Doufám, že ne za nás za všechny. Za mě tedy asi ne. Článek, na který pan Burget (to jepatrně v jakési symbolické rovině ten s tím pecnem chleba) reaguje (článek můžete číst zde a Burgetovo vyjádření zde), si kromě popisu zoufalé situace v utečeneckém táboře všímá těžko přehlédnutelného kontrastu, že o několik málo kilometrů od lidí, kteří stojí v mnohahodinových frontách na mizerné jídlo, které se na ně často ani nedostane, se rekreují v luxusu a nadbytku jiní lidé.
V tomto článku jeho autor cituje polního koordinátora Marca Sandroneho z organizace Lékaři bez hranic: „Je to jedno z nejhorších míst, které jsem na Zemi viděl. V přístavu si můžete dát pivo a po deseti minutách jízdy jste ve vězení pod širým nebem. Neexistuje tu žádný přechod mezi rájem a peklem.“ A to říká člověk, jenž má za sebou humanitární mise v Kongu, Jižním Súdánu nebo Sierra Leone.
Nechci spekulovat, jaký byl dosavadní přínos pana Burgeta pro lidstvo, ale dovoluji si tvrdit, že lidé z organizace Lékaři bez hranic si zasluhují více než výsměch a pohrdání. V původním článku není také nic o tom, co odvážný bloger tak barvitě rozvíjí, tedy že se snad mají lidé z dovolené zahanbeně vrátit, příště nikam nejezdit, ani nic o tom, že mají svou polopenzi s pocitem studu do tábora odnést. Nikoho nikdo v článku neodsuzuje, ale pouze je vnímán onen paradox a příslušný lékař si říká, jestli těm lidem není trochu stydno. Jemu samotnému evidentně je, čemuž docela rozumím.
Sám jsem strávil poměrně dost času v zemích, kde panuje fatální bída, hrůzné nemoci a pocit beznaděje a bylo mi často trapně i za to, že mám dobré boty. Před lety jsem byl rok po cunami na Srí Lance s lidmi z Česka, kterým poskytli po mnoho dní azyl chudáci žijící v chýších z ruky do huby, a ti se s nimi rozdělili o to málo, co sami měli. Dodnes, když si na to vzpomenu, cítím jakýsi neurčitý pocit hanby zakládající se na tom, jestli bychom byli něčeho takového sami schopni, a to ne jako nějací bídníci, ale jako lidé žijící v luxusu a přebytku. Na základě mnohých reakcí bych řekl, že v drtivé většině ani omylem.
Na základě článku, na který reaguji, tedy v tomto případě na základě článku pana Burgeta, si docela jasně uvědomuji to, co mnoho z nás nechápe nebo spíše pochopit nechce. Je to skutečnost, že vedle pragmatického hodnocení negativních dopadů migrace, které všichni vnímáme, a kterých se oprávněně obáváme, by mělo existovat cosi jako docela obyčejná lidská lítost, soucit a také určitý pocit studu lidí vyspělých a bohatých zemí. Ne, studu za to, že se jim dobře daří, ale studu, že i jejich prostřednictvím, tedy na základě jejich netečnosti a sobeckosti představitelé těchto zemí ignorují hrůzy, které se dějí jinde ve světě.
Řešením jistě není to, abychom svou porci chobotnic dali někomu, na koho nezbyl ani chleba, i když i to by člověk mající trochu cti v těle mohl v dané situaci klidně udělat, ale abychom apelovali na mocné tohoto světa, aby zoufalou situaci lidí v mnoha zemích počali řešit, nebo pro začátek ji alespoň na základě mocenských a ekonomických zájmů neprohlubovali. Mělo by nám být hanba za to, že neděláme nic, nebo neděláme tolik, kolik bychom bez vážnější újmy dělat mohli.