O dvou moudrých papežích a hloupém komentáři jednoho kardinála

Nebýt Jeho Eminence kardinála Duky, možná bych se na film Dva papežové ani nepodíval. Všiml jsem si sice jeho nominací, ale tu pravou marketingovou podporu dostal tento znamenitý snímek až od primase českého.

Ta marketingová podpora filmu byla od kardinála Duky asi poněkud nechtěná, protože proběhla skrze jeho rezolutní kritiku. Hlava naší katolické církve má pochopitelně jako kdokoli jiný právo na vyjádření názoru, ale jeho argumentace působila poněkud úsměvně. Napsat o částečné fikci, že je nepravdivá a o filmu, který nikoho nepomlouvá, že je pomlouvačný, je přeci jenom poněkud zvláštní. Tvůrci se netají tím, že se inspirovali určitou spekulativní teorií o důvodech rezignace Benedikta XVI. a procesu, který ho k tomu přiměl a také okolnostmi, které dovedly papeže Františka na svatopeterský stolec, ale osobní příběh Jorge Maria Bergoglia, který se filmem prolíná, je zcela autentický. Nosná zápletkou filmu je tedy fikce, stejně jako jsou fiktivní různé epizodní scény a vyjádření konkrétních názorů v dialozích, nicméně smyslem filmu je střet dvou odlišných přístupů představitelů katolické církve, který pramení ze zcela odlišného prostředí, ze kterého současný i bývalý papež pochází, a které formovalo jejich osobnosti.

Možná stojí za to si přečíst celý Dukův facebookový komentář: 

„Ačkoli film Dva Papežové získal 3 nominace na Oscary, nejedná se v něm o dva reálné papeže Františka a Benedikta XVI., ale jedná se o virtuální papeže, papeže novinových titulků, kterým jsou připsána tato jména. Jsou to osoby, kde vlastně to mají být protagonisté: jeden liberální, "moderní", levicové církve a druhý má představovat církev konzervativní, rigidní, "nepokrokovou". Kladu si také otázku, proč konzervativní cesta je vždy ukazována takto. Tento film nám tedy říká, že jediná cesta do budoucna je cesta liberální levice, a že druhý protipól - konzervativní, pravicový je v zásadě špatným a odsouzeníhodným. Je možné vést takovouto diskuzi, ale chtěl bych upozornit, že tento film, který by se v polském jazyce nazýval >>film fabularny< <, se dotýká živých osob, je nepravdivý a zraňující. Z hlediska své politické orientace je přímo urážlivý a je výsměchem papeži Benediktu XVI., který byl spolutvůrcem pontifikátu papeže Sv. Jana Pavla II., kterého papež František svatořečil(!). To znamená: je to výsměch, a je to pomsta za pád totalitního komunistického impéria. Zajisté mi oponenti připomenou, že se jedná o fikci. Fikce musí být ale upravena a připravena tak, aby nikdy nebylo možné identifikovat ji s protagonisty kteří žijí, a tato fikce je vůči nim nepravdivá, urážlivá a pomlouvající.“

Co k tomu říci? Fiktivní příběh týkající se reálných a žijících postav není ničím neobvyklým ani nepatřičným. Není vůbec pravdou, že je ve filmu urážen bývalý papež a není ani dehonestován jeho konzervativní přístup. Joseph Alois Ratzinger je vylíčen jako velmi moudrý, nesmírně vzdělaný a uvážlivý muž. Je zde ve shodě s realitou vylíčen jako typ ortodoxního a od reálného života poněkud odtrženého katolického učence, který coby papež řeší i  jakési hluboce osobní dilema. Není zde ani prvoplánově vyzdvihován liberální přístup Františkův, jako spíše jeho prostota a uvažování, ve kterém se odráží zcela odlišný životní příběh. Je patrné, že tvůrci jsou onomu liberálnímu postoji více nakloněni, ale jinak jde o dvouhodinovou konverzaci dvou úctyhodných mužů, která rozhodně není nudná a nutí i méně obeznámeného diváka k různým úvahám. V závěru filmu naopak může každý shledat moudrost i charakter odstupujícího papeže, který si uvědomí, že již nedokáže být nositelem změn, které jsou i z jeho pohledu pro katolickou církev nezbytné.

Osobně mi přijde zcela absurdní, jak Dominik Duka hledá způsob, jakým by obsah filmu pohaněl. Ve svém komentáři se kvůli tomu uchyluje k vyjádření jakési konfrontace levice a pravice, jejímiž zosobněními mají být oba filmoví papežové. Podsouvá přitom autorovi, že je pro něho „jedinou cestou do budoucna liberální levice“, což je naprosto spekulativní vyjádření, pro nějž nenalezneme v samotném filmu žádnou oporu. Naopak je zde také naznačeno, že ani liberální Františkův přístup není samospásný a má i svá úskalí.  Vrcholem dogmatismu, proti jehož různým podobám právě tento film brojí, je vyjádření pana kardinála Duky: „že je to výsměch a pomsta za pád totalitního komunistického impéria“. Autoři se zjevně nikomu nevysmívají a je naprosto nesmyslné je podezírat, že byl pro ně pád komunistického a totalitního impéria zklamáním. Nic takového zde není vyjádřeno ani naznačeno. Naopak celým filmem prostupuje duch smíření a návrat k podstatě křesťanských ideálů, které, jak se ukáže, nejsou cizí ani ortodoxnímu Benediktovi, ale zdá se, že se od nich poněkud odchyluje pražský arcibiskup.

Je třeba konstatovat, že režisér Fernando Meirelles a zvláště pak autor scénáře (podle vlastní divadelní hry) Andrew McCarten odvedli velmi dobrou práci. Zvláště McCarten se stal v posledních letech odborníkem právě na biopicy (např. Bohemian Rhapsody), které jsou dostatečně mainstreamové, aby oslovily široké publikum a zároveň poskytují hlavním představitelům dostatečně široké pole pro rozehrání životních rolí významných osobností. Tohoto se pak zhostili Anthony Hopkins a Jonathan Pryce opravdu mistrovsky. Z mého pohledu zvláště Hopkins jako už mnohokrát dříve exceloval, tentokrát v roli Benedikta. Jak už jsem uvedl, tento film, ač by se tohoto tématu mohl někdo obávat, není rozhodně nudný. Naopak je poučný a vede diváka zábavnou formou k přemýšlení nejen o náboženských, ale i o obecných společenských, hluboce lidských a etických principech. Všem ho vřele doporučuji. Nesluší se, abych něco doporučoval Jeho Eminenci, snad jen aby Důstojný pán nedával všanc svoji důstojnost.