Pondělí 16. prosince 2019, svátek má Albína
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 16. prosince 2019 Albína

Zůstane Izrael sekulárním státem, nebo nastoupí cestu Turecka?

30. 09. 2019 14:50:04
Již dávno nespojujeme téma sekularismu s křesťanstvím. Naopak je to stále diskutované téma v souvislosti s islámem. Obecně asi převládá názor, že s židovstvím je to podobné jako s křesťanstvím, a ono však spíše kopíruje islám.

Jen pro pořádek uvádím určitou definici sekularismu: Sekularismus je princip, který odděluje výkonnou, soudní i zákonodárnou moc státu od náboženských principů. Žádná definice však nestanovuje míru onoho oddělení a nelze ani jednoznačně určit, kde je hranice toho, kdy se vliv náboženství dostává do rozporu s principy demokratického státu a moderní vyspělé společnosti. Čistě teoreticky nemusí být náboženské principy v rozporu s ničím, ale reálně to tak asi nikde nikdy nebylo a není.

Principy sekularismu také nemusí nutně souviset s vlivem náboženství na onu společenskou nadstavbu, tedy na obecnou zbožnost společnosti, ale obyčejně taková souvislost existuje. Ve státech, kde je silná náboženská tradice a velká část populace jsou věřící, tam bývají i patrné snahy církve (nebo jiných náboženských struktur) působit na ony sekulární principy. Konečně sekulární postoje sami o sobě ani přímo neurčují míru tolerance k jiným náboženstvím, přestože v praktické podobě většina sekulárních států hlásá náboženskou rovnost, a naopak státy stojící na náboženských principech, nebo u kterých se tyto principy mísí, příliš vstřícné k jiným náboženstvím nebývají.

Rozebírám tyto principy poněkud zeširoka, a to mimo jiné proto, že ve své podstatě nemíním hodnotit možné důsledky narůstajícího vlivu ortodoxních židů, případně tzv. charedim, tedy zastánců nejkonzervativnějšího judaismu v Izraeli. Je to stejně jako v případě jiných zemí a jiných náboženství jeho vnitřní záležitost a výbušným tématem se to může stát až tehdy, pokud se tyto principy dostanou i do jeho zahraniční politiky, což již bylo v jistém smyslu v Izraeli avizováno. Bude-li si někdo nárokovat nějaké území na základě „svatého práva“, a ne na základě mezinárodních dohod, může to být problém.

Izrael tak může pro takovou úvahu posloužit jako poměrně neočekávaný vzor. Předešlými vzory pro náhled na tuto problematiku se již dříve staly dvě muslimské země, které ve své minulosti zvolili radikální sekularizaci: Írán a Turecko. V Íránu skončil sekularizační proces v roce 1979 islámskou revolucí a dnes tam vládne zcela opačný systém, a v Turecku aktuálně dochází k výraznému mírnění dříve velmi direktivní sekulární a laicistické politiky, což se datuje s nástupem AKP Recepa Tayyipa Erdoğana.

Stojí jistě za povšimnutí, že revoluce v Íránu proběhla v souladu s přáním velké části obyvatelstva a ani v Turecku tyto principy nepřinesl sám Erdoğan. Jeho veskrze populistický režim pouze reflektuje přání části společnosti, a to hlavně tureckého venkova. Obecně se dá říci, že v muslimském světě je proces sekularizace často spojen s autoritářskými režimy nebo přímo s diktaturou a následná „odsekularizace“ s demokratickými změnami. Turecko je v tomto určitou výjimkou, ale Turecko se liší od arabských zemí v mnohém.

Výše uvedené konstatuji bez jakékoli pokusu o kvalitativní hodnocení. Je totiž těžké tvrdit, že diktatura je správná, protože přináší sekularizaci a demokracie špatná, protože vrací do hry náboženské principy. Nicméně se ukazuje, že třeba obecně demokratizační proces zvaný „arabské jaro“ přinesl více problémů než užitku. Mnohde se otevřela cesta radikálnímu islámu, nastal společenský chaos a snížila se i životní úroveň obyvatel, kteří nyní někdy s „láskou vzpomínají na své diktátory“. Je realitou, že autokratické a diktátorské režimy v mnohých případech výrazně zvedly životní úroveň většiny muslimských zemí a zajišťovaly také určitý řád.

Historie i současnost muslimských zemí spíše ukazuje na skutečnost, že všechny překotné, revoluční změny vyvolávají okamžité i latentní problémy, což dost možná platí zcela obecně pro jakoukoli společnost. Mustafa Kemal (Atatürk) zavedl v Turecku téměř protiislámský režim, který zde trval několik desítek let. Nesporně i díky němu se z Turecka stala vyspělá země, ale úkorně vnímané odpírání náboženských tradic a různých náboženských atributů v části společnosti zůstalo, a pak už jen stačilo tyto nálady podchytit. Podobné to bylo i Íránu za šáha Muhammady Rezy Pahlavího, respektive po jeho svržení.

