadnárodní firma udělá analýzu toho, co jsou Češi schopní všechno sežrat, docela se divím, že do toho lančmítu pro náš trh ještě nějaké maso vůbec dávají.
Regály našich obchodů jsou přeplněny levnými výrobky, které nemají nic společného s tím, co si lze představit pod pojmem paštika, sekaná, párek nebo špekáček, ale také marmeláda, pivo, víno nebo kuře. Je to tam proto, že jsou to lidé z ohledem na cenu ochotni koupit. Nadáváme na výrobce takových „lahůdek“, ale oni přitom nedělají nic jiného, než že se přizpůsobují poptávce. Pokud někdo chce kilo špekáčků za 50 korun, nemůže počítat s tím, že tam bude to, co tam má být. Masný výrobek nemůže stát polovinu toho, co stojí výchozí suroviny, naopak musí stát s ohledem na práci a technologii minimálně dvojnásobek. Na trhu je samozřejmě i dostatek kvalitních potravin a spotřebního zboží, které část populace kupuje, a snad tato kategorie spotřebitelů roste.
Podstata celého problému tedy nespočívá v tom, že je tuzemský spotřebitel poškozován, ale že se cítí být ponižován. To je konečně příčina i všech těch nářků, že nám někdo „zakázal“ rum a pomazánkové máslo. Říkat si může klidně dál i mizernému vínu s bublinkami šampaňské, ale oficiálně se tento název nesmí použít ani pro ušlechtilé sekty s pravým šampaňským srovnatelné. Zákazník má však možnost si vybrat dle své chuti, svých zvyků a své peněženky, přičemž není tak docela pravda, že nakupujeme levné nekvalitní potraviny, protože na kvalitní drahé nemáme.
Jednak je mnoho lidí, kteří na to mají, ale na potravinách a navenek neprezentovatelném zboží škudlí, a jednak je to těmi návyky. Třeba deset deka parmské šunky stojí tolik, co půl kila nějakého drůbežího salámu. Dva lidé mohou tedy k večeři sníst k chlebu s máslem každý dva velké slabé plátky kvalitní šunky nebo čtvrt kila jakési směsi z rozemletých kůží, vody a škrobu, přičemž ti druzí jistě nebudou z výživové ani gurmánské stránky nijak ochuzeni. Ani tak se záměrnému používání lacinějších komponentů ve stejném zboží pro náš trh nikterak nezastávám.
V nadpisu a v perexu jsem použil jako poněkud zavádějící příklad sex. Myslím si, že v tom ale principiálně velký rozdíl nebude. Dnes už to možná není tak markantní, ale dříve jsme mohli mít pocit třeba na základě importované kinematografie a televizních seriálů, že na tom Západě mají kromě jiného i lepší sex. Že lépe vypadají, souloží častěji a neznají v tomto směru žádná tabu a nemají žádné předsudky. Nedokážu posoudit, jestli to tak obecně bylo, a nevím, proč by to tak mělo být dnes, ale každému je asi jasné, že každý si kvalitu svého sexu ovlivňuje sám. Každá má pak tuto možnost nejen v této oblasti, ale i co se týče stravování a používání spotřebního zboží.
Je hloupé se koukat do cizích ložnic i do cizích obchodů proto, abychom si mohli lépe stěžovat. Pokud už srovnáváme, měli bychom se spíše poučit. Místo stěžování si u instituce, kterou proklínáme za to, že se zaobírá ptákovinami, stačí nekvalitní zboží přestat kupovat. Velmi rychle zmizí z prodeje. V opačném případě nám hrozí vznik "podkomise komise Evropské komise", která bude činit dohled nad dodržováním oné stejné kvality sexu v rámci celé sedma- (nebo snad šesta- ?) dvacítky.