Vždycky se to tak všude před volbami říká: ten a ten stát stojí na křižovatce, ze které se může vydat různými směry. Vždy to tak bývá, ale v případě Slovenska to aktuálně platí několikanásobně. Události následující po vraždě Jána Kuciaka a jeho partnerky zvedly onen „Wind of Change“, který narušil základy prohnilé stavby, která se zdála být nezbořitelnou, a vynesl do čela státu prezidentku Čaputovou. Odstoupil premiér a zdálo se, že vše spěje k jakési slovenské renesanci. Lidé bohužel rychle zapomínají a úplatky populistů a ideologická masáž nacionalistů počala vracet Slovensko tam, kde před dvěma lety bylo, a existuje reálné nebezpečí, že se vydá ještě podivnější cestou.
Ti, kteří se dlouhé roky drželi u moci a udělali si z vlastní země vlastní podnik, se jen tak té moci nezřeknou. Bývalý premiér Fico učinil gesto, ale reálně vládne dál. Je pro mě také těžko pochopitelné, že národ, který si před necelým rokem jednoznačně zvolil za prezidentku ženu, jež vyjadřuje jakýsi pozitiv k negativu nacionálních nálad a zločinných struktur, dnes poměrně výraznou měrou podporuje stranu, která už dávno ideologicky překročila rámec zdravého vlastenectví i nacionalismu, a prezentuje se jako fašistická organizace navazující na Hlinkův a Tisův fašistický Slovenský stát. Mnoho Slováků také patrně ignoruje naprostou diskreditaci strany Smer a jejích představitelů, a stejně jako jejich čeští bratři čekají s nastavenou dlaní, čím si je kdo koupí.
Nerozumím tomu, přestože bych tomu rozumět měl, protože tento obraz není ničím výjimečný. Něco podobného se děje u nás a v určité míře i ve vyspělých západních demokraciích. Na Západě je to možná výraz jakési dekadence lidí, kteří nemají existenční problémy, a naopak mají dostatek času a energie v rámci určitého postmoderního ideologického zmatku zpochybňovat základní principy vlastní civilizace, hledat a nalézat různé alternativy a tím i různá řešení. Na Východě (na Slovensku možná více jak u nás) jsou naopak mnozí lidé motivováni a tím i politicky směrováni na základě nedostatku. Nedostatku hmotného a také nedostatku sebevědomí a s tím úzce souvisejícího nedostatku cti a morálky.
Bylo však patrné, že bezprostředně po zmíněné Kuciakově vraždě, stejně jako kdysi v časech sametové revoluce byli lidé schopni v sobě nalézt zbytky oné cti, hrdosti i sebevědomí, která v nich byla tehdy stejně jako dnes systematicky zadupávána, a projevili odhodlání ke změně. Je škoda, že jen tragická událost, vnější podnět nebo fatální zhroucení systému nás dokáže na chvíli učinit skutečnými občany a naši společnost společností občanskou. Že po krátkém čase opět Češi i Slováci upadnou do stavu letargie a uchýlíme se k ideologii plného břicha.
Jsem zastánce principů evoluce před principy revoluce, věřím že smyslem cesty je cesta sama, a proto s nadějí čekám před každou malou i větší křižovatkou, jestli zahneme dobře či nikoli. Protože jsem vyrostl v Československu a jeho rozdělením se ve mně samotném nic nerozdělilo, vnímám situaci na Slovensku stejně úzkostlivě jako u nás. Přeji Slovákům, aby na této křižovatce zahnuli dobře, a to i z toho důvodu, že bychom je pak někdy v budoucnu mohli následovat.