Maska Červené smrti

Zuří pandemie moru. Princ Prospero je však se svou družinou dobře ukryt. Nestará se, co se děje venku. Brány jsou uzavřeny a závory zataveny, dovnitř ani ven se nikdo nedostane. Pro ukrácení karantény uspořádá princ maškarní ples…

Jak končí tato povídka Edgara Allana Poea je asi obecně známé, takže jen pro pořádek: Princ se při defilé masek rozzlobí na toho, kdo se opovážil vzít na sebe masku Červené smrti, která zuří venku. Není to však převlek, ples navštívila sama Červená smrt, což se záhy stane osudným pro prince i pro všechny ostatní.

Nechci spekulovat o tom, co všechno chtěl Poe tímto fantazy příběhem sdělit, ale něco je docela patrné. Někam utéct nebo se izolovat před epidemií bylo komplikované i ve středověku, kdy svět byl daleko méně propojený. Stejně tak je docela jasně vyjádřena nemístnost arogance a bezohlednosti, sobeckosti a také propadnutí jakémusi falešnému pocitu bezpečí. I my jsme se dívali na epidemii v Číně jako na seriál cestopisných reportáží, přestože bylo jasné, že zavlečení nákazy do Evropy je jen otázkou času. Dnes se možná takto díváme na situaci v Itálii, se kterou, stejně jako se všemi ostatními, jsme se rozhodli přerušit veškeré kontakty. „Hloupí a lehkovážní Italové to podcenili, a ještě jsou zodpovědní za nakažení našich lidí. My jsme zareagovali lépe a oni se musí vypořádat se svými desetitisíci nakaženými a tisíci mrtvými sami. My máme plné ruce i mozkovny práce s našimi třemi stovkami pozitivních a s několika hospitalizovanými“.

Vůbec v tomto zamyšlení nemíním spekulovat o tom, kdo jak pochybil a už vůbec nechci jakkoli kritizovat kroky naší vlády, přestože by se toho asi našlo dost. Chci věřit tomu, že vláda v čele se svým předsedou dělá vše, co je dělat schopna, a jediným jejím zájmem je ochrana zdraví a mírnění přidružených dopadů.  Mám však čím dál tím silnější pocit, že naše politika vlastního písečku a vlastních zájmů spojená s neochotou jakékoli participace na všem, co by mohlo být nákladné či nepopulární, nás čím dál tím více od Evropy odděluje. Možná je to záměr, možná z toho mají mnozí radost, ale mně osobně vadí, že nejsme schopni ani solidárních gest, natož pak skutků. Stávají se z nás docela obyčejní vyčůránci, kteří by si chtěli jenom užívat výhod a čerpat prostředky, ale neučiní nic, co zavání problémem, výdaji a omezením pohodlí.

V Itálii umírají lidé, kteří by mohli žít, protože se na ně nedostává standardního nemocničního vybavení, a nás trápí zatím v drtivé většině případů jen zcela banální problémy. Řeč je o tom, že je nepříjemné se zříci společenského života a v některých případech setrvávat v nucené karanténě, ale konfrontuji to se skutečným bojem o přežití tisíců Italů, který u nás svádí slovy tři lidé. Nevím, co bychom pro ně aktuálně mohli udělat (pro ty Italy), jistě něco ano, ale jsem si jistý, že bychom moc dobře věděli, co by pro nás měly udělat ostatní evropské státy v případě, kdybychom na tom byli stejně jako je na tom dnes třeba Itálie. Už dnes se premiér nechal slyšet, že EU se musí podílet na řešení našich ztrát, které pandemie přinese, aniž by bral na vědomí, že mnohé státy budou potřebovat pomoc daleko více. To, že jsme na tom aktuálně absolutně jinak než Italové, není rozhodně jen výrazem jejich pochybení a naší prozíravosti. Kdybychom hned na začátku epidemie čelili tak masivnímu rozšíření, kolaboval by náš systém stejně jako ten italský a na základě našich aktuálních zmatků a naší tradiční nedisciplinovanosti se dá předpokládat, že by to bylo ještě horší.

Jak už jsem uvedl, nechci tu tvořit žádné analýzy, věštit vývoj, kritizovat naše opatření a radit odborníkům, ale myslím si, že bychom se měli nad sebou zamyslet. Náš přístup mi přijde poněkud zvláštní, respektive mi přijde zvláštní, jak reaguje společnost vyspělé, civilizované země. Lidé žijící ve stavu permanentních existenčních problémů, způsobených zoufalou zdravotní péčí, hrůznými nemocemi, násilím a bídou asi koronavirus příliš neřeší. To je také onou podstatou hysterie našeho světa.

Naše civilizace žije dlouhá desetiletí bez válek, fatálních přírodních pohrom a epidemií, což má za následek to, že v zásadě banální situace navozují potřebu opatření odpovídající válečnému stavu. Naše společnost je posedlá ochranou zdraví a zachraňováním životů, ale platí to pouze v jakémsi mediálním smyslu, tedy jen tehdy, je-li to náležitě podáno. Ve své podstatě bereme jako samozřejmost, že desetitisíce lidí každoročně umírají na základě toxikománie, alkoholismu, naprosto katastrofální životosprávy a také tím, když svůj život vědomě riskují při různých aktivitách. I u nás se nakazí a umírají lidé na různé infekční nemoci. Příslušní odborníci a instituce to řeší, ale adekvátně, takže to nevyvolává davovou psychózu. Paradoxně ale žijeme klidně a zcela smířeni s tím, že někde zbytečně trpí a umírají statisíce lidí, a to se aktuálně netýká jen nějakého „cizího“ světa, ale i země, kde si po pár hodinách jízdy užijeme letní či zimní dovolenou.   

Naučili jsme se vnímat život jako bezpodmínečné právo a smrt jako katastrofu, a to nejen tehdy, pokud umírá někdo, kdo by „měl ještě žít“, ale na smrtelné posteli lámeme žebra starouškům a udržujeme při životě bytosti, které vykazují pouze vegetativní funkce. Na základě takovéhoto přístupu se pak hrozíme infekce ve fázi, která jen některé z nás ohrožuje, ale ignorujeme tutéž infekci tam, kde zabíjí, jako by ti skutečně ohrožení byli něčím jiní než ti, co k nám jsou o pár set kilometrů blíže. Máme prioritně strach o své blízké, což je naprosto normální, ale osobně nespatřuji rozdíl mezi vnímáním důležitosti anonymního stařečka z Beskyd a anonymního stařečka z Dolomitů.

Lze si přečíst, že v řešení pandemie COVID-19 Evropská unie selhává. Bude to tak, ale měli bychom si uvědomit, že Unie není kromě příslušného aparátu ničím jiným než sdružením států. Pokud tedy selhávají příslušné státy, selhává i jejich unie, a v tomto směru jsme ukázkovým příkladem země, která se členským státem patrně vůbec nikdy neměla stát, protože naše sobeckost je v rozporu s principem, který vyjadřuje i něco více než jen pouhé materiální výhody evropské integrace. Jako stát (ne, jako někteří jedinci a některé organizace) se nechceme podílet na řešení evropských a globálních problémů, zavřeli jsme se před světem, pořádáme maškarní plesy a smějeme se problémům venku, řešíce jenom problémy vlastní. Možná se budeme divit, až nám „Červená smrt“ třeba jen v podobě ekonomických problémů zaťuká na dveře a každému v našem okolí to bude úplně jedno.