Demokratizační změny v arabských zemích vedly, jak už bylo uvedeno, k nástupu politických sil, které se prezentují jako islámské, a které někdy vnímáme už jako islamistické, např. Muslimské bratrstvo v Egyptě nebo Fronta islámské spásy v Maroku. Záměrně jsem vybral dvě relativně vyspělé a relativně stabilní muslimské země. Muslimské bratrstvo sice už svoji moc ztratilo, ale Egypt se stále nachází v dost chaotickém stavu a Maroko počíná ztrácet punc země, která mohla být příkladem soužití islámu s pokrokem.

Specificky se vyvinula situace v Iráku a v Sýrii, i tam probíhal určitý sekularizační proces. Jeho nositelem se stal Saddám Husajn v Iráku a rodina Asadů V Sýrii. Pád Husajnova diktátorského režimu a syrská občanská válka se staly podhoubím pro vznik tzv. Islámského státu. Ten byl sice nakonec poražen, ale tato část Blízkého východu je zcela rozvrácena. Právě tam se nyní názorně ukazuje ona nejistota ohledně vhodného použití sekulárních principů. Lidé často na těchto náboženských principech lpí, ale chtějí žít na úrovní Evropanů, aniž by si uvědomovali v mnoha ohledech jistou inkompatibilitu.

Vývoj v islámském světě vnímáme vesměs negativně. Ústup sekularismu a nástup islámských náboženských principů sledujeme s oprávněnými obavami, a to i přesto, že nelze vyloučit nějakou třetí cestu. Vše ještě podtrhuje obecně negativní vnímání islámu jako náboženství, které nám je vzdálené, a které se váže k mnohým událostem a jevům, které v nás vzbuzují obavy i odpor. I v tomto může sloužit Turecko jako dobrý příklad. Dlouhou dobu hleděl Západ na Turecko s potěšením, protože to se chtělo Západu přiblížit a podobat. Dnes ho kritizuje, jelikož se tento přístup Turecka mění.

K židovství logicky máme mnohem pozitivnější vztah než k islámu. Vnímáme ho jako zdroj křesťanství, židé významně ovlivnili naši kulturu a mnozí z nás mají i židovské předky. Řada lidí si i bez židovského původu našla cestu k judaismu a mnohým imponují obyvatelé státu Izrael coby hrdý národ bojující nejdříve za svůj vznik a posléze za své přežití v obklopení víceméně nepřátelských zemí. Zcela zásadní změnu dříve ne příliš pozitivního pohledu na židovství přinesly židovské pogromy a tragédie holokaustu. Někdy mám však pocit, že výše uvedené faktory mohou vést k určité nekritičnosti.

Možná poněkud pozapomínáme, že od nenáviděného ortodoxního islámu se ortodoxní či ultraortodoxní judaismus příliš neliší, a stejně jako existuje militantní islamismus, tak existují velmi militantní skupiny mezi židy. Rozhodně však nelze všechny házet do jednoho pytle, i v rámci islámu známe jakoby ortodoxní skupiny, které sice mohou působit poněkud excentricky, ale jsou zcela mírumilovné (např. vyznavači súfismu), a rozhodně také nelze tvrdit, že všichni ortodoxní židé jsou militantní. Obecně je asi důležité, jestli se ona ortodoxie obrací do vlastního nitra, popřípadě do „nitra“ komunity, nebo směrem ven.

Boj o podobu Izraele jako sekulárního státu je zásadním důvodem nedávno proběhlých (letos již druhých) předčasných parlamentních voleb v tomto státě. Straně Likud premiéra Netanjahua se totiž nepodařilo sestavit koalici proto, že po minulých volbách se někdejší ministr obrany a lídr nacionalistické sekulární strany Izrael je náš domov Avigdor Lieberman postavil proti přílišnému vlivu židovských ultraortodoxních stran. Netanjahuovi tak zbylo pouze 60 křesel spojenců, tedy o jednoho méně, než potřeboval k získání většiny v Parlamentu.

Jinými slovy pravicová a liberální strana Likud potřebuje k vládnutí i ultraortodoxní strany a pokud s nimi bude vládnout, bude to jistě za cenu jistých ústupků ze sekulárních principů státu Izrael. Uvádím to jako fakt, netroufám si jakkoli hodnotit, jak to ovlivní domácí i zahraniční politiku židovského státu. Nelze si ovšem nevšimnout, jaké požadavky na izraelskou společnost vyjadřují ony ultraortodoxní strany. Jsou to normy, které si nezadají s wahhábistickou ideologií v Saúdské Arábii, kterou sice kritizujeme, ale paradoxně se k tomuto režimu z ekonomických důvodů stavíme jaksi blahosklonně.

Je tedy patrné, že problematika sekularismu je zcela zásadním fenoménem pro vývoj situace na Blízkém východě. Těžko se pro tento vývoj hledá nějaká paralela v Evropě. Evropské státy jsou striktně sekulární, a to i ty, kde hraje náboženství výrazně významnější úlohu než u nás, jako je třeba Polsko nebo Itálie. Tam se také občas nějaké konzervativní náboženské kruhy pokusí protlačit do zákona principy, které odporují nejen sekulárnímu systému, ale i demokracii a civilizovanosti.

