Kdo to zavinil? Číňani, Italové, lyžaři, pendleři a Pražáci!

Také globalizace, evropská integrace, demokracie a liberalismus. Selhali pak prakticky všichni: EU, OSN, WHO, vlády, zdravotníci a kdokoli jiný se namane. Existují jistě i reální viníci a vždy někdo chybuje, ale má cenu teď řešit?

Patrně z Číny se COVID-19 rozšířil. Čína má optimální podmínky pro to, aby se stala líhní různých mutovaných virů. Přispívá k tomu obrovská koncentrace lidí a značný obchodní styk s celým světem. Číňané mají také podivné hygienické a stravovací návyky, které se ukazují jako poměrně problematické. V Číně panuje režim, který má možnost a patrně často i ochotu informace zamlčovat a dezinformace šířit. Má ale také v boji s epidemií nástroje, které jsou v demokratických zemích nepoužitelné, respektive jsou akceptovatelné až v okamžiku katastrofy, což už bývá pozdě. Čína patně pandemii zvládne, může z ní profitovat a tím posílit své postavení ve světě.

V Itálii se podle dostupných informací po rozšíření nákazy do Evropy sešlo několik neblahých faktorů: značný turistický i obchodní ruch, nepříliš kvalitní zdravotnictví, tradiční italská laxnost, politická nestabilita, věková struktura populace a patrně i shoda neblahých náhod na počátku epidemie. Podobné to (kromě toho lyžování) bude i ve Španělsku a v případě USA se dá k výše uvedenému přidat i naprosté ignorantství ze strany politické reprezentace, jmenovitě prezidenta Trumpa.

 U nás, přestože se stále nenacházíme v nějakém katastrofickém stavu, jsou již také určeni viníci. Jsou to alpští lyžaři, většinou mladí, zdraví a solventní lidé, kteří nakazili staré, nemocné a chudé. Jsou to také tzv. pendleři, kteří si trestuhodně zajišťují obživu mimo území republiky, a jsou to i Pražáci, kteří zavlekli nákazu na čistý venkov. V pohledu na vládu a další složky státu se názory dost různí. Obecná opatření mají poměrně velkou podporu a kritika má spíše konkrétní personální charakter.

Samotnou kapitolou je deklarované selhání EU, které stejně jako v jiných případech vychází z jakési představy, že Evropská unie je nějaká od členských států oddělená mocnost. Zapomínáme, že to není nic jiného než dobrovolné a obecně výhodné spojení států. Pokud se v okamžiku jakéhokoli vážného problému začne každý členský stát chovat zcela samostatně a zcela jinak, nemůže nadnárodní organizace udělat prakticky nic. To platilo v případě migrační krize a platí to i v současné krizi koronavirové. Dovolím si však tvrdit, že EU může sehrát významnou roli při následném řešení škod, které se však budou logicky více týkat vážně poškozených, což snad my nebudeme.

Sleduji, jak současná situace kromě projevů solidarity, ohleduplnosti a vzájemné pomoci vyvolává i démony nesnášenlivosti a netolerance a svádí k přehodnocování obecně dobrých principů, které se shodou okolností aktuálně ukazují jako problematické. Není těžké si vyslechnout názory, že kdybychom měli na hranicích ostnaté dráty a psy, seděli doma na zadku, v klidu hnili v totalitním režimu, kde by veřejný pořádek zajistila Veřejná bezpečnost, armáda a Lidové milice, tak bychom byli všichni zdraví a mohli bychom se upřímně chechtat západním zemím, kam to ty s tou demokracií dotáhly.

Různé „chytré hlavy“ produkují moudra ohledně globalizace, která je prý příčinou všeho zla, aniž by však dokázaly nějak vysvětlit, v jaké alternativní podobě by měl současný svět být, a hlavně jak by se k ní mohl a měl dopracovat. Odpůrcům evropské integrace není vůbec hloupé poukazovat na její zbytečnost nebo rovnou škodlivost. Obhájci totalitních systému a totalitních myšlenek mají náhle argument, že svoboda, demokracie a liberální náhled jsou jenom na škodu.

Každá krize prověří charaktery lidí i charakter systému. U nás to aktuálně prověřuje už i ta dosavadní krize, která je stále spíše více mediální než reálná. Mám proto trochu obavu, co by s námi udělala situace, v jaké je Itálie nebo Španělsko. Doufám, že nebudeme mít příležitost si to ověřit.