Nechci v tomto článku provokovat „islamobijce“ ani skalní podporovatele Izraele a židovství, ale myslím si, že si tato problematika zasluhuje vyvážený přístup. Náboženský radikalismus je neslučitelný s demokracií, a je tedy obecným nebezpečím, a problematický je i rychlý a významný ústup od sekulárních principů. Na druhou stranu je špatné a ve výsledku kontraproduktivní upírat lidem víru, náboženskou tradici a její rituály.

Křesťanství v mnoha ohledech poskytuje návod na soužití demokratických principů s náboženstvím. Tyto principy jsou však těžko přenosné, protože souvisí jak s vývojem náboženství, tak s paralelním vývojem společnosti, ve které náboženství působí. Vezmeme-li za počátek sekularizačního procesu v Evropě počátek 18. století, trvalo více jak dvě stě let, než se tento princip prosadil. Z tohoto zorného úhlu je třeba hledět na muslimské země i na Izrael s určitým pochopením. To se však vztahuje na vnitřní záležitosti těchto zemí, v případě jejich zahraničních “aktivit“ je to někdy těžké.

Autor: Jiří Turner | pondělí 30.9.2019 14:50 | karma článku: 11.47 | přečteno: 386x

Další články blogera

Jiří Turner

Petr nebo Pavel?

Byly doby, kdy jsem si myslel, že je to jedno. Apoštol jako apoštol, prezident jako prezident. Dnes názorně vidím, že to jedno není, alespoň v případě prezidenta ne. Ne Petr, ne Pavel, ale Petr Pavel by se mi jako prezident líbil.

16.11.2019 v 8:43 | Karma článku: 18.08 | Přečteno: 356 | Diskuse

Jiří Turner

Milion chvilek: Chtějme nemožné, abychom dostali to nejlepší!

Milion chvilek prý nepoleví, dokud Babiš neodstoupí. Je nereálné, aby tento legitimně zvolený premiér abdikoval, stejně jako byly před lety nereálné požadavky, aby odešli legálně zvolení komunističtí funkcionáři.

14.11.2019 v 11:40 | Karma článku: 24.38 | Přečteno: 933 | Diskuse

Jiří Turner

Nad Prahou zazářil půlměsíc

Přestože Měsíc dnes dospěje do fáze úplňku, dostala se malá část Prahy pod vliv půlměsíce. Jsou tací, které by tato skutečnost přiměla bít na poplach, ale jsou i tací, kteří si bez předsudků dovedou užít kontakt s jinou kulturou.

12.11.2019 v 11:04 | Karma článku: 10.46 | Přečteno: 570 | Diskuse

Jiří Turner

Vláda i prezident musí prostě ten 17. listopad nějak vydržet. A co my ostatní?

Chápu, že se někomu oslava svátku sametové revoluce drží docela těžko. Není to asi hezký svátek pro bývalé konfidenty, pro prominenty minulého režimu ani pro ty, kteří se opět s dnešními komunisty a totalitními režimy bratříčkují.

6.11.2019 v 10:41 | Karma článku: 23.60 | Přečteno: 631 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Josef Komárek

Ani Churchill, ani Richard von Weizsäcker nepředhazovali Rusům...

...že by se podíleli na rozpoutání 2.WW. Naopak Churchill ve svém rozsáhlém díle dost ostře kritisuje anglickou a francouzskou politiku, která v r. 1939 na naléhání Moskvy k navázání spojenectví na obranu...

16.12.2019 v 9:00 | Karma článku: 27.71 | Přečteno: 483 | Diskuse

David Gruber

Jel jsem po nové dálnici z Přerova do Lipníku

A prožíval řadu nesmírných absurdit, jak šipky uvnitř města Přerova neustále od směru k novému úseku dálnice odrazovaly. Uspěl jen ten, kdo mnohokrát zahnul právě tam, kam šipky tvrdily, že tudy rozhodně cesta na Ostravu nevede.

16.12.2019 v 8:35 | Karma článku: 11.21 | Přečteno: 306 | Diskuse

Jaroslav Nedobitý

Malorážka Glock 44 – zbrusu nový Rakušák!

Rakouskou zbrojovku Glock pravděpodobně není třeba představovat. I laická veřejnost má povědomost o tom, že se jedná o jednoho z nejznámějších výrobců pistolí s charakteristickým polymerovým rámem.

16.12.2019 v 8:33 | Karma článku: 9.29 | Přečteno: 514 | Diskuse

Miloš F. Pechar

Angličtina pro pokročilé začátečníky

Vzhledem k datu narození (a tím dané školní výuce) a vrozené (naučené? pěstované?) lenosti jsem se nikdy anglicky nenaučil. V současnosti však pracuji v centru Prahy a s anglicky mluvícími zákazníky jsem jedna ruka.

15.12.2019 v 21:50 | Karma článku: 13.18 | Přečteno: 546 | Diskuse

Petr Omelka

Stalin si vozil se souhlasem Churchilla otroky z Maďarska

Sta tisíce lidí bylo odvlečeno do Sovětského svazu na otrocké práce. Jejich jediným proviněním bylo, že měli německé jméno.

15.12.2019 v 21:12 | Karma článku: 18.89 | Přečteno: 454 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz